Nyní žiji v Evropě a vidím, jak řeči o rovnosti, sociální spravedlnosti a toleranci slouží jako základ čehosi, čemu se pompézně říká evropská identita – a pak vídám rasistické činy, před kterými bledne cokoli podobného, čeho jsem byl svědkem v Americe. Jste-li Evropané, patrně právě v této části článku se zapíná váš legendární smysl pro popírání logiky a ahistorismus. Užijte si to.
Problém prý neexistuje, řešení však ano
Evropané už sice nestojí v čele světa v té velké geopolitické hře, jako tomu bylo před stoletím, ale jako všichni bystří lidé si našli jiné obory, v nichž mohou dominovat, když o ty tradiční přišli. Projděte současný svět od Santiaga po Sapporo a nenajdete nikoho jiného, kdo by se matce Evropě vyrovnal v oboru levného montovaného nábytku, poradenství v oblasti vyhýbání se daním a v licoměrné mravní nadřazenosti.
Na tomhle místě by měl hrdý postbushovský Američan vytáhnout trumf: "My si zvolili Baracka Obamu a všichni vaši vůdcové jsou pořád bílí.“ To neudělám. Amerika nevyřešila svoje problémy s rasovou tolerancí tím, že zvolila černocha prezidentem, stejně jako Vatikán nevyřešil svoje problémy s tolerancí tím, že poslal papeže do Izraele. Zůstává však skutečností, že Spojené státy se se svými těžkými rasovými problémy bolestně vypořádávají už od šedesátých let. Evropa tvrdí, že takový problém nemá, ale zároveň hlásá, že našla řešení.
sílaUž jen to, že se srdce Evropy může změnit ve válečnou zónu zahalenou slzným plynem, protože se pár českých nacistů rozhodne připomenout si křišťálovou noc uprostřed místní slaboučké židovské komunity, jasně hovoří o síle rasismu – a rasistů – ve vaší republice. |
Považte: italský premiér Silvio Berlusconi popsal afroamerického prezidenta Obamu několik dnů po jeho zvolení jako "opáleného“. Lidi, kteří ten žertík nepochopili, označil za "pitomce“.
Považte: jedno madridské předměstí v roce 2007 bojkotovalo Mezinárodní den holokaustu, vyhlášený OSN, a místo toho tu slavili starostou prohlášený Den palestinské genocidy.
Považte, co se děje ve vašich slavných městech: v listopadu 2007 se ulice Prahy změnily v bitevní pole, když metropolí pochodovali neonacisté, zřejmě v blahé neznalosti ne zcela bezvýznamného článečku nacistické ideologie, který Čechy, stejně jako jejich romské a židovské bratry, řadí mezi podlidskou havěť. Nesejde na tom, že početnější než opravdoví náckové byli lidé, kteří přišli protestovat proti nim, a anarchisté. Už jen to, že se srdce (neříkejme východní) Evropy může změnit ve válečnou zónu zahalenou slzným plynem a posetou zbytky protidemonstračního vybavení, protože se pár českých nacistů rozhodne připomenout si křišťálovou noc uprostřed místní slaboučké židovské komunity, jasně hovoří o síle rasismu – a rasistů – ve vaší republice.
Alespoň nejsme jako Poláci!
Srovnejte si dynamiku hromadného rasového násilí v soudobé Evropě, s týmž jevem v dnešních USA. V Americe menšiny reagují na nespravedlnost, jíž se na nich dopouští většina – jako tomu bylo v Los Angeles roku 1992 poté, co policisté surově zbili neozbrojeného a ničím jim nehrozícího černého motoristu, načež je soud zbavil jakékoli trestní odpovědnosti. V dnešní České republice musí policejní těžkooděnci bránit davům českých vesničanů z Litvínova, aby nepodnikli nevyprovokovaný útok na své romské spoluobčany. Evropané hrozně rádi maskují své antisemitské motivy tím, že při žvanění o izraelsko-palestinském konfliktu používají analogii s Davidem a Goliášem, takže tutéž logiku použijme pro věci nám bližší: kdo je v Litvínově David a kdo Goliáš? A kdo se chystá skolit koho?
Dokonce i v zemi, kde se to jen hemží rasistickým útiskem v nedávné minulosti – desítky let provozované sterilizace romských žen, hilsneriáda, ta příšerná dvoumetrová zeď v romském ghettu v Ústí nad Labem – se Češi stále berou jako oběti: ubližují jim Rakušané, Němci, Rusové. To, že by snad sami Češi mohli hrát roli Goliáše a Davidem byl někdo jiný, nezapadá do národní vyprávěnky. Když Čecha upozorníte na něco neobhajitelného, jen poukáže na nějakou větší a ještě hrozivější sílu zla. Takže i když se zdejší města stávají čas od času bojišti rasové války, slýcháte obhajobu: Ale aspoň nejsme jako Poláci! Ti tam mají Rádio Maryja a měli Osvětim a stovky let neslýchaných pogromů. A kromě toho, tady se dá pít voda z kohoutku.
Současné evropské umění
Ale neomezujme se jen na vzbouřenou masu. Když před pár týdny New York Post otiskl politickou karikaturu srovnávající Obamu se zfetovanou opicí, ozvaly se protesty a začala veřejná debata. Někteří lidé ten deník bojkotovali, jiní ne. Podobně rozvážná reakce by v České republice nikdy nenastala, protože rasistické obrazy jsou v české společnosti běžné.
Nikomu nepřipadalo nic špatného na tom, když po amerických volbách týdeník Respekt otiskl na obálce primitivní rasistickou kresbu Obamy i s obrovským afrem, pletí jako kůže a dravčím úsměvem. Ani myš se nepohnula, když MF DNES na titulní straně vydání ze 7. února otiskla karikaturu Nicolase Sarkozyho, z jedné čtvrtiny Žida, která vypadala rozhodně jako karikatura z Der Sturmer a vedle níž byl titulek "Proč Sarkozy zlobí Čechy“. Všichni noviny nečtou, ale každý pořádný Čech sem tam zajde do hospody. Výborně. Navštivte několik barů a nepřehlédnete všudypřítomnou reklamu na becherovku, na níž je černošský sluha – zdobí začouzené hospodské zdi od Mostu až na Moravu.
řečiNěmci spáchali holokaust. No kurva, to přehnali! Jsem rád, že nic takového se už nemůže stát. Každopádně za to mohli jenom Němci a vůbec, Evropa se od války hodně změnila. |
Pro každého dnešního správného evropského kosmopolitu začaly dějiny v roce 1951, kdy lid ztrýzněný staletími svárů konečně prohlédl a spojil – alespoň na západě Evropy – síly, aby oloupil kontinent o jeho uhlí a ocel. (Pozn. red.: autor zde naráží za založení Evropského společenství uhlí a oceli, předchůdce Evropské unie). Oficiální ideologií nové Evropy se stala amnézie a jejím oficiálním jazykem špatná angličtina. Jakékoliv drobné nepatřičnosti, které se odehrály před skvělým zázrakem evropského sjednocení, se staly irelevantními a bylo třeba je pomíjet.
Podívejme se na nejskvělejší evropský výkon v oboru rasismu – na antisemitismus a holokaust. Když se Evropané baví o evropském antisemitismu (což dělají asi tak často, jako vyjadřují touhu navštívit ranč George Bushe v Texasu), skoro bez výjimky používají minulý čas. Vypadá to zhruba takhle: Němci spáchali holokaust. No kurva, to teda přehnali! Jsou to blázni a všechno berou moc zhurta! Jsem rád, že nic takového se už nemůže stát. Každopádně za to mohli jenom Němci a vůbec, Evropa se od války hodně změnila. Holokaust skončil v roce 1945 (tucet let před založením dnešní EU!) a, ehm, první antisemitské pogromy v Evropě proběhly někdy roku 1010 (947 let před založením EU!), takže jak vidíte, docela jsme s tím pohnuli. A nechcete stáhnout z internetu "Little Britain“? Miluju britskou ironii!
Naprosté vystřízlivění s Erasmem
Přečíst si noviny a stěžovat si na stav společnosti, to může každý. Nemůžete však lidi doopravdy poznat, pokud mezi nimi nežijete. Já do Prahy přijel před dvěma a půl roky, dodělat doktorát na Karlově univerzitě. Chodil jsem na večírky, které pořádali studenti z programu Erasmus – což je do nebe vychvalovaný výměnný program EU, v jehož rámci bílí evropští studenti putují doslova stovky kilometrů daleko, aby studovali spolu s jinými bílými evropskými studenty.
Právě tady se rozbila moje víra v mýtus evropské tolerance a vstřícnosti. Irové hlučně nadávali na ty pitomé buzíky – a přidávali se k nim Španělé. Jeden Čech, který mezi ně pronikl, neváhal předkládat svoje názory na negry na Václavském náměstí – i když v tomto případě většina účastníků party byla příliš vychovaná, než aby vyjádřila souhlas (nebo znechucení). Vtipy o židovské škudlivosti a sklonu skončit v popelníku Volkswagenu vyvolaly požadovaný mírný smích. Nikdo se nesměje moc, když vtip slyšel už hodněkrát.
Na slavnostní večeři programu Erasmus, jež by měla být zasvěcena intelektuální a vědecké debatě, se mezinárodní společnost shodla, že jestli by Írán zničil Izrael jadernými zbraněmi, tak Izrael jen "dostane, co zaslouží“. Snad studenti z Erasmu trávili až moc času na mejdanech. Nejspíš bych pořídil líp s akademičtěji zaměřenými českými studenty, kteří si nemohou dovolit takový luxus, že by celý jeden semestr strávili popíjením, tancem a sexem.
A co čert nechtěl, na řadu předmětů jsem se ocitl ve společnosti studenta, který je neonacista. S celou parádou: tetování, politické známosti, pár rvaček s policií. Kdyby se ho profesor řekněme zeptal, jaké je hlavní město Belgie, poslechl by si pětiminutovou přednášku o sionistickém spiknutí. Taková figura přece musí chytřejší, liberálněji založené české vysokoškoláky odpuzovat.
Kdepak. Místo aby byl na okraji, neonacista patřil do party. Moji čeští spolužáci – z nichž většina se mi osobně zamlouvala – s ním chodili na pivo a mezi přednáškami s ním žertovali. Když měl zrovna dlouhé rukávy a vy jste nevěděli, jak to je, mohli jste to celé považovat na docela nevinné. Ale vlastně pokud jste Evropané, nejspíš vám to připadá nevinné, i když všechny špinavé podrobnosti znáte.
Tradiční česká kuchyně
Anebo docela nedávný případ, naprosto nesouvisející se slonovinovou věží vysokého školství. Šel jsem do restaurace s jednou známou a přisedl k nám její kolega z práce, mladý perspektivní magnát. Když se zmínil, že se mu nelíbilo nejnovější filmové dílo Adama Sandlera (pozn. red.: americký komik, ročník 1966), rozhodl jsem se dokázat si, že Evropané vlastně nejsou takoví rasističtí divoši, jak jsem si je vykreslil.
"A to víte, že Adam Sandler je Žid?“ zeptal jsem se kolegy své kamarádky.
"Ne, není. Nebo vážně je?“
"Jasně, je Žid. Fakt.“
"Tak proto! Já ty zkurvený Židy nenávidím!“ rozkřikl se dost nahlas, aby to bylo slyšet u vedlejšího stolu, čímž porušil společenskou konvenci (nemá mluvit hlasitě v restauraci; vztekle vyjadřovat nenávist k Židům je podle všeho přijatelné). Pak mi vylíčil svoje údajně osobní zkušenosti se Židy: "Smrdí jako prasata. Mají ty srandovní kudrnatý vlasy. A milujou peníze.“
Teprve pak moje kamarádka na kolegu shodila bombu: oznámila mu, že bílý úzkonosý autor pochází ze židovské rodiny.
"Já to nemyslel na všechny Židy, jenom na některý. Na ty s těma srandovníma vlasama,“ zařadil zpátečku a bleskově se proměnil v moderního Evropana, který drmolí všechny ty banality o toleranci, lásce a vzájemném porozumění. Zbytek večeře už pro něj tak zábavný nebyl. Objednal si vepřové.
Přeložil Richard Podaný.
o autoroviAndrew Metzger pracoval jako politický reportér ve washingtonském týdeníku Legal Times. Nyní studuje magisterské studium politologie a ekonomie na Univerzitě Karlově. |
