Objevují se podobné snahy, jaké teď projevují v ČSSD, i v zahraničí?
Tyto příklady známe třeba z Velké Británie nebo z Německa. Jde o to, získat mediální pozornost a pak také zbavit své členy pocitu, že je strana ignoruje. Děje se to zpravidla v době, kdy se strana dostane do vládních pozic a nemá čas na stranickou práci dovnitř. Je to nebezpečné z jednoho důvodu: do stranických referend se většinou zapojí ty nejaktivističtější skupiny - a výsledkem může být dosti extrémní názor.
Co tím myslíte?
Třeba britská Labour Party zavedla přímou volbu svého předsedy. A ten poslední byl zvolen z velké části na základě hlasů odborářů, kteří jsou nepřímo členy strany. Takže zvítězil ten levicovější z obou kandidátů.
ODS na to jde opačně - chce posílit pravomoci předsedy. Dá se to také srovnat s děním v západoevropských stranách?
Je to častější u strany, která je v opozici, její vedení má tudíž čas pracovat dovnitř strany. V západoevropských stranách - ať už jde o britské konzervativce, nebo CDU a CSU v Německu - jsou to jakési vlny. Chvíli se zkouší to, chvíli ono. Ale i když tam k posílení pravomocí předsedy dojde, není to nijak radikální.
ČSSD i ODS tak reagují na pokles voličské přízně. Vidíme obdobný odklon od klasických stran i v zahraničí?
Z části také. Je to obecný fenomén ze znechucení z politiky. U nás se k tomu přidává vnímání korupce a neschopnost ČSSD i ODS pohnout se a jít vstříc voličům. Ale když srovnáváme: kdekoliv jinde - ať jde o Rakousko, Německo, Velkou Británii - je poměrný počet straníků daleko vyšší. V Česku je prakticky mizivý, jsou to desetiny procent voličů.
Může to vést až ke změně politického systému?
Kompletní přestavbu stranického systému jsme viděli v Itálii na počátku 90. let. Nastala kvůli nedůvěře v politiku i protikorupční akci Čisté ruce. Jediný, kdo zůstal, je komunistická strana, ale ta je velmi slabá.
