Svou pravdu má i ministr obrany Alexandr Vondra, když říká, že po vyčerpávajících nasazeních v Kuvajtu, Chorvatsku, Bosně, Iráku, Kosovu či Afghánistánu je nutné nabrat síly a odpočinout si (o konci velkých misí čtete zde).
Čeští vojáci se zkrátka a dobře budou muset naučit žít a pracovat i v míru. A to může být pro leckteré z nich mnohem těžší než válka samotná, jíž za ta léta přivykli. S jistou nadsázkou řečeno: po letech dobrodružství, krátkých odpočinků a opětné přípravy na další riskantní akce v Iráku či Afghánistánu je čeká "domácí stereotyp" a všední mírová služba... Pro některé z nich možná období ubíjející nudy.
Anebo ještě jinak: mnohým vojákům bude dost možná najednou scházet pocit užitečné práce, která po nich byla v misích vidět, adrenalin, ale i to, že si mohou naostro prověřit kvalitu své přípravy. A koneckonců, a není na tom nic opovrženíhodného, scházet jim budou i peníze, jichž si kvůli velkému riziku vydělávají ve válkách podstatně více než doma. Pro úplnost budiž řečeno, že pro většinu z nich nebyl výdělek hlavním motivem, proč odcházeli do války.
Jak naložit se zkušenostmi vykoupenými krví
"Podobné zlomové okamžiky si čas od času prožije každá armáda," připomíná sociolog Jaroslav Sýkora, bývalý šéf Centra pro výzkum stresu. Mezi válkou a mírem léta pendlující vojáci musí teď podle něj přivyknout myšlence, že válečný svět pro Čechy na dlouhou dobu končí a že je nyní pro ně samotné, armádu a tudíž i pro bezpečnost země důležité, aby se přeorientovali na normální civilní život. A patří k tomu i předávání draze vykoupených zkušeností z bojových či záchranných operací méně zkušeným či začínajícím kolegům.
Sociolog Sýkora připomíná chaotická devadesátá léta, kdy armádu v několika málo letech opustily stovky špičkových odborníků. Což například u letectva zákonitě vyústilo v sérii katastrof, při nichž armáda utrpěla větší ztráty, než kdyby bojovala. Vysvětlení je nasnadě: s odchodem veteránů a zkušených vojáků se vypařilo know how (vykoupené často krví), bez něhož se každé vojsko časem změní v těžko použitelný byrokratický moloch, který žije jen sám pro sebe.
Jen pro připomenutí: v Afghánistánu mají Češi stále 517 vojáků. Loni i s Kosovem dokonce 1 270. Riskantními zahraničními misemi přitom celkově prošlo 25 000 mužů a v posledních letech i stále více žen. Což je o dost víc, než má dnes celá česká armáda (kolem 22 000 vojáků). To jen pro názornou představu, že uvyknutí si životu v trvalém mírů se týká v armádě téměř každého.
Najít jiný smysl života
Obavy z budoucího stavu nezastírá ani bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý, podle kterého se armádní expedice staly pro mnohé vojáky smyslem života. "Žili velmi akčně a tomuto způsobu života se rychle a často i rádi přizpůsobili. Jiní si dokonce na pravidelné účasti v misích založili kariéru. Zvláště pro tyhle lidi může být poměrně radikální stahování armády z Afghánistánu krutým obratem k všednosti," dodává Šedivý.
Trvalá přítomnost lidí, kteří uvykli životu ve válce, kde se velitelé naučili rozeznávat to podstatné od zbytečné buzerace a jiných hloupostí, jež jim v mírových posádkách ztrpčují život, bude ovšem zřejmě dost bolestná i pro armádu samotnou. Přesněji pro ty náčelníky či úředníky, kteří ze svých křesel nezvedli po dlouhá léta zadky. A jak se v armádě v žertu traduje: nedotáhli to dál než ke Kolínu.
Nanejvýše zajímavá, poučná a možná i nekompromisní může být konfrontace válečných veteránů s učiteli a profesory vojenského školství. Většina z nich totiž - a řeč je o specializovaných vojenských fakultách - neopustila univerzitu od studentských let, i když se pyšní mnoha vědeckými tituly, které je opravňují právě k tomu, že mohou učit. A protože ostřílení veteráni z Afghánistánu u svých jmen tituly nemají, je jim role přednášejících o tom, co je důležité k přežití, vítězství ve válce či obnově zničených zemí, odepřena.
US Army ví moc dobře, co dělá, když zkušené válečníky nechá po návratu z války "odpočívat" na vojenských akademiích, kde pak v roli stážujících učitelů předávají studentům vše, co se v misích naučili. A ti bojovníci, kteří dar učit nemají, mohou své zkušenosti vtělit do učebních osnov elitních vojenských škol. Zkušenosti zaplacené životy vojáků se tak z US Army nevypaří.
Česko zatím k velkorysému vpuštění zkušených válečníků, byť jen na potřebný čas, do učeben brněnské univerzity obrany nedospělo. Dost možná k velké úlevě mírových vojenských profesorů, kteří budou ušetřeni nepříjemné konkurence bojovníků (a konfrontace s nimi) s neocenitelnou praxí a nejnovějšími poznatky ze soudobého boje.
Bude se tedy opakovat plýtvání se špičkovými profesionály a jejich tvrdě získanými zkušenostmi jako v devadesátých letech? "Bylo by to plýtvání s tím nejcennějším, co armáda má," varuje generál Šedivý. A po chvíli dodává: "Věřím, že složitý a sociálně citlivý přechod od války k míru ministerstvo obrany s generálním štábem zvládnou."
A už jen na okraj: konec častých výjezdů do války uvítají zřejmě partnerky vojáků. Jen málokteré manželství totiž tento dobrodružných kolotoč dlouhodobých odloučení, ale i vypětí, vydrželo.
