Jaká je aktuálně situace v Guineji? Jak bojují místní úřady proti ebole?
Situace je stále velmi vážná. Byla přijata přísná všeobecná opatření. V každém větším městě se momentálně budují mobilní centra s vyškoleným personálem a vybavením pro okamžitý záchyt nakažených. Všechny úřady a kontaktní místa fungují v mimořádném režimu.
Do opatření je zapojeno vojsko, probíhají kontroly a přeshraniční evidence. Lidem se před odletem ze země měří preventivně teplota. Vedou se seznamy nakažených a těch, kteří s nimi přišli do styku. Opatření na letištích v Guineji jsou tak velká, že nemůže odcestovat člověk, který byl v kontaktu s nemocným.
Další podezřeníŠternberk vyděsil Nigerijec, ebolu nemá |
A co mu v tom zabrání? Existuje nějaká elektronická databáze těchto lidí?
Ano, když byl někdo v kontaktu s člověkem, který onemocněl, tak je uveden mezi kontakty, které mají všechny letecké společnosti. Když si bude chtít koupit letenku, tak je hned vidět, že byl v kontaktu s někým nakaženým. U lidí, kteří jsou vedeni jako kontakty infikovaných, je dvakrát denně, ráno a večer, měřena teplota a po dobu 21 dní, což je inkubační doba, nechodí třeba do práce ani jinam.
Hasmiou Dia Hasmiou Dia je přednostou pediatrické kliniky v guinejské metropoli Conakry a český honorární konzul. Je jedním z lékařů, kteří se podílejí na tvorbě opatření k boji proti ebole v Guineji. Je absolventem Karlovy univerzity. V Česku žil trvale 17 let a i nyní sem jezdí několikrát ročně. „Když jezdím do České republiky, jezdím do své druhé vlasti. Mám tu přátele, je to můj druhý domov,“ říká. Do Česka přijel jednat na nejvyšších úřadech o pomoci pro Guineu, mimo jiné v podobě návrhu na výstavbu zdravotnického centra v zemi, jehož účelem má být výzkum, léčba a prevence. |
Jak to, že se tedy stále nedaří dostat nákazu pod kontrolu a objevují se nové případy?
Musíte si uvědomit, že nejsme jako vy jednotný národ. V Guineji jsou různé kmeny, které mají své tradice. Víte, že to byl velký boj, aby lidé uvěřili, že ebola existuje? Nechtěli věřit v existence tohoto onemocnění. Ze začátku se v Lesní Guineji (jeden z regionů země, pozn. red.) nechtěli vzdát tisíciletých tradic, jako jsou třeba kolem pohřbívání. Musí se proto stále dělat osvěta, aby lidé brali vážně, že toto nemocnění je smrtelné, že je to virus, na který nemáme lék.
Kolik se toho v Guineji vědělo o ebole předtím, než zemi zachvátila letos na jaře epidemie?
V Guineji jsme do té doby nikdy nepoznali, co je to ebola. Ani jako lékař jsem se s ebolou prakticky nikdy nesetkal. Nebyli jsme na tuto situaci vůbec připravení. Mělo se za to, že epidemie eboly je záležitostí střední Afriky. Nikdo netrénoval žádné předem ověřené postupy, které by zamezily, aby se virus dál šířil.
V první vlně jsme tak přišli o drahocenný čas a o spoustu nemocničního personálu, který zemřel a umožnil další šíření viru. Zdravotníci třeba někomu pomáhali a dokud se neinfikovali, nevěděli, že se jedná o ebolu. Zpočátku si lidé mysleli, že je to běžné krvácivé onemocnění. Proto také první nakažený, který se dostal do Conakry (hlavní město Guineje, pozn. red.), infikoval další. Krvácel tehdy ze žaludku, takže si mysleli, že je to žaludeční vřed.
V čem byla zásadní chyba, že se nemoc šířila dál, i když už se vědělo, že je to ebola?
Byly tu kontakty, které nebyly zachyceny. Nákaza vypukla v Lesní Guineji a nebýt prvního případu, který se dostal do Conakry, onemocnění by se nešířilo dále. Nakažení putovali do sousedních států. Hranice jsou průchodné, je to prakticky stejná země, takže lidé jednoduše přešli do sousedních států.
Ebola změnila každodenní život v Guineji
Změnila nákaza každodenní život lidí v Guineji? Je mezi lidmi cítit strach?
Lidi měli své zvyky, některé z nich stát zakázal. Když u nás někdo zemře, sejde se hodně lidí a ti podle víry chodí políbit mrtvého. Tohle už neexistuje. Všichni lidé si teď uvědomují vážnost situace. Vědí, kolik lidí za necelý rok zemřelo, a všichni se bojí. Lidé si dříve podávali ruce, líbali se. S tímhle vším už se přestalo. Každý má dezinfekční roztok a myje si s ním ruce.
Pociťují lidé v Guineji dopady epidemie už i po ekonomické stránce?
Ekonomický dopad je velký, je to poznat na životní úrovni lidí. Nákupní možnosti šly hrozně dolů a obchod úplně stagnuje. Dřív jsme třeba ovocem zásobovali Senegal nebo Guineu-Bissau. Když se zavřely hranice, zůstalo na nich stát padesát, sto kamionů a všechno se to zkazilo.
A co cizinci, kteří pobývali v zemi? Ti odjeli?
Někteří, jiní tady žijí dál. V Lesní Guineji jsou třeba velké doly, kde pracovali, ale nyní odjeli. Těžařské společnosti musely zastavit své aktivity, dokud neskončí epidemie. V Guineji byla i třeba jedna firma z Hlinska na rekonstrukci vodní elektrárny. Měla tam rozjednané věci, ale kvůli ebole se všechno zastavilo. V červenci se také měla uskutečnit setkání českých a guinejských podnikatelů, ale kvůli ebole se tak nestalo. Kdyby ta setkání proběhla, tak už by se bývala rozběhla ekonomická spolupráce.
Rušení letů je stigmatizace, ne řešení
Je podle vás řešením k zamezení dalšího šíření viru omezit lety do zemí zasažených epidemií?
To není řešení. To je stigmatizace a začíná být velká. Přitom, když se podíváte do statistik, tak není jediný případ nakaženého, který by odcestoval z Guineje. Rušit lety nemá žádný význam. Ano, lidé mají velký strach, to je pravda, ale neznamená to, že kvůli tomu musíme být v izolaci. Máme přes 800 mrtvých, ale je tu dalších
10 milionů lidí, kteří jsou stále naživu.
Na pražském Hlavním nádraží zadrželi muže s podezřením na ebolu (11. října 2014)
Mluvíte o stigmatizaci. Co říkáte na postup zdravotníků, kteří studenta z Ghany zastavili v Praze na nádraží a odvezli do nemocnice s poukazem na ebolu (podrobnosti zde)?
Víte, nechci kritizovat. Mě třeba v Guineji kritizovali, že posílám na vyšetření hodně dětských případů s podezřením na ebolu. Ano, posílám. Jsou negativní a jsem za to rád. Je to ale opatření. Tohle tedy nekritizuji. Co kritizuji, je stigmatizace.
A jak by se tedy podle vás měla situace řešit?
Dá se to vyřešit jenom zvýšením opatrnosti a hygieny a osvětou.
Vkládáte naděje do experimentálních léků a vakcín, o nichž se nyní intenzivně mluví?
Mluví se o tom, ale abych byl upřímný, jsem hodně skeptický. Držím se faktů, které jsou k dispozici. Jsem klinik a dělám výzkumy. Vím, jak dlouho se připravuje jedna vakcína, a tak se ptám, jak dlouho může příprava této vakcíny trvat. Pokud by tu byla, byl bych za to velice rád, ale zatím se soustředím na to, jak zvýšit prevenci - jak dosáhnout toho, že každá matka, která na naše oddělení přijde s dítětem, dostane zdravotnickou osvětu.
Epidemie ebolyVIRUS: Co v těle způsobí ebola DOTAZNÍKY: Cestující v Ruzyni tápou LÉKAŘKA: Chvěly se mi ruce, přiznává PROTEST: Ghanu pobouřil zátah na studenta MÁM EBOLU: Vtipálek vyděsil celé letadlo VĚDCI: Ebola se v říjnu rozletí Evropou POČTY: Kolik lidí může ebola zabít? EPIDEMIOLOG: V Evropě by ebola tolik nezabíjela |
Nebudu sedět a čekat, až přivezou vakcíny. Budu dál léčit a dělat prevenci, šířit osvětu. Ta musí být opravdu kvalitní, trvalá. Lidé zapomínají, že jsou tu nemoci, které jsou vážné, které jsou smrtelné.
Existují nějaké fámy, které v Evropě o epidemii kolují a ve skutečnosti je na místě vše jinak?
Lidé v Evropě byli třeba zděšení, když viděli fotky mrtvol na ulicích, ale to se v Guineji nikdy nedělo. To se stalo v Libérii. Další věc je třeba to, že si lidé mysleli, že kdokoliv přijede z Guineje, je infikovaný. Musel jsem jim vysvětlit, že opatření, která se udělala v Guineji, by infikovaným nebo těm, kteří byli v kontaktu s infikovanými, neumožnila odcestovat.
O pomoci z Česka místní úřady ani nevědí
Česko počátkem týdne poslalo oblastem postiženým epidemií eboly pomoc v hodnotě víc jak 3,5 milionu korun. Je to podle vás adekvátní pomoc?
Česká republika zaslala podle mých informací pomoc především do Libérie prostřednictvím zdravotnické organizace Lékaři bez hranic. Byl bych ale velice rád, kdyby pomoc byla rovnoměrná pro všechny státy. Taky by bylo lepší, kdyby Česká republika řešila pomoc tak jako ostatní země, a to zasláním peněz přímo konkrétnímu státu. Tak by se vědělo, že tato země pomohla tam a tam nebo zaplatila ty a ty náklady.
Takto nikdo neví, kdo a jaké kroky podnikl, a naši lidé včetně vlády ani netuší, že Češi zde takto pomáhají. Je to velká škoda, jelikož naši lidé si takové pomoci nesmírně cení a bývalé Československo je zde stále dobře zavedenou zemí v mnoha směrech. Řada lidí z vedení našeho státu studovala v České republice a umí česky.
Guinejská vláda nevěděla, že se Česko nějak angažuje v boji proti ebole?
Guinejské úřady doteď nevěděly o tom, že Česká republika něco darovala. Možná, že se to změnilo teď za dobu mého pobytu v Česku, ale když jsem odjížděl, tak ještě nic nevěděly. Jako konzul České republiky jsem žádal, abych byl o takových darech informován a mohl jsem podat zprávu naší vládě i médiím, ale to se zatím nestalo.
Byl jsem přijat s dalšími konzuly a ambasadory ze všech států guinejským prezidentem, kde nás požádal o pomoc. Každý řekl, jak může jeho stát pomoci a co udělal doposud. Já jsem ale nemohl mluvit, protože jsem neměl oficiální odpověď, jaké kroky Česká republika podnikla. Požádal jsem proto ministerstvo, aby alespoň do Guineje napsalo, že poskytlo dar.
Během návštěvy Prahy jste absolvoval několik schůzek. Tušíte, zda se hodlá Česká republika nějak dále angažovat v boji proti ebole?
Mluvil jsem mimo jiné s panem ministrem zahraničních věcí. Požádal jsem o to, aby Česká republika pomohla postavit ve městě Kindia, které je křižovatkou cest po celé zemi i do zahraničí, zdravotnické centrum. Jeho účelem má být výzkum, léčba a prevence. Zatím nemůžu říct, kolik to má všechno stát. Vše se teprve domlouvá s místními úřady, hledá se pozemek. Pan ministr čeká na návrh projektu.
Ebola, nejnebezpečnější nákaza dnešní doby:
