Oběd, na který pozvala česká rodina Turkových ukrajinskou rodinu Oleksiyenkových, začal v jednu hodinu. Podávala se rodinná specialita kuře na zelí. Redaktorka iDNES.cz do bytu přišla až na kávu v půl třetí. A vpadla rovnou do srdečného rozhovoru zjevně dobře se bavící společnosti.
"Jak se řekne ukrajinsky dudlík?" ptal se zrovna Jan Turek svých nových ukrajinských přátel Haliny a Vasila. "My říkáme dunda," odpověděl Vasil a Turkovi si tak mohli připsat další cizojazyčné pojmenování pro dudlík do své údajné sbírky.
Na stole je víno, pivo, pár panáků zubrovky, džus, talíř buchet a hrnky s kávou. Dcera ukrajinských manželů, vysokoškolačka Julia si hraje se svou o dvacet let mladší českou jmenovkyní. Atmosféra je uvolněná. A to se dnes rodiny viděly poprvé v životě. Dohromady je dalo sdružení Slovo 21.
Hádej, kdo přijde na oběd?
"Každoročně vyzýváme české i přistěhovalecké rodiny, aby se přihlásily. Dvojice rodin pak dáváme dohromady tak, aby si byly něčím blízké, třeba věkově nebo profesně, aby měli ti lidé něco společného a měli si o čem povídat. Zatím se nám to daří," usmívá se Bára Šubrtová, která hraje při setkání v útulném malém bytě jednoho pražského paneláku roli asistentky.
"U každého setkání je asistent-dobrovolník, který se předem s rodinami sejde, může trochu pomoct při komunikaci, případně při jazykové bariéře, ani jedno ale není tady problém, jak vidíte."
Vasil Oleksiyenko přijel do Česka před šesti lety, jak jinak, za prací. Na Ukrajině pracoval jako mistr v metalurgickém závodě, ale za stále nižší a nižší plat. "Bylo stále náročnější uživit rodinu, žena pracovala v bance, kde měla 50 dolarů, tedy asi tisíc korun, přičemž ceny jsou na Ukrajině podobné jako v Praze," vypráví.
Když se mu po půl roce povedlo najít v Česku práci a postavil se na vlastní nohy, přijela za ním i žena Halina a poté, co dokončila střední školu, i dcera. Čtyřicátník Vasil v současné době podniká, jeho firma pracuje na likvidacích továrních hal, jeho pohledná blonďatá manželka je v domácnosti. Julia studuje mezinárodní vztahy na vysoké škole.
Tady se lidi málo druží
"Češi jsou moc příjemní, nikdy jsme neměli moc problémy kvůli tomu, že jsme z Ukrajiny, možná jen chvíli, dokud nás nepoznají," říká dobrou češtinou Halina.
Co je však na české společnosti stále znovu a znovu překvapuje, je, že se lidé málo setkávají. "U nás se lidi pořád navštěvují, doma se pořádají obědy, večeře pro příbuzné a pro přátele, lidé se hodně druží. Tady se tak jde občas do restaurace," podivuje se Halina. Sami zavedli tradici večeří až pro několik spřátelených rodin i v Praze.
Vánoce, jólka a SSSR
Hovor se ubírá směrem k rusko-českým lingvistickým hříčkám, kdy často podobná slova znamenají něco úplně jiného (oblíbené cimrmanovské "achótniky" - v češtině ochotník, v ruštině lovec), dlouho vydrží i téma Vánoc a "jólky" a padne i několik vtipů z éry sovětského bloku.
"Pepíčku, kdo je náš největší přítel? Sovětský svaz. A kdo je náš největší nepřítel, Pepíčku? Rusáci," vypráví vesele pan Turek. Oba ukrajinští manželé, kteří o životě v područí "Rusáků" v bývalém SSSR vědí své, se upřímně smějí. Po návratu do těch dob netouží, ale vzpomínají, že například z hlediska výše výdělků byl v té době život na Ukrajině lepší.
Oleksiyenkovým se v Praze líbí, jestli tu ale zůstanou, nevědí. Na Ukrajinu jezdí na návštěvu k příbuzným jednou až dvakrát ročně, paní Halina tam navíc dálkově studuje psychologii.
Jan a Magdalena Turkovi jsou archeologové, specializují se na pravěk. Jan často přednáší i na vysoké škole, oba se ale věnují i archeologické praxi na vykopávkách. Magdalena je ale momentálně na mateřské dovolené s Jůlinkou.
"Musím říct, že to byl báječný zážitek, máme známé po celém světě, ale z Ukrajiny jsme nikoho neznali a tahle rodina jsou moc fajn lidé," řekl krátce po setkání Jan Turek.
"Vyměnili jsme si kontakty, už máme pro změnu pozvání na oběd k nim. Bylo to velmi spontánní setkání, to jsme ani nečekali, nebyly tam žádný hluchý místa. Báječně jsme se bavili."
