"Mohlo se samozřejmě jednat o sošku, kterou měl kdosi třeba po babičce. Pro jistotu jsem se šel zeptat památkářů, jestli jim někde nechybí," říká Bodnár. Památkáři vzápětí zjistili, že osmdesát centimetrů vysoká socha pochází z jednoho z kostelů na Příbramsku. Farář, který měl svatostánek na starosti, vůbec nevěděl, že mu svatá Barbora chybí.
Expolicista Bodnár, který se nyní zabývá dokumentací památek a jejich hledáním v případě krádeže, upozorňuje, že podobných případů v poslední době přibývá. Předměty z Česka se objevují především na zahraničních aukcích. Bodnár například před pár týdny upozornil na historické tisky, knihy a části kronik, které nabízela německá aukční síň.
Ministerstvo kultury sice zjistilo, že nejde o kradené věci, ale zároveň netuší, jestli se předměty dostaly do Německa zcela legálně. Na jejich vývoz za hranice by totiž musel mít majitel povolení.
"Může se jednat o výprodej některé soukromé nebo klášterní knihovny v Česku," připustil mluvčí ministerstva Jan Cieslar. "Aukční síň oslovíme, aby nám vysvětlila, odkud předměty pocházejí a jak se k nim dostala," dodal.
Jenže to zřejmě bude jediné, co ministerstvo ve věci udělá. Zmíněná aukce už totiž skončila, a i kdyby se zjistilo, že knihy a tisky do Německa skutečně vyvezl někdo bez povolení, Česko už má jen mizivou šanci je získat zpět. V případě odcizených památek to není o nic lepší
Zlatý důl v archivech
Památky se do zahraničí začaly ve velkém vyvážet nelegálně především v první polovině devadesátých let minulého století. Potom se zdroj částečně vyčerpal, navíc se na hranicích podobné vývozy více sledovaly. Jenže před dvěma roky, když Česko vstoupilo do bezhraničního schengenského prostoru a celníci z přechodů odešli, černý obchod s památkami znovu ožil.
A objevil se další nový trend: kromě barokních sošek a křížků se čím dál víc obchoduje právě i s cennými historickými tisky nebo mapami. Jejich převoz je jednoduchý. Ukrást cenné dokumenty bylo také až donedávna poměrně snadné, protože tuzemské archivy měly jen minimální ochranu. Především se velmi málo kontrolovalo, zda návštěvníci archivů skutečně vracejí, co si půjčili.
"Někteří badatelé zneužívali volnosti, kterou u nás měli. Studium archivního materiálu vždy fungovalo na principu důvěry, jenže oni to tak nebrali," připouští třeba ředitel Státního oblastního archivu v Praze Daniel Doležal. "Sám se občas dívám, co se na různých aukcích nabízí, a píši kolegům z ostatních archivů, zda to nepochází od nich," dodal.
Přísnější pravidla pro půjčování platí pro všechny tuzemské archivy od letošního července. Spočívají především v tom, že se badatelům půjčuje ke studiu mnohem méně archivního materiálu než dříve. A zároveň se důkladněji kontroluje, co se vrací zpět.
Že je větší kontrola na místě, ukazuje třeba případ Zdeňka Mazury. Podle policistů způsobil krádežemi dokumentů v archivech několikamilionovou škodu. Jeho případem se bude zabývat Krajský soud v Českých Budějovicích.
Všechny kradené památky a umělecké předměty – tedy sochy, obrazy i cenné listiny – by se v případě odcizení měly objevit v evidenci, kterou spravuje policie. V databázi je nyní téměř 20 tisíc položek. Potíž je v tom, že nikdo už víceméně aktivně nedohledává, jestli se některý z kradených předmětů neobjeví na některé zahraniční aukci. Policie na to nemá lidi, stejně jako památkáři
