Metod, jak si něco důležitého zapamatovat, existuje nespočet. Například ve středověku si učenci představovali, že si pro sebe stavějí palác paměti. Údaj, který si chtěli navždy zapamatovat, si představili v nějaké zhmotnělé podobě, a pak jím pečlivě zařídili některou komnatu ve svém smyšleném paláci. Když pak, třeba po letech, si právě na tuto věc potřebovali vzpomenout, bloudili v duchu po svém paláci, až si uvědomili, kam informaci uložili a jaká byla.
I později vědci vycházeli z představy, že paměť si člověk v mozku nějakým způsobem buduje.
ČLOVĚK NEZAPOMÍNÁ
Zdá se však, že vše je jinak.
Tým vědců z Vídeňské univerzity a z Univerzity svatého Ondřeje ve Skotsku přišel při celkem běžném pokusu k nečekanému zjištění - informoval o něm v dubnu v časopise Nature.
Při experimentu se na obrazovce počítače objevovala slova, jež si měly pokusné osoby zapamatovat. Jednou měly vytvořit větu obsahující dané slovo, podruhé se soustředit na to, jestli první a poslední písmeno daného slova následují v abecedním pořádku po sobě. Pak se po pěti minutách na obrazovce ukazovala zase určitá slova a pokusné osoby měly určit, jestli se vyskytovala i v předchozí části experimentu.
Jak se dalo čekat, když si lidé vytvářeli ze slov věty, zapamatovali si je snáze. Jenže výzkumníci také měřili elektromagnetickou mozkovou aktivitu zkoumaných lidí. A v tom spočívalo překvapení. Když zkoumaná osoba správně označila nové slovo (které se nevyskytlo v předchozí části pokusu), její mozek projevil určitou aktivitu. Ale když se člověk spletl a označil jako nové i takové slovo, které se v předchozím pokusu vyskytovalo, jeho mozek vykázal aktivitu mírně odlišnou. Jinak řečeno: člověk si nevzpomněl, ale jeho mozek ano.
SBOHEM UČENÍ?
S obdobným závěrem letos přišli na základě jiných pokusů také výzkumníci z americké Harvardovy univerzity. To by naznačovalo, že - přinejmenším po nějakou dobu - informace v lidském mozku zůstávají, i když k nim lidské vědomí nemá přístup.
Dokonce se tak rýsuje lákavá domněnka: Člověk možná nemusí usilovným učením těžce budovat jakési paláce paměti. Paměť si do sebe sama ukládá všechny informace. Jde tedy o to, jestli se k nim také vytvoří mosty, aby se k nim člověk zase dostal. Což může být vlastně možné nějakou lepší duševní technikou při studiu, případně určitým vnějším fyzikálním ovlivněním mozku či pomocí medikamentů.
To by se nepochybně líbilo studentům, kteří by si ušetřili probděné noci před zkouškami. Zatím je to ovšem otázka jen teoretická, a není ani známo, zda to půjde udělat, aniž by došlo k jinému nežádoucímu narušení mozkových funkcí.
Pátrání po tom, jak takové mosty k uloženým informacím vznikají, zatím usilovně pokračuje.
BIOCHEMIE PAMĚTI
Lékaři už dávno znají, že paměť se dá rozdělit na tři druhy - krátkodobá, střednědobá a dlouhodobá. Nyní však také vědí, že při tomto rozdělení nejde jenom o časový úsek, během něhož se člověk dokáže k zapamatované informaci vrátit. Každý druh paměti se totiž dá popsat na molekulové úrovni odlišnými chemickými vzorci a rovnicemi, jež by zabraly několik stránek.
Při krátkodobé paměti nervové buňky jenom jednoduše v mozku obměňují už existující proteiny. Po čase se však buňky vracejí do předchozího stavu a most k informaci mizí (přestože informace, jak už bylo popsáno, zřejmě v mozku zůstává).
Při ukládání do střednědobé paměti vzniká takových běžných proteinů více.
Dlouhodobá paměť je však už založena na tom, že se do práce zapojují nové geny, jež řídí vytváření úplně nových skupin proteinů. Tím se tvoří zcela nová spojení mezi nervovými buňkami a vznikají trvalé nebo alespoň dlouhodobé změny ve fyzické struktuře mozku. Známo už také je, že ukládání informací do dlouhodobé paměti se děje v noci při spánku.
Tyto procesy vědci zatím dokázali jakžtakž popsat, ale ještě jim plně nerozumějí. Sledování ovšem potvrdilo, že při vytváření dlouhodobé paměti se aktivují oblasti ve středu mozku. Tato část však funguje pouze jako zpracovatel. Praxe ukázala, že po narušení této části mozku, třeba při mozkové operaci, už člověk není schopen si nic nového nadlouho zapamatovat, avšak nejsou nijak narušeny informace, které byly uloženy dříve.
Teprve nyní vychází najevo, že mozkový dlouhodobý archiv je ve vývojově nejmladší části mozkové kůry (neocortexu).
OTÁZKA ZA MILIONY
Zatím se ukazuje, že už způsob, jak se do paměti ukládá informace napoprvé, předurčuje, co se s ní bude dít potom a zda se přesune do déledobější paměti.
V srpnu otiskl časopis Science dvě zprávy připravené výzkumníky ze špičkových amerických univerzit. Vědci se pokoušeli sledovat lidský mozek přesně v tom okamžiku, kdy se údaje ukládaly do paměti.
Pokusným osobám proto promítali na obrazovku počítače slova nebo ukazovali obrázky, aniž jim řekli, že jde o test paměti. Pak měli lidé, kteří se experimentu účastnili, uvést, na která slova či obrázky si vzpomínají. Nejmodernější elektromagnetické přístroje při tom po celou dobu sledovaly, které části mozku jsou při prohlížení slov a obrázků nejvíce aktivovány.
Ukázalo se, že čím déle mozek zpracovával vloženou informaci, tím lépe se pak vybavovala. Ani nejpečlivější analýza výsledků však zatím nedokázala exaktně vysvětlit, proč se mozek některých osob déle věnoval "archivování" jedněch slov či obrázků, a jiným, zcela stejně nabídnutým podnětům věnoval pozornost menší.
"To je zatím otázka za miliony dolarů," řekl o tom Anthony Wagner z Harvardovy univerzity listu New York Times.
Až tu otázku někdo zodpoví, studenti, manažeři či herci, kteří se učí role, mu ty miliony možná skutečně zaplatí.
To by se nepochybně líbilo studentům, kteří by si ušetřili probděné noci před zkouškami. Zatím je to ovšem otázka jen teoretická, a není ani známo, zda to půjde udělat, aniž by došlo k jinému nežádoucímu narušení mozkových funkcí.
Pátrání po tom, jak takové mosty k uloženým informacím vznikají, zatím usilovně pokračuje.
BIOCHEMIE PAMĚTI
Lékaři už dávno znají, že paměť se dá rozdělit na tři druhy - krátkodobá, střednědobá a dlouhodobá. Nyní však také vědí, že při tomto rozdělení nejde jenom o časový úsek, během něhož se člověk dokáže k zapamatované informaci vrátit. Každý druh paměti se totiž dá popsat na molekulové úrovni odlišnými chemickými vzorci a rovnicemi, jež by zabraly několik stránek.
Při krátkodobé paměti nervové buňky jenom jednoduše v mozku obměňují už existující proteiny. Po čase se však buňky vracejí do předchozího stavu a most k informaci mizí (přestože informace, jak už bylo popsáno, zřejmě v mozku zůstává).
Při ukládání do střednědobé paměti vzniká takových běžných proteinů více.
Dlouhodobá paměť je však už založena na tom, že se do práce zapojují nové geny, jež řídí vytváření úplně nových skupin proteinů. Tím se tvoří zcela nová spojení mezi nervovými buňkami a vznikají trvalé nebo alespoň dlouhodobé změny ve fyzické struktuře mozku. Známo už také je, že ukládání informací do dlouhodobé paměti se děje v noci při spánku.
Tyto procesy vědci zatím dokázali jakžtakž popsat, ale ještě jim plně nerozumějí. Sledování ovšem potvrdilo, že při vytváření dlouhodobé paměti se aktivují oblasti ve středu mozku. Tato část však funguje pouze jako zpracovatel. Praxe ukázala, že po narušení této části mozku, třeba při mozkové operaci, už člověk není schopen si nic nového nadlouho zapamatovat, avšak nejsou nijak narušeny informace, které byly uloženy dříve.
Teprve nyní vychází najevo, že mozkový dlouhodobý archiv je ve vývojově nejmladší části mozkové kůry (neocortexu).
OTÁZKA ZA MILIONY
Zatím se ukazuje, že už způsob, jak se do paměti ukládá informace napoprvé, předurčuje, co se s ní bude dít potom a zda se přesune do déledobější paměti.
V srpnu otiskl časopis Science dvě zprávy připravené výzkumníky ze špičkových amerických univerzit. Vědci se pokoušeli sledovat lidský mozek přesně v tom okamžiku, kdy se údaje ukládaly do paměti.
Pokusným osobám proto promítali na obrazovku počítače slova nebo ukazovali obrázky, aniž jim řekli, že jde o test paměti. Pak měli lidé, kteří se experimentu účastnili, uvést, na která slova či obrázky si vzpomínají. Nejmodernější elektromagnetické přístroje při tom po celou dobu sledovaly, které části mozku jsou při prohlížení slov a obrázků nejvíce aktivovány.
Ukázalo se, že čím déle mozek zpracovával vloženou informaci, tím lépe se pak vybavovala. Ani nejpečlivější analýza výsledků však zatím nedokázala exaktně vysvětlit, proč se mozek některých osob déle věnoval "archivování" jedněch slov či obrázků, a jiným, zcela stejně nabídnutým podnětům věnoval pozornost menší.
"To je zatím otázka za miliony dolarů," řekl o tom Anthony Wagner z Harvardovy univerzity listu New York Times.
Až tu otázku někdo zodpoví, studenti, manažeři či herci, kteří se učí role, mu ty miliony možná skutečně zaplatí.
