Motto:
Ve státních záležitostech je vždy v právu ten, kdo má moc. Zatímco ten, kdo je slabý, se může v očích většiny jen stěží ubránit špatné pověsti.
Armand Jean Du Plessis, kardinál Richelieu, Politická závěť
Zakladatel moderní koncepce státu, francouzský katolický hodnostář, který svým politickým talentem udržel v zájmu Francie rozhádané německé státečky téměř po dvě století bez vlivu, byl francouzský ministr, a chcete-li: neposlušný katolík.
Velmocenskému zájmu Francie obětoval vše a ze své víry učinil privátní záležitost v době, kdy byl nucen bojovat proti strategickým zájmům Habsburků, kteří byli upřímně přesvědčeni, že stát je nástrojem podříditelným Boží vůli a věčným principům víry. Habsburská zásadovost a věrnost idejím víry vehnala nakonec jejich země do dlouhé války a později způsobila jejich politický pád. Zato Richelieův poněkud cynický a výsostně racionalistický koncept politiky raison d´état se stal základem moderní evropské státnické politiky.
Snadný, příliš snadný terč
Proč to píšu? Chci se dozvědět, nakolik prolínání věrnosti idejím a praktikování utilitární politiky ovlivnilo osud malé politické strany, jejíž kořeny vyrůstají z hluboké víry a věrnosti principům a která je za to většinovou, národně orientovanou společností ze srdce nenáviděna.
Češi jsou územně i početně tak malou enklávou uprostřed Evropy, že se logicky stávají opakovaně obětí velkých mocenských plánů ve svém sousedství. V minulosti se ocitli v hledáčku zapáleného protireformačního úsilí, které bylo neseno – jak jinak ? – válkou a strategickými zájmy těch větších.
Vzpomínky na katolický vliv, které zbyly v podobě jakéhosi nezaléčeného traumatu, byly zesíleny historicky i hystericky ad absurdum mistrnou komunistickou propagandou. Komunisté věděli, koho likvidovat a proč.
Dnes je český katolík, který se rozhodne politicky se angažovat, vystaven nemilosrdné volbě: Vyjádřit své politické přesvědčení uprostřed strany, která nese všechny znaky uzavřené a okolního světa se bojící komunity, nebo plavat sám ve vyloženě antiklerikálních vodách ostatních politických stran? Nenávist, kterou je v dnešním Česku stále tak lehké vůči katolíkům probudit, je bolestným dokladem jejich dilematu. Není tedy divu, že se český katolík, jako člověk politický ve většině případů, přimkne do bezpečí stejně smýšlející komunity, která jediná jako by dokazovala, že ještě není mrtev.
Těžko se takovému chování vysmívat, natož je tupit. Snad právě proto dává poválečná lidovecká politika tolik příležitostí k povrchním obviněním z "vychytralosti". Princip přežití, který je latentně neustále přítomen ve formě ohrožení nenávidící většinou, je totiž obsažen ve všem, co tato strana dělá. Její skupinové přežití ji často vede i za hranice běžných politických kompromisů. Idea češství, na světové scéně malá a bezvýznamná, dokázala uvnitř svého teritoria zadupat do země vše, co ji v minulosti ohrožovalo na životě. Někdy ke svému prospěchu, jindy ke své škodě.
Masarykovo "Pryč od Říma", spojené s pokusem vymanit se definitivně z rakouského vlivu, vyústilo později v tragický pokus o nerovné slovanské sbratření v dusivém objetí ruského medvěda. I touto zkušeností bylo třeba projít, aby malý národ poznal, že ve světě mocenské politiky není žádných dobrodinců. Češi dnes svorně nenávidí Němce, Rusy, katolíky a také vlastní politické elity.
Co by si lidovci měli odpovědět
Čeští katolíci se v takovém prostředí těžko mohou zbavit pudového, ač zcela iracionálního strachu z budoucnosti. Tato nejistota o blízkosti košile a kabátu se nyní naplno projevuje při volbě prezidenta. Někteří ji označují za dvěstěšedesátimiliardový nákup křesla pro někdejšího nepřítele lidovců č. 1, sami lidovci však náhle vidí splnění spravedlivého snu, o který léta marně usilovali, a odolat tomuto pokušení je zcela nad jejich síly. Jejich dilema, způsobené nedostatečnou odvahou se ptát: kdo jsme a kam jdeme, se vyhrotilo.
Paradoxem je, že dnes se lidovců již nikdo neptá, jsou-li stranou konfesní, či nekonfesní, protože už to nikoho nezajímá. Dnes by si lidovci měli klást mnohem podstatnější otázky a měli by se pokusit si na ně sami a poctivě odpovědět. Především:
- Je spravedlivý požadavek navrácení majetku církvím skutečně nejvýše stojící prioritou jejich politického úsilí? Pokud ano, jaké jsou cíle v pořadí druhé a třetí a proč stojí v tomto pořadí?
- Dovedou současní lidovci přesvědčivě pojmenovat a také bránit to, co se dnes vynořuje z hlubin dlouhého zapomnění, to jest český národní zájem? Potažmo ideu evropskou? Dovedou rozpoznat, kde se jejich úmysly s českými zájmy shodují? V minulosti to již několikrát dokázali, dnes ustrašeně tápou.
- Do jaké míry je současná katolická církev organizací s transparentními politickými a společenskými cíli? Lze její názory a směřování předvídat? Církve samy – a nejen ta katolická – se v české společnosti panicky hrozí jakékoli zmínky o možném politickém stanovisku či angažovanosti – a v důsledku toho jsou mnohde prolezlé bojem o moc a zákulisním pletichařením. Není to škoda? Co chce a čími ústy bude hovořit česká katolická církev?
- Je v současné Evropě bezpečnější nechat se energeticky vydírat ruským imperialismem uvnitř Evropského svazku, nebo tak činit sólo? Existuje k tomuto šachistickému patu ruských stratégů alternativa a hledá ji někdo? Podpoří lidovci prezidenta, který vyhlásil pomyslné heslo "Pryč od Evropy"? Kam povede jeho další volební období? Ale také: Je volba Jana Švejnara zárukou samostatnější a bezpečnější politiky vůči strategickým zájmům těch ostatních? Co o něm vlastně víme? Zajímá to mezi politiky někoho, nebo si stále jen foukají na dnes již obstarožním excentrikem utržené rány?
Slabí, to ano
Prozatím na tyto otázky lidovci odpovědět nedovedou. Není třeba je za to urážet, ostatní strany na tom nejsou výrazně lépe - snad s výjimkou ODS (která našla svou identitu v prostinké, ale funkční ideji peněz). Je třeba lidovce k této diskusi opakovaně vybízet a provokovat k přemýšlení o své vlastní roli v novodobých českých dějinách. Definovat tuto roli jako strážce křesťanských hodnot a lokálního politického středu je dnes však již zoufale málo.
Urážlivá adjektiva na adresu lidovců, jako "nevýrazní", "bezcharakterní", "prodejní" atd., jimiž se dnes hemží česká média, by měla být správně vyjádřena slovem: slabí. A na začátku jsme si řekli, co o údělu slabých řekl Richelieu. Ostatní politické strany nejsou žádné spolky samaritánů a o jejich upřímném zájmu vyvést lidovce z této společenské izolace lze oprávněně pochybovat. A přitom jsou právě lidovci krok od pochopení odkazu, který jim Josef Lux zanechal. Stačí, když se přestanou bát zapovězených otázek své vlastní identity. Nikdo to za ně dělat nebude.
