Československá špionážní síť v zahraničí se hrozivě drolí. Zpravodajští důstojníci přebíhají k západním rozvědkám a prozrazují agenty, které socialistické státy platí. Ve Velké Británii je odhalen i agent pracující pro ČSSR pod krycím jménem Lee. Je to velká ryba – labouristický poslanec William Owen. A s ním se provalí protistátní činnost dalšího československého agenta, rovněž poslance, a dokonce bývalého britského ministra Johna Stonehouse.
Státní bezpečnost panikaří. Zběhy čekají vysoké tresty. Dva mají být popraveni. Je rok 1968. Tento rok plný zvratů zasáhl československou rozvědku v nebývalé míře. Nesrovnatelně více než jiné součásti Státní bezpečnosti. Rozkol tajné služby zmapovali historici spolupracující s Ústavem pro studium totalitních režimů.
Pražské jaro očima NěmcůNěmecká tajná služba prohledala archivy, vznikla kniha o pražském jaru |
„Analyzovali jsme, co se stalo v aparátu rozvědky StB v letech 1968 až 1971. Tedy v instituci, která měla komunistický režim bránit. Jde o období od počátku pražského jara až po důsledky, které končí obrovskou čistkou, která byla největší v rámci celé Státní bezpečnosti,“ popisuje Petr Kaňák, spoluautor nové knihy Československá rozvědka a pražské jaro.
„Síť budovaná dvacet let se rozsypala a rozvědka se z toho dostávala až do konce 70. let,“ míní Kaňák. „Zjistili jsme velmi zajímavou skutečnost, že to nebyl žádný monolitní aparát, jedna parta, ale že si ti lidé šli vzájemně dost tvrdě po krku,“ doplňuje.
Operace Neptun
Do tří let od okupace Československa v srpnu 1968 uprchlo do zahraničí minimálně deset špionů. Přeběhlíci neboli defektoři, jak se jim říkalo, pak druhé straně vyzradili veškeré know-how československé rozvědky. Z deseti jmen přitom vyčnívá Ladislav Bittman, který zpravodajsky působil pod diplomatickým krytím ve Vídni. Jen pár dní po okupaci odcestoval s manželkou do západního Německa, kde se přihlásil tajným službám USA.
To byla pro StB rána. Bittman nebyl žádným řadovým špionem. Znal mnoho jmen rozvědčíků a agentů i tajných akcí. Dokonce vymyslel a osobně řídil operaci Neptun, kdy české úřady naoko „objevily“ úkryt nacistických dokumentů v Černém jezeře na Šumavě.
Akce Neptun. Nahraný nález nacistických dokumentů v Černém jezeře na Šumavě v roce 1964. Cílem bylo oddálit promlčitelnost nacistických zločinů v SRN. Akci vymyslel Bittman.
Rozvědka, tedy I. správa ministerstva vnitra, si záhy uvědomila, že je zle. „Jeho zběhnutí představuje vážné ohrožení zpravodajské činnosti čs. rozvědky v zahraničí a bude znamenat značné politické, morální i finanční ztráty. Americké rozvědce se dostane do rukou člověk, který je jeden z nejcennějších pracovníků socialistických rozvědek, kteří po druhé světové válce přešli k nepříteli,“ stálo ve zprávě StB.
Rozvědka očekávala rozsáhlé škody, které záhy skutečně nastaly. V Rakousku byli do několika měsíců pozatýkáni tajní českoslovenští agenti. Další ztratili krytí. Vojenský soud za to Bittmana odsoudil k trestu smrti v nepřítomnosti. Stejně jako jeho kolegu Josefa Frolíka, který pod utajenou identitou svědčil v roce 1970 proti poslanci Owenovi před britským soudem.
Z reformistů vlastizrádci
„Napětí v rozvědce během roku 1968 stoupalo. Stáli proti sobě reformisté, kteří podporovali vládní politiku Alexandra Dubčeka, a konzervatisté, kteří tíhli spíše ke stalinské představě totalitního státu,“ vysvětluje Kaňák.
Historici zjistili, že pro reformy byli zejména mladší příslušníci, kteří absolvovali vysokou školu až po válce a také studovali v Sovětském svazu v době uvolňování dosavadního totalitního režimu. To je ovlivnilo. Proti nim stáli lidé, kteří byli o deset i dvacet let starší, kteří již v roce 1945 zpravidla vstoupili k revolučním gardám či do Pohotovostního pluku Národní bezpečnosti, jenž odešel do pohraničí dohlížet na odsun Němců.
V roce 1968 se přitom začala objevovat snaha Státní bezpečnost poněkud okleštit, zbavit ji přísné represivní funkce. Také se začalo hovořit o nezákonnostech komunistického režimu v 50. letech. A starší estébáci, kteří si v té době ušpinili prsty, se začali bát o existenci. Reformisté si s konzervativci šli po krku, mezi nimi vznikl hluboký příkop. Ještě v polovině roku 1968 se zdálo, že zastánci reforem – stejně jako v celém Československu – definitivně upevní své pozice. Nestalo se.
Vše změnil příchod vojsk Varšavské smlouvy. Když nastala kritická noc z 20. na 21. srpna, tehdejší náměstek ministra vnitra a prokazatelný prosovětský kolaborant Viliam Šalgovič (na jaře roku 1990 spáchal sebevraždu) již věděl, co má dělat. Seznam „zrádců,“ kteří měli být internováni, připravil Josef Houska, bývalý náčelník rozvědky, kterého se reformistům podařilo odvolat.
Šalgovič za podpory sovětských poradců s dalšími konzervativními komunisty převzal osudnou noc kontrolu nad Křižovnickým klášterem v Praze, kde bylo tehdy centrum rozvědky. Na pomoc mu po několika dnech přijel malý oddíl sovětských vojáků s obrněným autem.
Sledovačka. Fotografii exnáčelníka školy rozvědky Vladimíra Sterna tajně pořídili jeho kolegové při sledování.
Odstaven. Šéf československé rozvědky v roce 1968 Miloslav Čech byl vyhozen
Brzy nad ránem 21. srpna začala služba svolávat rozvědčíky do práce. Kdo byl na seznamu, skončil v hlídané místnosti. I tehdejší provizorní šéf rozvědky Miloslav Čech. Ovšem všude vládl chaos, což hrálo pro Čecha. Po několika hodinách byl propuštěn. Další dny se však musel skrývat.
Rozvědka proti Čechoslovákům
V následujících měsících se situace v StB, stejně jako v celé společnosti, postupně uklidňovala. Čecha v čele rozvědky nahradil vysoký důstojník vojenské rozvědky Čestmír Podzemný. A vzal za to velmi drsně. Například po upálení Jana Palacha v lednu 1969 vytvořil úderný oddíl vyzbrojený kulomety, který měl být nasazen proti demonstrantům. Rozvědka, která měla primárně působit v zahraničí a ještě navíc nenápadně, se najednou okatě otočila proti svým občanům.
Všem, kdo se podíleli na reformních procesech, to bylo sečteno jako velezrada. A došlo na čistky. „Vyměnily se stranické organizace a pak už se jen kádrovalo. Do roku 1971 proběhlo několik úrovní prověrek a výsledek byl asi 270 lidí vyhozených za politické názory. To byla asi čtvrtina členů rozvědky, pro niž to samozřejmě byla obrovská ztráta, protože to byli vzdělaní a zkušení lidé,“ popisuje historik Kaňák.
Kvůli tomu musela československá zpravodajská služba opustit zhruba dvacet států z padesáti, kde do té doby působila. Spousta akcí musela být ukončena. Síť, která se budovala dvacet let, se někde částečně, někde však zcela rozpadla.
Disidenti a kariéristé
Vyhození rozvědčíci následně čelili komunistické šikaně. Byli sledováni, mohli získat jen podřadné práce, jejich děti nemohly studovat. Pět z nich nakonec podepsalo Chartu 77. Jejich soupeři z roku 1968 naopak zpravidla udělali v bezpečnostních složkách slušnou kariéru.
„Pokus o reformu společnosti a následná okupace vyvolaly mezi příslušníky této elitní bezpečnostní složky nečekaně ostrý názorový rozkol. Na to pak doplatili zastánci reforem. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že nejde o žádné hrdiny, stále se bavíme o aparátu Státní bezpečnosti. Mnoho z nich také záhy své názory odvolávalo, podlézali, donášeli a doufali, že se dostanou opět nahoru,“ dodává Kaňák.
Nutno říct, že komunistický systém neodpouštěl. Podpora reforem byla pro něj arcizločinem.
