Jeden závěr zní, že poprvé od pádu železné opony počet příznivců rozšíření přesáhl padesát procent (o rok dříve to bylo 43). Avšak není podpora jako podpora. Zmíněný údaj neříká nic o tom, že rozšíření horlivě podporují obyvatelé zemí jako Dánsko, Řecko, Švédsko, Portugalsko, zatímco velcí hráči (Německo, Francie, Británie) jsou spíše proti.
V unii je zdaleka nejznámější Turecko - na otázku „o jaké z těchto zemích jste již zaslechli mluvit?“ odpovědělo v jeho případě kladně 97 procent lidí. O Slovensku to však již konstatovalo jen 86 procent Evropanů. V praxi to znamená, že plných padesát milionů obyvatel Evropy nemá o zemi pod Tatrami ani potuchy.
Jak je to možné? Sedí snad v Bruselu nějaký cenzor, jenž začerní jakoukoli větu, kde se objeví zmínka o Slovensku? Odpověď je prozaičtější - Evropany to prostě nezajímá. O Česku a Slovensku se totiž nemluví v televizi, odkud čerpá informace o rozšíření plných 76 procent občanů, zatímco z novin jen necelá polovina.
S Čechy je nejlepší obchodovat
Nesmějme se Slovákům. Statistika říká, že přes třicet milionů Evropanů nikdy nic neslyšelo ani o ČR. Naše republika nijak nevyčnívá z řady ani co se týče rodinných a jiných vazeb, které obyvatelé unie mají k občanům kandidátských států - devět desetin z nich nepojí vůbec žádné svazky. Jinými slovy, jde o dva oddělené světy.
Ukazuje se však, že stereotyp popisující ČR jako ekonomického tygra navzdory všem statistikám zakořenil i v západní Evropě. Bez ohledu na to, kolik lidí projevuje zájem u nás žít, studovat či nás alespoň navštívit (slabý průměr, vedou Kypr, Malta a Turecko), mnoho Evropanů by si přálo s Čechy posílit hospodářské kontakty. V tomto smyslu se vyslovovali zejména Finové, Belgičané a Italové.
Stojí rovněž za zmínku, že plných 14 procent (nejvíce po Turecku) Evropanů u nás již bylo, což možná částečně vysvětluje skutečnost, že většina z nich neprojevuje zvláštní zájem k nám cestovat na dovolenou ani se o nás cokoli bližšího dozvědět.
Ženy a mládež to nezajímá
Statistiky potvrzují, že mezi zeměmi EU jsou, co se týče informovanosti, značné rozdíly. Mezi nejméně informované patří Britové, Portugalci a Španělé. Dlužno přiznat, že za informované se ani nepovažují a přiznávají, že o rozšíření v reálném životě sotva ztratí slovo.
Na opačné straně žebříčku jsou Finové, Švédové, Dánové, Lucemburčané, Rakušané a Němci z nových spolkových zemí. Mezi Švédy je také nevídaně vysoký podíl lidí (35 procent), kteří by přijali všechny kandidáty naráz včetně Rumunska. Jediným dalším národem ochotným tak velkomyslně rozevírat náruč jsou Italové (31 procent). Rakušané jsou sice spíše proti, ale zato jediní, kdo jeví zájem o rozšíření diskutovat. Čtvrtina z nich tvrdí, že o tomto tématu debatují i doma.
Průzkum přinesl ještě jeden zajímavý údaj - rozšíření unie zajímá nejvíce čtyřiceti- až padesátileté, nejméně pak mládež do 24 let. Navíc celých 20 procent žen v unii je nakloněno tento proces úplně odmítnout, další pětina přiznává, že o něm nic neví (u mužů je to 16, resp. 10 procent). Kandidátským zemím tedy nezbývá než doufat, že o jejich osudu budou rozhodovat hlavně muži.
