Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

České humanitní školství jako ruská ruleta

  13:14aktualizováno  13:14
Po dvaceti letech od převratu připomíná celkový stav českého humanitního školství výsledek partie ruské rulety: mnozí profesoři jsou lidmi na svém místě – a mnozí by zase neměli učit ani na střední škole; mnozí docenti obdrželi svůj titul za originální vědeckou práci – a mnozí za směs trivialit, rešerší či přímo plagiátů; mnozí doktorandi se věnují skutečnému bádání – a mnozí jen inkasují stipendium a potom (ne-li současně) přejdou do výnosnějších sfér.

Student Harvadu. Kdo argumentuje americkými univerzitami je blázen, píše Martin Pokorný. | foto: Harvardská univerzita

V principu se proto nelze divit snahám vyšších míst o změnu. Dlužno však podotknout, že při pohledu na takto zvenčí uplatňované metody se člověku znalému reálných poměrů ještě tak nejspíš v duchu vybaví postava vedoucího kolchozu, který po návštěvě předsedy Chruščova nechá obstoupit lány zelných hlávek místní milicí a amplionem vyhlásí příkaz, aby se dotyčné plodiny co nejrychleji proměnily v kukuřici.

Existují i racionálnější postupy? Nepochybně ano, a je jich hned několik. Cílem mého článku není podrobná kritická analýza stávajících či chystaných poměrů (tu v nedávné minulosti nabídli například filozofové Jakub Jirsa a Petr Klouba či historik Pavel Himl v Lidových novinách nebo literární vědec Petr A. Bílek v týdeníku A2), nýbrž stručné a důrazné upozornění na některé základní předpoklady, které musí každá reformní snaha splnit, pokud nemá propadnout výše nastíněné absurditě.

1. Vybudovat, nebo zničit?

Základní reformní rámec je často nastaven tak, že ani člověku s nejlepší vůlí není jasné, zda jde o dobře míněnou, ale špatně prováděnou snahu o zlepšení, nebo spíše o záměrnou pozvolnou likvidaci celé humanitní sféry s cílem přesunout uvolněné prostředky do jiných, praktičtějších disciplín typu sociologie či ekonomie. Pokud se ministerstvo školství rozhodne humanitní obory zrušit, bylo by slušnější a koneckonců i efektivnější říci to otevřeně a nezesměšňovat sebe i druhou stranu pouhým předstíráním argumentace.

Pozitivně řečeno tato zásada znamená, že ministerstvo musí nejprve zformulovat zřetelnou vizi humanitního bádání jakožto zvláštní oblasti. Každému je jasné, že Českou filharmonii nelze podřídit stejným správním principům jako České energetické závody; a každému, kdo bude pověřen reformou humanitního školství, musí být jasné, že dotyčné obory nelze podřídit stejným zásadám jako medicínu, právo či ekonomii. Jakmile se začne vést diskuse o tom, zda vůbec humanitní obory jsou „něco zvláštního“, zvrhává se celá záležitost v šaškárnu a jediným výsledkem může být zákopová válka, v níž vrchnost postupně utahuje peněžní kohoutky a akademici se z nich – každý podle svých možností – prostě jen snaží sát, dokud to ještě jde.

2. Sebrat odvahu k rázným právním krokům

Fakulty a katedry jsou svazovány spletí vnitřních předpisů, akreditovanými programy počínaje a smlouvami na dobu neurčitou konče. Univerzitní organismus nemůže projít žádnými výraznějšími změnami v situaci, kdy nese dlouhodobou právní odpovědnost vůči desítkám či stovkám studentů a vůči dlouhé řadě neodstranitelných nebo s náležitou rychlostí nenahraditelných zaměstnanců.

Pokud chce vláda vybudovat efektivní humanitní školství, musí také sebrat odvahu k razantním právním krokům – včetně jednorázového zrušení celých fakult či výzkumných ústavů a jejich následného znovuzaložení na odlišném právním a správním základě.

3. Nic není zadarmo

Rozbory současného stavu, ač mnohdy pořizované špičkovými ekonomy, kupodivu často přehlížejí fakt, že každá produkce má také své náklady – a že první velkou investici nutno vždy podniknout ještě předtím, než se mi první vložená koruna s trochou štěstí vrátí. Pokud chceme více článků od českých humanitních badatelů v prestižních světových časopisech, nestačí zamknout je o chlebu a vodě jako Mozarta před premiérou. Je nutné poskytnout jim pravidelný přístup k nejnovější časopisecké a knižní produkci, dát jim možnost dojíždět každý rok na dvě tři významné konference podle vlastního výběru, zajistit pro ně fungující sekretariáty a tým odborných asistentů a přiřknout jim – jak to je ve světě obvyklé – možnost každých přibližně pět let strávit celý rok nerušeným bádáním bez jakýchkoli učebních povinností. Pokud na toto vše momentálně nemáme prostředky, budiž, české humanitní školství může i tak fungovat na relativně slušné úrovni – ovšem nestěžujme si potom, že o nás „svět neví“.

Diskuse

Text Martina Pokorného je volnou reakcí na příspěvek Pavla Janouška Jak Kocourkovští hodnotili vědu. - Článek čtěte zde.

Reformní plány někdy stavějí na iluzi, že by schopnosti světové prezentace měly růst přímo úměrně průběžným investicím. To je však omyl. Spíše než pekaři, který z více mouky vždycky může napéct více rohlíků, se badatel na mezinárodním poli podobá řidiči, který před vjezdem na autostrádu potřebuje kompletní, spolehlivé a dosti rychlé auto. České instituce mnohdy stavějí na nevysloveném předpokladu, že pokud akademikům poskytnou výfuk, tři pneumatiky a volant, už se s tím přece dá něco ujet – a další součástky prostě nakoupíme až podle toho, jak se naši borci umístí v soutěži se zahraničními BMW. Někteří badatelé si z dobré vůle a zaujetí pro věc seženou ostatní kusy sami nebo si je pořídí za zahraniční stipendia, tím však bohužel udržují správce české humanitní sféry v nebezpečné iluzi, že jejich přístup je v podstatě správný.

4. Ani knihomol se neživí jen papírem

Po zvýšení platů samozřejmě volají a vždy asi budou volat všichni státní zaměstnanci. Je zvláštním rysem humanitní sféry, že promyšlená reforma by mohla v konečném důsledku vést k celkové úspoře: mzdových prostředků je pravděpodobně v systému dost, jsou však rozdělovány nepřehledně a neprůhledně. Náprava je vcelku jednoduchá: žádat od akademiků, aby se svým „plným úvazkům“ skutečně věnovali na plný úvazek – ale současně jim přiřknout tabulkový plat, s jehož pomocí lze naplnit alespoň základní představy o slušném a důstojném životě. Badatel, který svou vědu přijímá za životní poslání, se sice rád uskrovní, nicméně nehodlá bydlet v sudě, kupovat pouze obnošené šatstvo a na benzin si půjčovat od rodičů. Pokud stát nechce, aby vysokoškolští učitelé svou situaci řešili melouchařením, ať akademickým či mimoakademickým, musí – pro ty, kdo v systému zůstanou – tabulky skokově změnit.

5. Kdo argumentuje Spojenými státy, je blázen

Američany můžeme jistě napodobovat v ledasčem: ve výrobě nanuků či technice hry na saxofon, v konstrukci lehkých motorových člunů nebo v přípravě hamburgrů, v délce kalhot a v používání deodorantů. Ale v některých oblastech nám nezbude než povzdechnout si, že je to zkrátka zatraceně velká a taky v mnoha ohledech velmi zvláštní země. Kdyby někdo chtěl reformovat českou armádu podle zásady „necháme se inspirovat strukturou Pentagonu“, kdyby se český ministr zahraničí rozhodl při diplomatických jednáních imitovat pozici svého amerického protějšku, veřejnost by právem došla k závěru, že jde o megalomanského šílence.

Pokud mi zastánci uvedeného postupu v oblasti humanitních věd namítnou, že se americkými podněty chtějí jen inspirovat, odpovídám takto: Strávil jsem na jedné z největších amerických univerzit čtyři roky jako postgraduální student, což v sobě zahrnovalo též role odborného asistenta a učitele, a znám americký systém humanitního vzdělávání zevnitř. Humanitní fakulty v USA jsou úspěšné a funkční, neboť stojí na několika pilířích zároveň, pilířích, které nevznikly škrtem ministerského pera, ale jsou dány tradicí desítek, ne-li stovek let. Vypreparovat jednu složku bez ohledu na ostatní je podobné jako postavit stůl na dvě nohy s argumentem, že to přece připomíná stůl na nohou čtyřech: jistě, jakási vnější podobnost by tu byla, ale první stůl zkrátka stojí, zatímco druhý se bohužel překotí.

Na podrobný rozbor zde není místa, ale uvedu jen jeden, podle mého rozhodující rys. Americké střední školy jsou v porovnání s Evropou velice nekvalitní a mladí Američané se obvykle až na univerzitě učí dobře se vyjadřovat, číst a analyzovat rozsáhlejší texty, osvojují si cizí jazyky, znalost světové historie a podobně. Tyto předměty v USA zajišťuje organizační protějšek české filozofické fakulty – a to bez ohledu na to, kde má dotyčný student hlavní oborové působiště. Osobně jsem tak například pod hlavičkou katedry klasické filologie vyučoval kurz písemného a řečnického vyjadřování, na který z více než poloviny docházeli studenti managementu. V ČR by to odpovídalo stavu, kdy medikové, právníci či přírodovědci mají povinně volitelný kurz z dějin literatury, který absolvují na FF UK (podobně hypoteticky zase klasičtí filologové docházejí na kurz základů fyziky na matfyzu) – a fakulta odtud samozřejmě čerpá značný příjem. Dokud se úroveň českého středního školství nesníží na pozici toho amerického, není důvodu o něčem podobném uvažovat: organizační náklady by převažovaly nad všemi pomyslnými zisky. A zdůrazňuji, že podobně zásadních důvodů bych mohl uvést nejméně dalších pět – nemluvě o tom, že i americké školství má nejspíš svoji nejslavnější éru za sebou a již dnes se musí v mnoha oborech vyrovnávat s odlivem mozků do asijských velmocí.

Důležitý pocit

Cílem tohoto článku nebylo načrtnout pozitivní řešení; jednu možnou cestu jsem se pokusil nastínit před necelými třemi lety na těchto stránkách (K čemu máme humanitní vědy?, Kavárna z 16. září 2006), ale možností je nepochybně více a každá má své přednosti. Pokusil jsem se ale zformulovat základní předpoklady, bez nichž vůbec nemůže začít rozumná a věcná diskuse – anebo jinými slovy: bez jejichž splnění nemůže žádný ministr školství a jeho poradci čekat, že s nimi zástupci humanitních oborů, ať jakkoli poctiví a kompetentní, začnou spolupracovat s pocitem, že jde o dobrou věc, a nikoli o úskočnou hru s potměšilým a vlastně trochu přihlouplým nepřítelem.

O autorovi: Martin Pokorný

Narodil se roku 1973 v Olomouci, od roku 1988 žije v Praze. Vystudoval filozofii a anglistiku na FF UK, absolvoval studijní pobyty v Kolíně nad Rýnem a v Ženěvě. Absolvoval doktorandské studium srovnávací literatury na University of Pennsylvania. Působí jako odborný asistent v Ústavu české literatury a literární vědy na FF UK. Vydal sbírku básní Tak i onak (Petrov 2000), soubor esejů Způsoby četby (Prostor 2002) a rozsáhlý esej Odezvy a znaky: Homér, Dante a Joyceův Odysseus (2009). Dlouhodobě spolupracuje s revue Souvislosti. Přeložil řadu knih společenskovědní povahy i texty beletristické.


Autor:


Ondřej Vetchý: Kvůli filmu Po strništi bos jsem musel zhubnout a udělat si plešku





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.
Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se společností a myšlením vychází nově na...  celý článek

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.
Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora "papírové" Kavárny v MF DNES. Chtěl...  celý článek

Syrští povstalci v bojích o město Chanasír nedaleko Aleppa (27. srpna 2013)
ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o povodních, píše komentátor MF DNES...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.