Češi se do Iráku vydali na žádost americké armády, aby jí pomohli vycvičit tamní tankisty a opraváře.
"Irácké tanky či bojová vozidla pěchoty už nepatří k nejnovějším. V české armádě však stále pracují specialisté, kteří je umějí opravit, protože na nich kdysi začínali," říká František Grmela, jenž Čechům v poušti velel.
A to byl také důvod irácké pozvánky k půlroční misi, z níž se tankisté sotva vrátili. "Ještě jsem ani nevybalil," dodává major.
Hrdost Iráčanů ustoupila a dostavil se obdiv
První šok Češi zažili, když přišli k tankům, o nichž Iráčané sebevědomě tvrdili, že jsou v pořádku.
"Houby v pořádku! Nefungoval stabilizátor, bez něhož se za jízdy netrefíte, nabíjecí automat... o elektrických obvodech ani nemluvě. Poměrně moderní tank T-72 se tak změnil v obrněnce z druhé světové války. Ten tankový prapor nebyl prostě k použití," líčí Grmela začátky výcviku v poušti.
Je sice alergický na frázi o "zlatých českých ručičkách", ale v Iráku si na ni několikrát vzpomněl. Například při zaměřování tankových kanonů a kulometů chyběly rozkradené optické pomůcky, a tak si je Češi vyrobili na kolenou z lahví od Coca-Coly. Za půl roku dali do pořádku polovinu tanků irácké základny. "I když jsme často museli použít součástky z válečných vrakovišť," popisuje velitel.
Irácká armáda začíná podle Grmely mnohdy z úplné nuly, takže si vojáci nevědí rady ani s maličkostmi, nad nimiž český profesionál nepřemýšlí. Hrdost Iráčanů i jejich nedůvěra k českým učitelům se postupně vytrácely, když zjistili, že mají co dělat se špičkovými odborníky, kteří sice neprošli čtyřmi válkami, ale rozumějí svému řemeslu.
V Iráku Češi působili jako učitelé, ale museli počítat s napadením. V takovém případě by prý nestáli a nevysvětlovali útočníkům, že jsou jen instruktoři.
"Tvrdě bychom se bránili." A Grmela to říká velmi přesvědčivě. Už léta se sice připravuje na válku, ale nijak neprahne po tom, aby si své dovednosti vyzkoušel i v praxi.
Ke zvláštnostemmise tankistů patřil i fakt, že mezi jejich žáky mohli být lidé s kontakty na teroristy. "Co jsme s tím měli dělat? Jak takové lidi rozpoznat? Dělali jsme svou práci a důvěřovali Američanům, kteří vojáky do irácké tankové školy vybírali. Pro jistotu jsme ale kvůli možnému únosu chodili všude ve dvojici, se samopalem, pistolí a dostatečnou zásobou munice," říká tankista.
Ženská do nepohody
Raději než o sobě však Grmela vypráví o lidech, bez nichž by se v Iráku neobešel. Třeba o Evě Kučerové, která se v poušti starala o finance či zásobování. A když bylo třeba, vydupala ze země i nemožné. "Opravdová ženská do nepohody," chválí ji Grmela.
Anebo o Janu Kerdíkovi, jenž při opravách obrněnců doslova kouzlil, takže si Iráčané nakonec mysleli, že opraví i ten největší šrot z války.
I přes počáteční nedůvěru se učitelé loučili s žáky jako přátelé. Velitel irácké brigády dokonce žádal, aby se vrátili a dál školili jeho vojáky. A šlo to i bez tlumočníků. Nakonec se domlouvali anglicky či rusky. Dojem, který Češi v Iráku zanechali, vyvolal i zájem Bagdádu o dodávky náhradních dílů. "To už je ale věc politiků a obchodníků," dodává Grmela.
