Rozměrem a rozsahem více než šesti set stran se Dějiny nové moderny dají v současné tuzemské knižní nabídce jen stěží přehlédnout. Ale proč vůbec vydávat tak rozměrnou publikaci pro nedlouhý úsek českých literárních dějin? Svazek popisuje dění v letech 1905-1923, a to s tím, že bude ještě následovat druhý díl, který výklad posune do třicátých let minulého století. Podávají tyto "dějiny" obraz a především "ducha" oné doby přiléhavě? Nepřekrývají v nich atraktivní interpretace prostou hodnotu faktů? Tyto otázky Dějiny nové moderny nutně vybudí. A jaké tedy nabízejí odpovědi?
Obal knihy Dějiny nové moderny
Profesní i generační rozvrstvení
Autorský kolektiv vedl Vladimír Papoušek, profesor Katedry bohemistiky Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Práci si rozdělili učitelé dvou pracovišť. Z celkového počtu osmi autorů působí tři dějepisci české literatury na českobudějovické katedře a čtyři na pražské Filosofické fakultě UK. Jiří Brabec je vědeckým pracovníkem Masarykova ústavu AV ČR a s Jihočeskou univerzitou spolupracuje externě. Generační rozvrstvení je podobně spravedlivé. Nejmladší ze zúčastněných je Veronika Broučková, která se svým příspěvkem Mosty a opojení věnuje roku 1922 a vstoupila tak do výkladu, jímž léta 1920-1923 podává doyen Jiří Brabec.
Právě zde, předběhneme-li osvětlení dalších podrobností, vysvitne jeden z ošemetných, byť možná lákavých momentů. Tam, kde se Broučková rozmachuje velkorysými paralelami dění světového ve vztahu k českému prostoru skrze umění výtvarné, dramatické, ale i přes fyziku a charakteristiku prolínající sociální drama a expresionismus, tam Brabcovi stačí zadáním požadovaný český obzor. Jeho výklad tím neutrpí, naopak, ani v nejmenším z toho nezavane potřeba vyrovnávání se či jakési nedostatečnosti vůči jinozemí. Ale k tomu se ještě dostaneme. Je třeba vrátit se o kousek zpět.
Splétání sítě
Koncepci Dějin nové moderny lze zjednodušit takto: úvod – dějiny – rejstřík. V praxi, jak už to bývá, je vše složitější. Ve studiích Metoda pozorování dějin a její souvislosti (od Petra A. Bílka a Vladimíra Papouška), a především v textu Paradigma nové moderny (od Papouška a Josefa Vojvodíka) se čtenáři dostane důsledně akademického, a tedy dosti otravného osvětlení, jakou že metodu bylo třeba použít, aby se projev autorského týmu odlišil od dějin dosavadních: "Celek našich textů by měl připomínat síť s nestejně velkými oky, síť, kterou se nesnažíme napnout na stojany lineárního vývojového příběhu. Nebo by tento celek mohl připomínat jistý typ synoptické mapy, na níž jsou na některých místech nápadné zauzleniny či koncentrace souřadnic a jiná místa zůstanou řídká nebo zcela prázdná."
To jsou nejpoetičtější věty z jejich uvedené do problematiky. Co si však pod nimi představit? Je třeba přenést se do druhé poloviny svazku. Na straně 397 začínají Mapy polí literárního a kulturního dění v jednotlivých letech období 1905-1923. Jsou to soupisy, vyplněné podle jednotlivých let kontextem literatury české a světové, kultury české a světové, událostmi politickými a sociálnímim, i historií každodennosti. Popravdě, je to nejcennější část celé té velké knihy, protože zde může každý svobodně studovat kontext. Protějškem tohoto souhrnu napsaných, přeložených a vydaných knih, namalovaných obrazů, postavených budov, založených uskupení, realizovaných výstav, započatých a ukončených válek, zahájených provozů či objevených léků je předchozí soubor interpretací.
Dějiny nové moderny: Josef Čapek - Hlava Karla Čapka (1907, ze sbírek Západočeské galerie v Plzni)
Jestliže "mapy polí" tohoto dějinného úseku připomínají letokruhy, na jejichž obvodu jsou zavěšeny okamžiky toho kterého roku, a to spravedlivě v bohatství i ve ztrátách, tak autorské interpretace konkrétních roků bohužel nejsou onou nepostradatelnou dřevní hmotou, která z jednotlivin tvoří obdivuhodný strom. Lapidárně a bez poetických obrazů řečeno, výkladové studie byly jistě skvělou příležitostí k osobité prezentaci a výkladu, ke zdůraznění hybných momentů a zásadních počinů. Že by ale nějak výrazně otevíraly možnosti porozumění? Klíč, podle něhož si autoři "rozebírali" jednotlivé roky, zde není k nalezení, ale logicky lze odvozovat, že každý se ujal toho, k němuž má svým zaměřením nejblíže. Proto psal Jiří Brabec závěrečné tři roky, s jediným vstupem Veroniky Broučkové, právě tak, jak už bylo výše zmíněno. Ženský princip tu (a to i se zdůrazněním v obsahu) zastupuje ještě Libuše Heczková (roky 1905 a 1909). Pak už je to pánská jízda, abadatelé střední generace: Petr A. Bílek (1906 a 1908), Josef Vojvodík (1907, 1910, 1913, 1918), Jan Wiendl (1911 a 1912), Michal Bauer (1914 a 1915), Vladimír Papoušek (1916, 1917 a 1919).
Dějiny nové moderny: Josef Váchal - Plán elementární (plán vášní a pudů) (1910, ze sbírek Památníku národního písemnictví).
Leitmotivem obsahu je jméno kritika a spisovatele F. X. Šaldy. Z dalších – jejichž výskyt lze v Rejstříku nasčítat mezi dvaceti a třiceti položkami, to jsou Otokar Březina, Čapek Karel i Josef, Jakub Deml, Viktor Dyk, Jaroslav Hašek, Jiří Karásek ze Lvovic, Jiří Mahen, Josef Svatopluk Machar, S. K. Neumann, Fráňa Šrámek, Růžena Svobodová, Richard Weiner. I takto jednoduše si lze, dodáme-li k tomu ještě jména teoretika Karla Teigeho, malířů Bohumila Kubišty a Edvarda Muncha a politika TGM, představit dobová pnutí a silová pole zkoumaného času.
Kdo se chytí
Co tedy s celými Dějinami nové moderny? Nakolik je výsledek té práce překvapivý? S poskytnutými informacemi z oněch obdivovaných "map polí" si "dobový obrázek" přece dokáže utvořit a souvislosti do kontextu pospojovat každý. Respektive každý z těch lidí, k jejichž zájmu dějiny české literatury (popřípadě kultury) patří, i když to určitě neudělá tak plně a brilantně jako Jiří Brabec. Zásluha za tuto konkrétní exkurzi – "horizontální řezy" i "vertikální sondy" - autorskému kolektivu nepochybně patří. Knihu je jistě možné použít jako učební pomůcku. Studijního materiálu je v ní dostatek, s doplňkem fotografií a ilustrací je navíc celek velmi luxusní. Autoři několikrát vyslovují, že jejich dílo má být síť. Věřme tedy, že se v ní při sledování "věrohodného postižení dynamiky proměn, střetů a napětí" čtenářova pozornost dostatečně zachytí, ale neuškrtí.
O knizeVladimír Papoušek a kolektiv: Dějiny nové moderny. Česká literatura v letech 1905-1923. Michal Bauer, Petr A. Bílek, Jiří Brabec, Veronika Broučková, Libuše Heczková, Josef Vojvodík, Jan Wiendl. Editoři Jan Wiendl, Jan Brabec. Recenzovali Jiří Pelán a Peter Zajac. Academia, Praha 2010, str. 628, doporučená cena 590 korun. |
