"Byli jsme první zemí bývalého východního bloku, která dostala takovou důvěru, že mohla ošetřovat zraněné západních armád," říká Miloslav Matoušek, tehdy první velitel české zdravotnické jednotky.
Když v sektoru nazývanému Jih, kam kromě kanadského, jordánského a keňského praporu spadal i prapor český, vyvstala potřeba zdravotnicky zabezpečit příslušníky OSN, velení vytipovalo několik zemí. Zástupci amerického M.A.S.H. přijeli do České republiky, aby se přesvědčili o úrovni tuzemské vojenské zdravotní služby.
Rozhodnutí o tom, že postavením zdravotnické jednotky pro sektor Jih bude pověřena právě Česká republika, padlo na podzim roku 1993. Do hlavního města Republiky Srbská Krajina Kninu dorazili čeští zdravotníci v polovině března 1994. Armáda měla necelého půlroku na to, aby vybudovala svůj první M.A.S.H.
"Budovali jsme jej vlastně od nuly. Všechna dosavadní polní zařízení vycházela z doktrín Studené války, z řešení hromadných zdravotnických ztrát s tříděním raněných, odsunu a tak podobně. Tým, který by poskytoval vysoce specializovanou péči s malým počtem pracovníků, v tehdejší československé armádě neexistoval," vysvětluje Matoušek.
Česká polní chirurgická nemocnice začala poskytovat ambulantní péči od konce března 1994, plně fungovala od počátku května.
"Ošetřovali jsme všechno. Nebyli to jen chirurgičtí nemocní, viděli jsme válečná poranění, minová, střepinová i střelná, ale i nemoci pro nás poměrně exotické, malárie či případy otevřené tuberkulózy," poznamenává Miloslav Matoušek a vzpomíná si i na svoji první operaci: "Byl to jordánský příslušník, který při zaujímání prostoru šel mimo vyznačenou trasu a šlápl na minu."
Česká polní chirurgická nemocnice ošetřovala výhradně příslušníky OSN, nikoli místní obyvatelstvo. Jen jednou, v srpnu 1994, byli čeští zdravotníci požádáni americkým M.A.S.H., aby společně s ostatními prapory UNPROFOR, Červeným křížem a Lékaři bez hranic poskytli lékařskou pomoc uprchlíkům z ozbrojeného konfliktu, který vznikl v takzvané Bihačské kapse v sousední Bosně.
"Ocitlo se tam na třicet tisíc lidí na útěku, ženy, děti, starci. Popadli jen nezbytné věci, které měli po ruce, a po pochodu, který měřil několik desítek kilometrů, se zastavili v bývalé drůbežárně v obci Batnoga. Tři týdny jsme se o ně starali 24 hodin denně. Byly tam pochodové zlomeniny, ženy tam rodily, byly tam raněné a dehydratované děti, nedostávalo se léků a infuzí. Tam v Batnoge se ukázala v plné nahotě ta tragédie konfliktu, nesmyslnost války a omezená možnost to řešit," vzpomíná na tehdejší události Miloslav Matoušek.
Bylo více vyhrocených situací, do kterých se první český M.A.S.H. dostával během svého nasazení v UNPROFOR. Pohnuté bylo i ukončení jeho činnosti na podzim roku 1995, během násilného chorvatského obsazení Republiky Srbská Krajina. V té době byla v Kninu druhá skupina českých zdravotníků a ta ofenzívu Chorvatů pocítila bezprostředně.
"Knin se stal takovým ostrůvkem uprostřed válečné vřavy. Uchýlili se tam Srbové, kteří nestačili včas uprchnout. Lidé byli vyháněni ze svých domovů, domy byly vypalovány i naši příslušníci byli přepadeni, okradeni, střílelo se na ně," uzavírá Matoušek a se zřetelnou úlevou v hlase konstatuje, že nikdo z příslušníků prvního českého M.A.S.H. nepřišel o život.
