Diskuse o penzijní reformě se v Česku vedou už více než deset let. Diskutují experti z oblasti financí, sociologie a statistiky. I politici. Širší veřejnost však nutnost reformy podle všeho nijak zvlášť nepálila - až do rozhodnutí Ústavního soudu ze 16. dubna 2010, který současnému systému prostě a jednoduše zatnul tipec.
Dosud byla reforma penzijního systému vnímána jako něco, co má řešit problém, který zde vznikne někdy za třicet až čtyřicet let. Takovému vnímání nahrávaly také výroky zejména levicových politiků, podle nichž žádný krach penzijního systému nehrozí. Rozhodnutí ústavních soudců však vyvolalo ostrou a emotivní diskusi, když vyneslo do světel reflektorů konflikt spravedlnosti a solidarity v důchodovém systému.
O penzijní reformě se v Česku diskutuje už více než deset let
V Evropě platí na důchod nejvíce Italové, celou třetinu hrubé mzdy
Experti o míře spravedlnosti a solidarity sice také diskutují, ale dosud toto téma nebylo považováno za klíčové. Nyní podstatné bude a je to zřejmě dobře. Reformovaný penzijní systém musí nejen odolat stárnutí populace, ale veřejnost ho musí přijmout a považovat za spravedlivý. Jinak bude opakovaně pod silným tlakem na změny a lidé s vysokými příjmy budou ve značné míře před platbami pojištění utíkat do zahraničí nebo je budou více či méně legálně obcházet.
Férový systém mají Italové
Český modelČeský penzijní systém má v současnosti dva pilíře. Prvním je standardní důchodové pojištění vybírané v rámci sociálního pojištění. Výše odvodů dohromady činí 28 procent z hrubé mzdy. Zaměstnanec platí 6,5 procenta a zaměstnavatel 21,5 procenta. Současný věk pro odchod do penze je stanoven na 63 let, ale podle úpravy zákona schváleného v roce 2008 se věková hranice prodlužuje na 65 let. Ženy se dvěma a více dětmi budou odcházet do penze o rok dříve. Postupně se prodlužuje i povinná doba pojištění z původních 25 na 35 let. Vedle povinného důchodového pojištění funguje dobrovolné penzijní připojištění, jehož se účastní čtyři miliony občanů České republiky. V penzijních fondech mají naspořeno necelých dvě stě miliard korun. Průměrná úložka však nedosahuje ani pěti set korun za měsíc. Nelze z ní tedy čekat dodatečný důchod větší než něco přes tisíc korun měsíčně. |
Nejvyšší pojištění v Evropě platí patrně Italové. Zaměstnanci a zaměstnavatelé se dělí o platbu ve výši téměř 33 procent z hrubé mzdy, která směřuje do poměrně neobvyklého systému Notional Funding. Tento systém je také průběžně financován jako náš, tedy nynější zaměstnanci hradí penze současným penzistům. Jenže platí si na své individuální účty, na nichž se jim připisují odvedené částky pojištění a jejich zhodnocování v čase. To se neodvozuje od nějaké tržní úrokové sazby, ale od míry růstu základu pro vyplácení příspěvků. Italům tak vzniká jakási virtuální naspořená částka.
Tento systém pak poskytuje velmi spravedlivé penze na úrovni kolem osmdesáti procent celoživotního průměrného výdělku každého Itala. Je to velmi drahé, v poměru k HDP vydá Itálie na důchody o polovinu více než u nás. Navíc systém je velmi citlivý na demografický vývoj. Pokud bude celkový objem mezd klesat, protože bude ubývat ekonomicky aktivní populace, tak se bude rozpočítávat menší krajíc a penze se budou rychle snižovat. Tedy pokud se ještě nezvednou už tak vysoké sazby pojistného. Za určitého vývoje lze dokonce očekávat silné zchudnutí penzistů.
Důchodový model, který odborníci považují naopak za nejlepší na světě a který je zrcadlovým opakem italských penzí, v Evropě nenajdeme. Pochlubit se jím může Austrálie. Ve své současné podobě začal fungovat v roce 1992, kdy byl zaveden povinný, zaměstnavateli provozovaný plně fondový systém, v němž si zaměstnanci spoří na důchod. Zaměstnavatel do něj odvádí devět procent z hrubé mzdy zaměstnance. Tento důchod je doplňkem pro takzvanou flat-rate penzi, tedy rovnou dávku od státu, která není placena z pojistného, ale z běžných daní. Avšak nárok na flat-rate penzi mají jen lidé s příjmem pod určitou hranicí. Vedle toho ještě existují dobrovolné individuální i zaměstnanecké fondy, v nichž si lidé spoří na stáří.
Němečtí důchodci se musí uskromnit
Ve světě jsou samozřejmě i různé kombinace státních a nestátních penzijních systémů. Ale zpátky do Evropy. Za jeden z těch lepších je považován ten britský. Jeho základem je státní průběžný systém SERPS, který zajišťuje penzi zhruba na úrovni 20 procent mzdy pojištěnce. Zbytek jde na vrub soukromého dobrovolného pojištění, které funguje buď na zaměstnanecké, nebo individuální bázi a zaměstnavatel do něj rovněž přispívá.
Ze SERPS jde navíc zcela vystoupit do některého soukromého systému, a naopak. Součet státní a soukromé penze pak dosahuje kolem 65 procent mzdy před odchodem do důchodu. Podíl objemu vyplacených státních důchodů v Británii je nejnižší v celé Evropské unii.
Německo má podobný systém penzí jako Česko
Nám nejpodobnější systém penzí mělo Německo, kde se také před nějakými 150 lety současná podoba průběžných státních penzí zrodila v hlavě kancléře Bismarcka. Ale i tam v posledních deseti letech proběhly reformy, byť trochu těžkopádně a pomalu. Razantně se v poslední době navyšuje věk pro odchod do penze až na 67 let a stát podporuje spoření obyvatel do velkých penzijních fondů. Riesterovy fondy jsou určeny pro zaměstnance a Rürupovy fondy pro osoby samostatně výdělečně činné, čili naše OSVČ. Příspěvky do těchto fondů jsou osvobozeny od daně až do výše 2 100 eur ročně. Cílem je masově rozšířit co nejrychleji soukromé spoření. Klasické státní penze už totiž nejsou, co bývaly. Až šedesát procent důchodců má státní penzi nižší než tisíc eur (průměrná mzda v Německu přesahuje 3 600 eur). V Německu byly donedávna státní penze valorizovány podle vývoje průměrné mzdy. A protože je jasné, že současná mladší generace na nynější reálnou úroveň penzí nedosáhne, vláda valorizace zastavila a odůvodnila to nastolením mezigenerační solidarity. Další reforma systému je evidentně nutná.
V Česku se kdysi hodně hovořilo o švédském penzijním systému jako o našem vzoru. Ovšem zamlčovalo se, že i Švédové po reformě z roku 2000 zavedli povinné spoření na penzi ve výši 2,5 procenta z hrubé mzdy. Do státního průběžného penzijního pilíře jde pak 16 procent platu a penze jsou poměrně nivelizovány obdobně jako u nás. Kromě toho existuje ve Švédsku dlouhá tradice dobrovolných penzijních plánů, které vznikají dohodou mezi odbory a zaměstnavateli. Příspěvková sazba je různá: od tří procent u dělnických profesí až po dvacet procent u kvalifikovaných bílých límečků. Průměrný důchod se pak při výnosech ze všech tří pilířů pohybuje kolem osmdesáti procent mzdy.
Mezinárodními organizacemi bývá dobře hodnocen i nizozemský penzijní model. Ten se skládá z minimální rovné dávky a z privátních důchodů, vyplácených většinou zaměstnaneckými fondy. Základní dávka dosahuje pouze 70 procent minimální mzdy a stát ji vyplácí až po 50 letech pojištění. Při kratší době pojištění je penze nižší. Sazba pojištění je 14,5 procenta. Většinu penze ovšem zajišťují zaměstnanecké fondy, a tak příjem v důchodu rovněž činí kolem osmdesáti procent předchozího výdělku.
Zajímavý je i švýcarský model. Základní státní penzi ve výši dvaceti procent průměrné mzdy zajišťuje standardní průběžný systém. Zaměstnanec i zaměstnavatel platí 4,2 procenta z hrubého příjmu. Zaměstnanci jsou také povinně pojištěni u zaměstnavatelských fondů, kde se příspěvková sazba pohybuje od sedmi do osmnácti procent z mezd. Fondy jsou povinny dosáhnout zákonem stanoveného zhodnocení, jinak musí účty klientů dorovnat z rezervních fondů nebo ze svých zisků.
Komunistická minulost nás neomlouvá
Systémy soukromého spoření na penzi vznikaly většinou v nějakém historickém vývoji, který byl ve střední a východní Evropě přerušen na padesát let. Česko je přesto téměř poslední zemí v regionu, která problémy penzijního systému řeší jen parametrickými změnami, tedy zvyšováním věku pro odchod do důchodu a růstem pojistného.
V Maďarsku provedli reformu v roce 1998. Z celkové sazby 32 procent směřuje 24 procent do státního průběžného systému a osm procent do soukromých fondů. Systém je povinný jen pro ty, kdo ze škol vstupují do pracovního procesu, ti starší se mohou rozhodnout.
Podobně je to na Slovensku. Od roku 2005 se tam platí devět procent do soukromých fondů a devět procent do státní Sociální pojišťovny. Také zde se lidémohli rozhodnout, zda zůstanou ve starém systému, nebo přejdou na nový. Na penzi si povinně spoří i v Polsku (od 1999) a v pobaltských zemích (postupně 2001 až 2003).
Někdejší slovenský premiér Mikuláš Dzurinda
Slovensko je zároveň příkladem toho, že radikální řešení může ohrozit dlouhodobou úspěšnost reformy. Změny daňového systému zavedené pravicovou vládou Mikuláše Dzurindy současný socialisticko-nacionalistický kabinet Roberta Fica nechal vcelku nedotčeny. Jen systém soukromého spoření na penzi je stále předmětem politických útoků vlády, která se ho snaží zásadně oslabit. Vyzývá občany, aby z fondů odešli, a drasticky zvyšuje regulaci fondů, čímž snižuje jejich možnosti investování. Zatím to nemá na systém až tak velký vliv, ale po volbách se může situace vyostřit. Jádrem problému je to, že státní Sociální pojišťovna nemá dostatek peněz na výplatu penzí ze starého systému a musí čerpat peníze ze státního rozpočtu, kde tyto zdroje chybějí na jiné účely.
Je tedy zřejmé, že dlouhodobá ufinancovatelnost systému po reformě je velmi důležitá. To však není dostatečný důvod, proč se do reformy nepouštět. Spíše naopak. Čím později s reformou začneme, tím větší problémy budeme mít s financováním důchodů pro současné penzisty. Nejlepší okamžik jsme už propásli. Pokud propásneme i ten poslední okamžik, kdy to bude ještě možné, tak se sami budeme na penzi pást. A platí to zejména pro ty, kdo dnes mají průměrné a nižší příjmy.
Ilustrační foto
