Znakem letošní přehlídky je její převažující mezinárodnost, v německém divadelním prostředí pracuje řada světových tvůrců, divadla kooperují na nadnárodní úrovni, a tak mezi režiséry na přehlídce figurují jména jako třeba Maďar Viktor Bodó, Belgičan Luk Perceval nebo Holanďan Johan Simons. A s tou němčinou to taky už úplně neplatí. Jedna z úvodních inscenací přehlídky je celá v angličtině. Je to kreace Life and Times – Episode I performerského dua Kelly Cooper a Pavol Liška a jejich divadla Nature Theater of Oklahoma (vzpomeňme na Kafkovu Ameriku: právě k tomuto divadlu, které každému nabídne pro něj vhodnou práci, když se dostaví do půlnoci, upíná hrdina románu své naděje).
Tato inscenace se zdá být nejradikálnějším odklonem od tradiční festivalové dramaturgie a je zároveň ukázkou toho, jak se v současnosti překotně mění hierarchické struktury divadelního světa – vídeňský, státem bohatě dotovaný svatostánek Burgtheater přizval ke spolupráci newyorské performery z "off-off-off Brodwaye", aby v prostoru alternativní scény Kasino vytvořili spolu s herci Burghtheateru vlastní kreaci.
Life and Times – Episode I
Inspirace americkou scénou
Copper a Liška ve Vídni vlastně jen pokračují ve svých již dříve započatých experimentech s převáděním autentických příběhů a necenzurovaného vyprávění do jevištní podoby, to vše za pomoci kodifikovaných pohybů či divadelních žánrů. Od roku 2004 na sebe divadlo Nature Theater of Oklahoma upozornilo řadou – napůl bytových – inscenací, které mísí prostředky přísně formalistního konceptuálního umění a zábavných divadelních žánrů. V roce 2007 byli pozváni se svým autorským projektem No Dice na štýrskohradecký festival steirischer herbst. Textem inscenace byla montáž autentických rozhovorů s jejich přáteli doprovázená abstraktními pohybovými komentáři, to vše formálně napojené na tradici tzv. "dinner theater" (kombinace restaurace a divadla s pompézní show). Ze dne na den se z nich staly hvězdy současné divadelní scény, které jezdí po všech významných evropských festivalech. V roce 2008 jim dokonce na festivalu Salzburger Festspiele udělili prestižní cenu Young Directors Award.
John Milton Cage (1912 – 1992) americký skladatel aleatorické experimentální hudby, spisovatel a tvůrce audiovizuálního umění.
O inscenaciLife and Times – Kasino am Schwarzenbergplatz |
Andy Warhol: Marilyn
Andy Warhol: Mick Jagger
Inspirace vlastními životy
Důležitým inspiračním zdrojem jsou pro tvůrce Nature Theater of Oklahoma ovšem také jejich životní zkušenosti. Na socialismem formovaného člověka tak inscenace Life and Times 1 ihned dýchne důvěrně známou patinou – pohybově těží z tradic prostných cvičení československých spartakiád. Liška je totiž původem Slovák, v osmnácti přišel na studentské vízum do Oklahomy, ve Státech už zůstal a při svých divadelních studiích na Dartmouth College v New Hampshire se seznámil s Kelly Cooper. Oba dva je spojovalo nadšení pro zvukové záznamy – otec Kelly Cooper pracoval jako rozhlasový moderátor a doma si pro zábavu vyráběli vlastní rozhlasové hry.
Life and Times – Episode I
Liška zase popisuje, jak si po československé sametové revoluci lidé kopírovali nahrávky dříve zakázaných spisovatelů a tak se setkal s dílem Havla nebo Kohouta. Byli to zvukové záznamy představení a Liška si v tuto dobu spojoval divadlo zejména se zvukem. Svou první hru, formálně podobnou Havlově absurdní dramatice, pak produkoval pouze v podobě kazety. Později se nahrávání autentických záznamů, zejména rozhovorů s přáteli, stalo pro Lišku i Cooper jednou z obsesí. Výchozím materiálem pro jejich inscenaci No Dice byla stohodinová nahrávka telefonních rozhovorů s přáteli o životě, práci, umění a každodenních banalitách. Pro další zcizení textu se ho herci neučili nazpaměť, ale mluvili ho synchronně se záznamem, který jim byl z iPodu pouštěn do sluchátek.
Vyprávěj nám o svém životě
Jedním z momentálních vrcholů konceptu velkého epického divadla je právě inscenace Life and Times 1. Jako textová předloha slouží šestnáctihodinový záznam telefonního rozhovoru, který vedli Liška a Cooper se členkou své divadelní skupiny, čtyřiatřicetiletou hudebnicí a performerkou Kristin Worall. Vyzvali ji, aby jim vykládala svůj život od doby prvních vzpomínek až po současnost (v této první části cyklu se dostáváme zhruba do vypravěččina šestého roku). Tento záznam pak transkribovali v doslovném znění a použili jako libreto inscenace, která je jakýmsi hraničním hudebním žánrem, text se zpívá v napojení na různé formy hudebního divadla, zejména muzikálu.
Life and Times – Episode I
Pozoruhodné je, že jsou v textu ponechány všechny vycpávky, vata, repetice a přeřeky (v angličtině různé "um" a "like"), takové frázování textu upozorňuje na jeho autentičnost, ale zároveň nám jako předěl, derridovský "záhyb", umožňuje vedle ponoru do hloubky i neustálý odstup a vnější reflexi, odhaluje jeho nečekané konotace.
S velkou otevřeností vyprávěné životní zážitky Worall nás konfrontují s vlastním dětstvím a vlastními zážitky – vzpomíná na matku, která byla krásná a voněla, vybavuje si, kdo měl z dětských kamarádů lepší hračky, jak byla zděšená, když zjistila, že měla na školní fotce ve dvou následujících třídách na sobě stejné šaty, jak toužila po toaletním stolku, jaký měla matka její kamarádky atp.
Unikátní spojení, unikátní večery
Text je rozdělen na šest herců – tři ženy pocházejí z newyorské skupiny, tři muži jsou ze souboru Burgtheateru. Jejich odlišná divadelní zkušenost se však na jevišti nijak neprojeví – jsou to všechno vynikající zpěváci a tanečníci a výborně spolu komunikují. Inscenace je založená na řadě improvizačních momentů, herci si například vrhali kostkou, kdo se ujme které sekvence, a také pohybově si může každý vkládat svou kreaci do jistého předem daného formálního rámce. To vyžaduje schopnost pohotové reakce od spoluaktérů. Každé představení se tak stává unikátem, režiséři do něj také neustále zasahují a svou koncepci promýšlejí dál v souladu s reakcemi diváků.
Life and Times – Episode I
Scénu tvoří bílé vyvýšené jeviště s plátnem v zadním prospektu, odtud se mění barevné naladění scény. Dole pod jevištěm je umístěn "orchestr" – ukulele, příčná flétna a xylofon (na něž hraje Kristin Worall sama), klávesy, tamburína. Hravá a částečně improvizovaná kompozice Roberta M. Johansona mísí prvky jazzu, popu, šansonu, gospelu nebo dětských skladeb. Herci jsou oblečeni do socialisticky vyhlížejících šedých a modrých úborů se stylizovaným odznakem na prsou. Zpívaný text telefonického záznamu doprovázejí skupinovými kreacemi zcela v duchu spartakiádního nadšení – vytvářejí hvězdy, mávají pionýrskými šátky, podávají si červené umělohmotné míče a zdvihají do výše kruhy. Občas je dění rozbito malou schválností – třeba při vzpomínce na velikonočního zajíčka se najednou jeden z herců vynoří z poklopu v podlaze v zaječím kostýmu. Epická šíře a detailnost textu je místy náročná.
Spartakiáda
"Jsme tak vytrvale zábavní, až to už někdy bolí", říkají o svém umění Cooper s Liškou. Během představení je však zřejmé – to, co se předvádí, není jen bizarní směs neutříděných dojmů. Díky rozdělení textu na více postav (a pro mě také díky napojení na tělesně-pohybovou zkušenost generace spartakiádních cvičenců) hovoří najednou herci z jeviště zástupně i za diváka, každý se přistihne při vlastním vzpomínání.
Inscenace Nature Theater of Oklahoma těží z neustálé konfrontace mluveného slova a pohybu, který neilustruje a nedoplňuje dění, nýbrž stojí v kontrastu a provokuje. Takové inscenace nenabízejí jednoznačná poselství, naopak: ruší schematismy a interpretační klišé. Každý divák je vyzván ke kreativnímu vnímání a k aktivnímu zapojení vlastních asociativních schopností.
