Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Český éter opouští hlas svobody

  12:13aktualizováno  12:13
Po půl století se odmlčí Rádio Svobodná Evropa. Znělka rozhlasové stanice, která po čtyřicet let nahlodávala železnou oponu rušiček a vysílala do Československa necenzurované informace, zazní v deset hodin večer naposledy. Američané už nechtějí platit vysílání pro zemi, kde je dvanáct let svoboda. Antény se zaměří na Afghánistán či Irák.

Finanční podpora českého vysílání skončila s odůvodněním, že Američané potřebují kvůli boji s terorismem peníze na rozšíření vysílání do jiných zemí. Spojené státy vynakládaly ročně 650 tisíc dolarů, další peníze přicházely od několika českých a amerických firem a nadací.

Stanici si v poslední době podle ČTK naladilo asi 52 - 54 tisíc posluchačů denně. To však odpovídá lokální stanici, ne celoplošnému rádiu na velmi drahé střední vlně s třinácti vysílači.

Český rozhlas se rozhodl zavedenou frekvenci nelikvidovat. Pod názvem Český rozhlas 6 bude s novým redakčním týmem nadále připravovat zpravodajsko-publicistický program.

Volá hlas svobodného Československa
Svobodná Evropa byla založena v roce 1949 z iniciativy vlády USA. Sídlem stanice se stal západoněmecký Mnichov. O rok později zahájila zkušební provoz, česky a slovensky vysílala z nákladního auta projíždějícího podél hranic Československa.

Každodenní vysílání odstartovala 1. května 1951 proslulá věta "Volá hlas svobodného Československa". U zrodu československé sekce RFE stála řada významných osobností poúnorové emigrace, například Ferdinand Peroutka a Pavel Tigrid.

Po pádu komunismu ztratila stanice částečně své opodstatnění. V roce 1989 jí klesl rozpočet, téměř o polovinu se zmenšil i počet zaměstnanců. Přesto přežila až do dnešních dnů. V současnosti vysílá ve třech desítkách jazyků. Aby snížila náklady, přestěhovala se v roce 1995 do Prahy, do budovy bývalého Federálního shromáždění.

České vysílání se od mateřské Svobodné Evropy oddělilo ještě dříve. Rádio Svobodná Evropa (RSE) vysílá od července 1994 z budovy Českého rozhlasu.

KONEC JEDNÉ ÉRY

Rádio odhrnulo železnou oponu
Ztichlou podzemní garáží v Mnichově se ozývá kvílení brzd. Redaktorka Svobodné Evropy Olga Kopecká se ukrývá za zaparkovanými vozy, auto krouží kolem, nakonec ji (naštěstí) nikdo z auta neuvidí. Paní Kopecká si oddechne. "Byl to nepříjemný zážitek," říká. "Dodnes nevím, co za tím bylo."

Tehdy v osmdesátých letech se však trochu bála. Od svého zaměstnavatele dostala totiž jasné varování, že podzemním garážím se má raději vyhýbat. Redaktoři už měli zkušenosti - svobodné rádio bylo trnem v oku komunistickému režimu od svého vzniku a ten dělal všechno, co mohl, aby jeho pracovníky zdiskreditoval, nebo případně rovnou zlikvidoval.

Na druhé straně tento "zájem" nepřímo potvrzoval jedno: o vysílání necenzurovaného zpravodajství je za železnou oponou zájem a lidé je velmi pozorně sledují.

"Hlavním úkolem bylo znemožnit tu informační izolaci, kterou vytvořil Stalin. Proto se každou hodinu četly zprávy, které byly objektivní," říká jeden ze zakladatelů rádia a první programový ředitel Pavel Tigrid.

Z HISTORIE RÁDIA
1949 - vzniká soukromý Výbor pro Svobodnou Evropu, podporovaný americkým ministerstvem zahraničí.
1950 - z řad politických exulantů se přijímají zaměstnanci československého oddělení.
4. 7. 1950 - pokusné vysílání z německého Lampertheimu.
1. 5. 1951 - zahájeno pravidelné vysílání v českém a slovenském jazyce. Vedení stanice se stěhuje z New Yorku do Mnichova.
21. 2. 1981 - vybuchla u zdi budovy bomba, tři novináři z československého oddělení byli vážně zraněni.
1989 - Ředitel čsl. oddělení Pavel Pecháček vysílá reportáž o demonstraci na Václavském náměstí přímo z Prahy.
leden 1990 - Svobodná Evropa otevírá kancelář v Praze.
1. 1. 1993 - vznikají dvě samostatné redakce: česká a slovenská.
1. 7. 1994 - Svobodná Evropa zahajuje vysílání z Prahy, z budovy Českého rozhlasu.
8. 9. 1995 - mateřská stanice RFE/RL se stěhuje do Prahy, vysílá především do zemí bývalého SSSR z budovy bývalého Federálního shromáždění.

"Všechno jsme si dělali sami, o všem jsme rozhodovali sami. Do náplně se nám americké vedení nepletlo, to mohu říct z vlastní zkušenosti. Pak, když už byl možný vzájemný kontakt přes hranice, jsem byl překvapen, kolik lidí nás poslouchalo."

Svoboda pod americkou správou
Avšak na začátku padesátých let, kdy rádio vznikalo, to vůbec nebylo jednoduché, jak to dnes zpětně může vypadat. Stanice se budovala v západní části Německa, která tehdy ještě byla pod americkou správou.

"Měli jsme vysílat 18 hodin denně. Po celé Evropě i v USA jsme hledali lidi. Ale dokázali jsme to. Byla to velká čest pro Čechy a Slováky v exilu, neboť jsme začali vysílat jako první. Nikdy předtím v dějinách žádní exulanti nedostali takový nástroj, jako jsme dostali my," líčí Tigrid.

Atentáty je měly umlčet
Jenže od počátku se také objevovaly první útoky na stanici, organizované tajnými službami komunistických zemí. Hned v padesátých letech byl odhalen pokus otrávit pracovníky rádia solí s jedem. Naštěstí na to včas přišel kuchař a nahlásil to. Nikomu se nic nestalo.

Ale jiní dopadli hůř: rumunský redaktor byl probodnut otráveným deštníkem a 21. února přišel černý den: u budovy, v němž sídlilo i československé oddělení, vybuchla bomba a zdemolovala celé jedno křídlo.

Tři zaměstnanci československé sekce byli těžce zraněni: Marie Puldová, Rudolf Skulák a Alan Antalis. Navíc výbuch zlikvidoval i cenný archiv. "Pásky byly roztrhané na cucky. Byl to nejdrastičtější útok. Měl nás asi zastrašit. Ale to se nepodařilo," vzpomíná někdejší redaktorka a současná ředitelka Olga Kopecká.

Zato jinde se oslavovalo: strůjce atentátu, který byl v prvé řadě namířen proti rumunské sekci, přijalo nejvyšší vedení Rumunské socialistické republiky. Byla za tím banda kolem obávaného teroristy Carlose placená rumunským diktátorem.

Agent Minařík "odhalil štvavou vysílačku"
Jiný pokus byl spíše komickou provokací. Československý agent Minařík pronikl do rádia a po svém návratu do komunisty ovládané Prahy "odvážně odhalil praktiky štvavé kapitalistické rozhlasové vysílačky". "Byli jsme tím šokováni. Nechápali jsme, jak někdo může odejít ze svobody do nesvobody," říká Kopecká.

Případ Minařík ovšem důsledky měl. Lidé z Východu byli opatrnější. Ti, kterým se podařilo dostat se na západní stranu železné opony, se obávali do rádia přijít, i když je návštěva lákala. Vyřešili to třeba tak, že si natáhli čepici přes uši a neotáčeli se čelem k protějším domům, kde podvědomě tušili nebezpečí - mohly by je odtud pozorovat něčí oči, nebo rovnou kamera. Pravděpodobně tam žádná nebyla. Ale strach byl všudypřítomný.

Ve spojení s Havlem i arcibiskupem
V roce 1985 se otevřel ještě jeden, zcela nový kanál. Stačilo zvednout telefon. Československá redakce zřídila telefonickou službu: přímo do rádia mohli posluchači zavolat, říci svá přání, dotazy nebo zkritizovat vysílané pořady.

OSOBNOSTI RÁDIA
Ferdinand Peroutka - první ředitel československého oddělení, komentátor
Pavel Tigrid - první programový ředitel československého oddělení, komentátor
Eliška Wagnerová - spolupracovnice, vedla v 80. letech pořad Právní hlídka (nyní místopředsedkyně Ústavního soudu)
Karel Kryl - nejdříve spolupracovník, později redaktor hudebního vysílání
Lída Rakušanová - v 80. letech redaktorka a komentátorka
Pavel Pecháček - poslední ředitel československého oddělení před pádem železné opony (nyní ředitel vnějších vztahů RFE/RL - rozhlasové stanice Svobodná Evropa a Svoboda)

Často do Mnichova volali disidenti. "Byli jsme hodně opatrní. Protože hlas lze napodobit, měli jsme dohodu, že když nám někdo takhle zavolá, že zavoláme zpět," říká Kopecká. Telefony měly úspěch - volal Václav Havel nebo pražský arcibiskup František Tomášek.

Ale také to fungovalo opačně - do Československa volávala spolupracovnice Libuše Čeřovská: "Nikdy jsem se nepředstavila a všichni věděli, odkud volám. První telefonát byl o tom, že zavřeli lidi z Jazzové sekce. Přístroj, na který jsem rozhovory nahrávala, je dnes v Technickém muzeu v Praze," říká Čeřovská.

Vlny se stěhují za nesvobodou 
Ale to už se pomalu blížil konec rozdělené Evropy. V listopadu 1989 jede na novinářské vízum do Československa osobně tehdejší ředitel Pavel Pecháček. Za tři dny je sice vyhoštěn, ale to je už poslední záchvěv totality. V květnu 1990 otevírá Svobodná Evropa kancelář v Praze a 1. července 1994 zahajuje vysílání z budovy pražského rozhlasu.

Nyní je vše jinak: praktičtí Američané usoudili, že je zbytečné přispívat na českou stanici, když je potřeba se soustředit na jiné země: na pořadu dne je Irák či Afghánistán. Česky vysílající Rádio Svobodná Evropa končí, a tím i jedna éra.

Autoři: , ,






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Dálnice D49 Fryšták - Lípa I. a II. etapa
Silničáři plánují dálnici kolem Zlína, lidé z Kostelce požadují tunel

Ačkoliv se silničářům stále nedaří spustit výstavbu dálnice D49 z Hulína do Fryštáku, plánují už také její pokračování do Lípy, při kterém má vzniknout i nový...  celý článek

Barokní palácový komplex Belveder v rakouské Vídni
100 POHLEDŮ: Udusanou cestou k pompéznímu paláci Belveder ve Vídni

Pro období let 1890 až 1914 se vžilo označení Belle Époque - „krásná doba“. Právě v tomto období vznikla většina fotografií, které jsme zařadili do seriálu 100...  celý článek

Sníh - děti - sáňky - volný čas - zábava
Jarní prázdniny 2018

Týdenní jarní prázdniny jsou na základních a středních školách v roce 2018 rozloženy v termínech od 5. února do 18. března. Přinášíme úplný přehled...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.