Bylo úterý 16. prosince 2008, asi 16.05. Přesně den před tradičním focením, na něž redakce zve výjimečné osobnosti končícího roku. Naší produkční zvoní mobil. Volá trochu vyděšená herečka Martha Issová:
„Báááro, vy tu nejste? Já vás nikde nemůžu najít!“ Drobná černovlasá hvězda oceňovaného filmu Děti noci bloudí po pražském Obecním domě a marně vyhlíží jakoukoliv povědomou tvář.
Produkční s telefonem přitisknutým na uchu přepadla ukrutná úzkost, neboť ji napadlo, že Issové dala špatné instrukce. Naštěstí pro ni se „sekla“ herečka. Přišla o 24 hodin dřív. Na snímcích uvnitř tohoto sešitu přesto milou dívku objevíte. Stavila se totiž i o den později společně s dalšími Čechy roku 2008.
Neuděláme fotomontáž?
Kolem Obecního domu, kde bylo před 90 lety vyhlášeno samostatné Československo, ve středu navečer ve spěšném tempu rázovaly zástupy lidí obtěžkaných nakoupenými dárky, předsvátečními i běžnými starostmi.
A zkuste v takovou chvíli dostat na jedno místo atletku Špotákovou, vědce Hobzu, prezidenta Klause, vojenského hrdinu Lhotu, arcibiskupa Graubnera, dramatika Havla a desítky dalších.
Ono to v podstatě nejde. Ideální termín neexistuje. Ten náš se nehodil ani Václavu Klausovi, ani jednomu ze tří českých olympijských vítězů. Nepřišel ani šéf ČSSD Jiří Paroubek, ani ministr Tomáš Julínek, který byl nominován za odvahu, s níž se pustil do reformy zdravotnictví. Zaneprázdněni nebo na cestách byli i jiní.
„Věřte mi, že mě to velmi mrzí, protože Vaše pozvání chápu jako vyznamenání a čest. Velmi se omlouvám a ještě jednou děkuji,“ odpověděl na pozvánku Tomáš Březina z firmy BEST, jenž letos obdržel titul Podnikatel roku.
Hudebník Richard Krajčo měl neodkladné natáčení, místo sebe nabízel svou kapelu a vlastní foto v životní velikosti.
Zlínská módní návrhářka Šárka Šišková, jejíž modely se dostaly do muzea módy Fashion Institute of Technology na Manhattanu, přiletěla z New Yorku do Prahy až ve čtvrtek. Den poté.
„To je smůla, je pro mě velkou ctí být zařazena do vašeho výběru. Jedině, že bychom udělali fotomontáž,“ navrhovala naprosto nepřípustnou verzi.
Ačkoliv... On ten její nápad nakonec nebyl tak úplně „mimo“.
Kdo je ta dívka?
Obecní dům se stavěl před sto lety (1905–1912), na jeho výzdobě se podíleli Alfons Mucha, Max Švabinský či Mikoláš Aleš. Když do něj 17. prosince 2008 z uspěchané ulice vstupovali hosté MF DNES, možná měli dojem, že uvnitř secesní stavby utíká čas pomaleji.
Zatímco Slavík pod dohledem dvou televizních společností dolaďoval v Grégrově sále scénu pro skupinovou fotografii, ve vedlejších saloncích a na chodbách se zdravili známí i dočista „cizí“ lidé. Snad všichni pánové uhranutě zkoumali dlouhovlasou krásku v tmavém. Však se s ní velký obdivovatel ženského půvabu Zdeněk Svěrák dal brzy do řeči.
„Prosím vás, co je to za slečnu vedle pana Svěráka?“ ptal se textař Michal Horáček.
Sedmnáctiletá Hana Jiřičková studuje design, na jaře skončila třetí ve světové soutěži Elite Model Look a její kouzlo je prostě neodolatelné. Ale nejen ona poutala pozornost přítomných mužů. Opodál si na rozprostřené dece hrál sedmiměsíční syn spisovatelky Petry Hůlové.
Veškeré zábavy však zanechal, jakmile se k němu přiblížila o čtyři měsíce starší dcera lyžařského šampiona Tomáše Krause. Nemohl od ní odtrhnout oči a občas nadšeně zahoukal. A Jiřičková měla náhle konkurentku.
Mezi dospělými se proháněla i dvě útlá děvčátka, baletky z Olomouce, které na taneční olympiádě v Los Angeles posbíraly šest medailí. Klaudie Lakomá a Kateřina Dostálová ochutnávaly cukroví z dlouhého stolu, později obcházely celebrity a žádaly o autogramy.
„Hm... jenže mě se jenom ptaly, kde je tady záchod,“ pravil zhrzeně Matěj Ruppert, vítěz hudební ceny Anděl ve zpěvácké kategorii.
A pozor – ano, Martha Issová se dostavila i napodruhé. S úsměvem snesla rýpnutí: „Martho, vítejte. Ale zítra už chodit nemusíte!“ S předstíranou naivitou se ptala: „A ve čtvrtek jo?“
Mezi známými postavami proplouvaly i ty s tvářemi takřka anonymními. Právě díky těmto lidem je naše akce jedinečná.
Farmář František Němec, oceněný v soutěži Živnostník roku. Jindřiška Pavlicová, zdravotní sestra, kterou v říjnu vyznamenal prezident.
Zdeněk Lhota, voják-průzkumník, další z vyznamenaných. V Afghánistánu se zasloužil o záchranu životů svých kolegů.
Markéta Navrátilová, jediná žena mezi fotografy na Tour de France. Je těhotná, v lednu očekává narození prvního dítěte. Ale skoro to na její štíhlé postavě není vidět. Jiří Šindelář, strojvůdce. Díky jeho pohotové reakci nezemřelo při srpnovém neštěstí ve Studénce víc pasažérů.
Marta Kottová. Jako malá přežila Osvětim, teď o tom při besedách vypráví dětem ve školách. Také ona dostala medaili od Klause. Energická dáma skoro mimochodem říká, jak její bratr unikl smrti v Lidicích. Jde malými krůčky, opírá se o hůl a vyzvídá:
„A teď mi, mladíku, povězte, co to tady vlastně je za sešlost.“ No, Češi roku. Sraz lidí, kteří letos dosáhli něčeho zvláštního. „A proč jsem tu já? Vždyť já jen kecám...“
Torpédo Topolánek
Do poklidného vyčkávání na fotografování znenadání vtrhl premiér Mirek Topolánek. Přijel z parlamentu, kde právě skončila jedna z bitev o poplatky u lékaře.
V předsálí se k němu okamžitě sbíhají Horáček a moderátor Václav Moravec. Chtějí znát nejčerstvější novinky. Topolánek s nimi chvíli postojí, nicméně brzy popohání organizátory, aby se začalo fotit. Co nevidět odlétá do Bratislavy.
„Tak pojďme na to!“ velí. Pozvaní se zvolna rovnají na vyhrazených pozicích. Jenže stále se čeká na manžele Havlovy.
Byl to trochu šok, když v neděli před focením od Dagmar Havlové přišla textovka: „Prijdeme. A dekuji. Vase DH.“
Jejich příslib zase trochu zvedl prestiž prosincového shromáždění. Ale Havlovi mají stejně jako premiér dost nabitý program. Podle posledních informací by se mohli objevit po půl páté.
To je pro Topolánka pozdě. „Minutku? Už né…“ brání se. Zatímco se zásluhou telefonického zpravodajství dozvídáme, že se Havel proplétá hustým pražským provozem ze své kanceláře a Havlová kvapí z nemocnice od své maminky, Slavík už musí začít. Křeslo pro Havlovou zůstává prázdné.
S pomocí asistentek si fotograf šteluje 26 modelů: „No tak, pane Smoljaku, prosím vás!“ „Martha Issová k Moravcovi zády, k Vernerovi čelem.“
„Tak rychle, mám už jenom tři minuty. Teda s majákem osm,“ ozývá se znovu Topolánek.
Do ticha cvaká spoušť Slavíkova aparátu. Všichni se snaží na tváři vyloudit co nejlepší výraz. Vzápětí premiér opouští své místo. Nekompromisně. Všichni takřka sborově říkají: Na shledanou. Když míjí fotografa, naznačí ránu pěstí do objektivu. Z Obecního domu vystřelil jako torpédo.
U vchodu, kde se měl co nevidět objevit Havel, jen prohodil: „On si to tam nějak smontuje.“
Fotomontáž byla momentálním řešením zapeklité situace. Zvažovali jsme, jestli máme uměle spojit na jednom obrázku Topolánka s Havlovými. Tu možnost jsme však záhy zavrhli. Lhát se přece nemá...
Smí být pes na fotce?
V listopadu 1989 začala v Obecním domě jednání komunistické vlády s představiteli Občanského fóra v čele s Václavem Havlem. Znovu se tu rozhodovalo o budoucnosti země.
O 19 let později se dramatik a bývalý prezident Havel veze starožitným výtahem ke Grégrovu sálu, přičemž lamentuje na hustou dopravu: „To mě mrzí, že jsme se s tím Topolánkem minuli.“
Drobný muž jako vždy působí plaše a chvíli i mile zmateně. To když mu krátce po příchodu na scénu zazvoní mobil a on s ním roztržitě chodí vzadu u stěny. Usmívá se, vítá se se Svěrákem, s Horáčkem. Václav Moravec mu představuje Issovou a krasobruslaře Tomáše Vernera.
Už chybí pouze Havlová. Hledá místo k zaparkování v uličkách u náměstí Republiky. Ostatní hosté by zasloužili řád za trpělivost. Jakmile se přestane fotit, všichni se začínají ošívat, otáčejí se, povídají si. Jen malé baletky sedí pořád vzorně vzpřímeně.
Svěrák vstává ze židle a jde obhlédnout celou sestavu, ač produkce všem zakázala hýbat se z místa. „Dobré,“ říká. Uznale pokyvuje hlavou a vrací se.
Teprve před pátou hodinou se zaplňuje křeslo pro Dagmar Havlovou. Trápí ji choroba maminčina i zdravotní potíže fenky Madlenky, kterou přivedla s sebou. Přesto jí to náramně sluší.
Havel se zdvořile ptá Slavíka, jestli smí být na snímku pes. Smí.
To je, prosím pěkně, historický průlom. Ještě na žádné výroční fotografii MF DNES se nevyskytlo zvíře. Madlenka zatím svéhlavě ignoruje povely, aby si sedla. Asistentky se snaží upoutat její pozornost, mávají rukama, pokřikují.
„Madlenka do objektivu, prosím,“ přidává se i Herbert Slavík. Marně.
Takže produkce ještě jednou napomíná Smoljaka a na dálku přemísťuje krasobruslařského mistra Evropy: „Pan Verner blíž k slečně Issové. Pan Verner trochu dál od slečny Issové.“
A zase cvakání spouště. V místnosti se rozmáhá únava. Některé osobnosti dobrou půlhodinu stojí na stejném místě. I průzkumník Lhota si protahuje nohy a záda. Tak dlouho snad ještě „v pozoru“ netrčel.
„Poslední série, prosím,“ zní sálem milosrdné oznámení.
Hotovo. Následují minuty společenské konverzace, doplňkové focení dvojic, přání, loučení. Hlavně o Havlovy je zájem. Nepotkáte je zrovna na každém rohu.
Útratu zaplatil Horáček
Pár význačných Čechů pak ještě zašlo do přízemní kavárny. U jednoho stolu režisérka Třeštíková, Moravec, Smoljak... Vedle Horáček s nějakým známým. Moravec se Smoljakem se po chvíli utkali v urputné verbální bitvě o to, kdo zaplatí útratu.
Rozsoudil ji číšník, který prohlásil, že za všechny při svém odchodu před chvílí zaplatil Michal Horáček. Takže ani v kavárně neudělali Češi roku 2008 ostudu.
