Dramatický příběh posledních divokých koní planety ovšem začal mnohem dříve. V roce 1879 je zahlédl ve Střední Asii ruský generál a přírodovědec Nikolaj Prževalskij a jeho zvěst byla velkým překvapením, protože se už mělo za to, že předci koní domácích vyhynuli.
První odchycená zvířata se do Evropy podařilo dovézt až na samém konci 19. století, ale chov se příliš nedařil. Ve 20. letech 20. století, kdy se do hry vložil František Bílek, jich v zajetí přežívalo mezi dvaceti a třiceti.
Velký nadšenec Bílek naštěstí nebyl žádný nadšený laik, ale docent (a později profesor) zootechniky na pražské technice, kterého UNESCO označilo jako čtvrtého nejúspěšnějšího genetika své doby na světě. Do školního statku u Uhříněvsi nakonec přivezl tři kusy, z nichž sice přežili jen Ali a Minka, ale ukázalo se, že je Bílek vybral zkušeně - byl to velmi plodný párek.
Správná rozhodnutí slavných ČechůProf. PhDr. et MUDr. František Bílek, DrSc. (1885-1972) si tituly zasloužil záběrem od zoologie až k historii. Pro svět nezachránil jen divoké koně, díky jeho posudku sedí kamenný Jan Žižka nad Prahou na slezském noriku Thesseovi a ne na arabském hřebci. |
Na statku se rozmnožili o čtyři potomky, v roce 1932 profesor Bílek přestěhoval stádečko do pražské zoo a pak už to šlo jako na drátkách. Praha se postupně zařadila mezi nejvýznamnější chovy divokých koní na světě. Na slibném vývoji se zřejmě nadále podílel i František Bílek, ostatně záchrana ohrožených plemen i druhů patřila k jeho vášním.
Světový chov koňů Převalských ovšem téměř zlikvidovala druhá světová válka, přežilo pouhých devět koní, a to jen v pražské a mnichovské zoo. Praha však odchov obnovila natolik dobře, že v roce 1959 byla pověřena vedením mezinárodní plemenné knihy.
V roce 1968 byli v Asii spatřeni vůbec poslední volně žijící koně, pak se usoudilo, že vyhynuli. Naštěstí v zajetí jich zůstalo několik desítek a díky přísně řízenému světovému chovu se úspěšně množili. Zároveň se rodil mezinárodní plán na jejich vracení do přírody.
Jeho realizace už se Bílek nedočkal, zemřel v roce 1972. Až v následujícím desetiletí Němci vyvezli do Mongolska prvních dvanáct koní a s většími či menšími přestávkami se Převalští do své domoviny stále vracejí. Letos na jaře Praha přispěla jedním hřebcem a třemi klisnami.
Téměř sedmdesát procent z divokých koní, dnes opět běhajících pod asijským nebem, má v rodokmenu předka z pražské linie. Jsou tedy pokrevně svázáni s Alim a Minkou, pro jejichž šťastný nákup František Bílek kdysi sáhl do vlastní kasičky.
A také černí kladrubáci
Nejen o koně Převalského se zasloužil František Bílek, od vymizení zachránil i starokladrubské vraníky. Tihle dokonale černí koně jsou sice jen o málo mladší než jejich slavní bílí bratři s rodokmenem sahajícím do 18. století, přesto se chovatelům zřejmě zdáli méně ušlechtilí.
Po rozpadu monarchie byli z kladrubského hřebčína buď prodáni, nebo zkříženi s jinými plemeny a před druhou světovou válkou klesli na hranici vyhynutí. Když se v roce 1938 profesor Bílek o ně začal zajímat, dohledal jich v celém Československu pouze několik.
Sedmičlenné stádo umístil v průhonické zemědělské výzkumné stanici a začal s regenerací ohroženého plemene. Skupina se úspěšně rozvíjela, záhy tedy bylo jasné, že potřebuje větší prostor. V roce 1945 ho profesor Bílek našel ve výběhu v parku zámku ve Slatiňanech. Vzácní koně tam jsou dodnes.
