Jako prototyp bezohledného esesáckého zabijáka se stal pravděpodobně modelem pro postavu Engelchena v románu Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen.
Kauza Tutter je průlomová, neboť poprvé v tuzemské historii se podařilo podobný případ zdokumentovat z trestněprávního hlediska. "Podali jsme návrh na podání obžaloby proti dvěma tehdejším funkcionářům - členům někdejší vládní komise pro stíhání válečných zločinců Jaroslavu K. a Jaroslavu D.," řekl vyšetřovatel Ilja Pravda.
Oba obvinění, kteří jsou dnes v důchodu, jsou podezřelí, že nezákonně zařídili, aby dokumenty o Tutterových zločinech nebyly předány německým justičním orgánům. Dopustili se tak zřejmě trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele. Tutter totiž od roku 1954 žil v tehdejším západním Německu, kde působil jako agent II. správy StB.
"Veřejnost byla informována, že západní Německo na rozdíl od socialistických států nemá vůli stíhat nacistické zločince. Když si však Německo vyžádalo podklady k tomuto případu, byli to naopak zástupci Československa, kteří vzali pod ochranu nacistického válečného zločince. Současně stačili trvale obviňovat SRN a ostatní západní státy z krytí nacistických zločinců. Bylo to absurdní divadlo," řekl náměstek Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Pavel Bret.
Pro historiky případ Tutter velmi názorně dokumentuje, co dávno tušili: že komunisté nacistické zločince využívali, a dokonce chránili. "Podobných případů mohlo být mnohem víc," řekl historik Jan Břečka z Moravského zemského muzea v Brně.
Příběh Tuttera však není příběhem řadového nacisty či obyčejného příslušníka komanda SS. V jednom ze starších dokumentů se píše: "V dosud vyšetřovaných případech trestné činnosti z doby okupace je obtížné najít typičtější válečný zločin proti civilnímu obyvatelstvu. Zvláště závažná je surovost, s jakou byly některé skutky - zejména na Ploštině a v Prlově - spáchány." Jednotka byla složena z českých a slovenských Němců a hlinkovců. Bojovali zákeřně - za pomoci provokatérů se dostávali k partyzánům a jejich pomocníkům a ty pak likvidovali.
Ve vyšetřovacích svazcích z let 1966 a 1974 je nejméně 18 výpovědí, které se týkají Tuttera. "Jednoznačně hovoří o Tutterovi jako o veliteli, který řídil akci proti Ploštině a Prlovu a který krutě vyslýchal, nařizoval vraždy lidí a sám vraždy prováděl," píše se ve starších záznamech.
Do povědomí české veřejnosti se však ponejvíce zapsal brutální masakr v Ploštině, pasekářské obci na Zlínsku, která byla zapálena a část jejích obyvatel zaživa nahnána do hořících domů. Tutterova minulost zůstávala i tajné bezpečnosti dlouho skryta.
Kdo je Tuttler?
Po válce byl sice odsouzen za kolaboraci, ale jeho působení ve zvláštním komandu se mu podařilo ututlat, takže ve vězení strávil pouhých šest let a pak byl odsunut do západního Německa. Mezitím jej však kontaktovala tajná bezpečnost, Tutter se zavázal ke spolupráci a požadované úkoly na území Německa plnil.
Vše o jeho minulosti prasklo v roce 1962 při procesech s příslušníky nacistické teroristické skupiny Edelweis v Banské Bystrici. Informace byly natolik šokující, že tajná bezpečnost dokonce zvažovala, zda od spolupráce s Tutterem neupustí. Příslušné materiály o jeho minulosti předala vládní komisi pro stíhání válečných zločinců. Její představitelé dokonce počítali s tím, že případ zveřejní v listu Obrana lidu.
Pak však přišlo opačné rozhodnutí, spis putoval z komise pryč na Generální prokuraturu a následoval verdikt zástupce generálního prokurátora: "Trestní stíhání se přerušuje." Ministerstvo vnitra současně rozhodlo, že materiály o případu nebudou odeslány do Německa a požadavek německé Ústředny justičních správ v Ludwigsburgu na jejich vydání bude odmítnut.
Tajná bezpečnost Tuttlera kryla...
Samozřejmě tajná bezpečnost situace náležitě využila. V roce 1966 vedoucí představitelé příslušného odboru II. správy StB rozhodli: "Bude-li se Tutter vyhýbat spolupráci, předáme jeho případ k řešení komise pro válečné zločince a k jeho stíhání." Měli ho v hrsti.
Důvodů krýt Tuttera však bylo více. Tajná bezpečnost jej vybavila některými technickými pomůckami, které by v případě prozrazení padly do rukou Němcům. Nejvíc se však komunističtí představitelé hrozili toho, že se případ dostane na veřejnost a do novin. "Veřejné využití faktu, že stíhaný válečný zločinec byl spolupracovníkem československé bezpečnosti, by nepochybně ohrozilo naše celkové cíle, které sledujeme prostřednictvím komise pro stíhání válečných zločinců," píše se ve zprávě StB.
... a ten za to musel platit
Jakou roli při tom hrála kvalita Tuttera coby agenta? Z archivních dokumentů vyplývá, že Tutter krycím jménem Konrád - svou "užitečnost" prokázal především na začátku šedesátých let. V již zmiňované zprávě z roku 1966 je hodnocen takto: "Ing. Werner Tutter v průběhu spolupráce předal velmi hodnotné zprávy týkající se krycích firem západoněmecké rozvědky a jejích orgánů a na poslední schůzce v prosinci 1962 předal celou organizaci a personální obsazení německého Bundeswehru Luftwaffe 72 Fernmelderegimentu..., který byl na nátlak Američanů vytvořen pro přípravu psychologické války a má za úkol odposlouchávat radiostyky pilotů ČSSR a NDR.
K tomu je nutné dodat, že Tutter spolupráci nevyzradil a sám se spolupráci nevyhýbal," píše se ve zprávě. S kontaktní osobou se Tutter scházel v Berlíně. O jeho spolehlivosti svědčí i to, že se pokusil nabídnout ke spolupráci s tajnou bezpečností i vlastního syna, který byl důstojníkem u německé pohraniční policie.
Konrádova role agenta skončila v roce 1969, kdy emigroval jeden z pracovníků StB na Západ a tajná policie se obávala prozrazení. Další spolupráce s Tutterem byla pro StB zřejmě příliš riskantní.
Zřejmě nebyl jediný
Tutter zemřel v roce 1983, ale jeho případ ještě dnes klade zásadní otázku: Nakolik bylo běžné, že komunistická policie s vědomím svých nadřízených spolupracovala s nacistickými zločinci? "KSČ využívala výpovědí nacistů, když chtěla někoho znemožnit, to je dnes známé. Případy zatčených členů gestapa navíc dělalo OBZ - vojenské obranné zpravodajství, jež řídil Bedřich Reicin. Zvlášť prominentní vězni byli vydáni sovětské NKVD.
Byli to často ti, kteří mohli objasnit některé věci kolem konfidentů," říká historik Břečka a připomíná, že poválečné Československo takto nepostupovalo osamoceně, někdejších nacistů velmi často využívala i východoněmecká tajná policie Stasi.
Nekomunistický poválečný ministr spravedlnosti Prokop Drtina napsal: "Zjistili jsme, že Státní bezpečnost chová ve zvláštní vazbě několik gestapáků, kteří již dávno měli být postaveni před soud a měli být odsouzeni. Nestalo se tak jen proto, že policejní agenti je zpracovávali za cenu slibů, že nebudou souzeni a že budou propuštěni, vydají-li svědectví o kolaboraci, která pro ně sami připravili! Byla to pochopitelně svědectví nepravdivá," píše Drtina.
To se stalo před rokem 1948. Drtina jako ministr zasáhl a zakázal využívat svědectví gestapáků k obviňování Čechů. Drtina však připomíná, že korumpování gestapáků ani poté komunistické ministerstvo vnitra zcela neopustilo, pouze jich začalo využívat jinak.
"Hodně lidí dodnes žije ve víře, že komunistické Československo mělo vůli trestat nacistické zločince. Nyní jsme však svědky opaku," říká Bret. Přestože služeb kompromitovaných osob využívaly i západní tajné služby, případ Tutter se i této praxi vymyká: "Ti českoslovenští představitelé, kteří rozhodli Tuttera krýt, nebyli zástupci žádných tajných služeb, byly to kompetentní osoby, které měly plnit své povinnosti. Reprezentovaly stát, který deklaroval nekompromisní postoj při stíhání válečných zločinců," řekl Bret.
