Česká republika pochopila, že členství v NATO je o solidaritě a o odpovědnosti, nikoli jen o výhodách. To je, upřímně řečeno, docela pozoruhodný posun," řekl Shea. Poukázal na poslední příslib z Prahy vyslat stovku vojáků do vzdáleného Afghánistánu jako na důkaz pochopení provázanosti globalizovaného světa a také hrozeb, které v něm existují.
Jakmile se dnes připravuje nějaká vojenská akce aliance, s Čechy se předem počítá. "Jejich odbornost ve vojenské medicíně, při nakládání s chemickými a biologickými zbraněmi posunula Česko do naprosto vedoucí úlohy v NATO. Proto také stojí čeští vojáci v čele prvního společného praporu obrany proti zbraním hromadného ničení v dějinách aliance."
Ani problémy, se kterými se česká armáda potýká při vnitřní reformě, se z pohledu NATO nejeví nijak dramaticky. "Vojenskou transformaci musejí provádět všichni a nikomu to moc nejde. Spojené státy investují miliardy dolarů, další musejí následovat, protože vojenská technologie a doktrína nejsou nehybné, naopak se neustále mění. Proces adaptace se zrychluje a nikdy nekončí."
Podle Shey se možná někteří čeští, polští či maďarští generálové nebo politikové domnívali, že bude stačit vyměnit sovětské vybavení za západní a bude hotovo. Teprve časem jim došlo, že v době, kdy to udělali, byli už zase pozadu za vývojem. "Tyhle tři země musely přecházet od jednoho systému ke druhému v době, kdy se děla revoluce ve vojenské technologii a v myšlení, přišly nové požadavky na elektroniku, přesné zbraně, pružnost a mobilitu jednotek. Byla to pro ně vlastně dvojnásobná transformace."
Po počátečním tápání se Praha rozhodla pro dosti jasnou a soudržnou cestu. "Mají dnes ucelený plán reforem, chytře se soustřeďují na ty oblasti, ve kterých jsou dobří, kde mají nejvíce znalostí a zkušeností."
Právě tato bilance způsobila, že dnes aliance neváhá s přijetím sedmi dalších členů. "Ukazuje to, že hodnotíme zkušenost s prvními třemi jako pozitivní. Koncepčně, filozoficky nijak nepoškodila druhé rozšíření, ba naopak - tentokrát mu ani nepředchází úporná debata o vhodnosti tohoto kroku, jakou jsme zažili před rokem 1999."
Pětileté členství Česka v NATO bylo zároveň obdobím, kdy aliance procházela největším vnitřním přerodem za celou svou historii. Válka v Kosovu, aktivace článku pět den po atentátech na New York 11. září 2001, zásah v Afghánistánu jako první operace mimo euroatlantický prostor - to všechno byly premiéry, které předznamenávají budoucí roli NATO.
"Z organizace zaměřené na Evropu se stává bezpečnostní spolek západních demokracií, jehož úkolem je udržovat bezpečnost a stabilitu v globálním měřítku. Neznamená to, že bude všude a bude dělat všechno. Je však připraven zasáhnout tam, kde se shodnou zájmy Spojených států a Evropy na stabilizaci určitého regionu." Shea předpovídá, že po Afghánistánu může NATO převzít určitou odpovědnost v Iráku, mluví se o podílu na stabilizaci širšího Středního východu.
Kosovská operace, kterou Česko zažilo jako čerstvý člen NATO, byla reakcí na hrozbu etnického čištění. Nebezpečí tohoto typu zajisté dodnes nezmizelo, ale s 11. zářím přišly naléhavější výzvy. "Terorismus a šíření zbraní hromadného ničení jsou a budou naší stěžejní starostí v 21. století. Aby NATO zůstalo věrohodnou světovou bezpečnostní zárukou, musí produkovat přidanou hodnotu."
Na rozdíl od mnoha kritiků si Shea nemyslí, že šestadvacetičlenné NATO se stane jen fórem pro mluvení, že zachování zásady konsensu povede k paralýze. Připomíná, že nejtěžší rozhodnutí v dějinách NATO byla přijata v minulých letech, s 19 členy kolem stolu. "Není to otázka počtu, ale otázka sdílení stejných hodnot. Rozhodování konsensem je možná delší, ale jakmile se dosáhne dohody, je pevná, velmi solidní. Bylo by bláznovstvím na tom cokoli měnit."
Pětileté členství Česka v alianci neprovázely jen kroky kupředu. Shea přiznává, že loňská roztržka kvůli pomoci Turecku na pozadí irácké krize byla nejvážnější v dějinách. "Byl to hluboký rozkol. Když se však spojenci podívali do propasti a uvědomili si, jaká trvalá škoda hrozí, zjistili, že přece jen nechtějí skočit. Za deset jedenáct dní jsme našli kompromis. Nikdo nedospěl k závěru, že je v jeho zájmu rozbít NATO. Asi by bývalo lepší se tomu vyhnout, ale myslím, že jsme se z té lekce poučili a využijeme ji pro budoucnost."
