Jen zřídka tuhle fádní barvu přeruší zeleň údolí. Mezi poli a domy vesnic protéká říčka a z ní vybíhají dlouhé žíly zavodňovacích kanálů.
Převládá však poušť. Jedinou známkou života je často jen stín našeho vrtulníku dole na vyprahlé zemi.
Naše poslání je mírové, ale vrtulník je bojový. Střelci po obou stranách stojí u kulometů, soustředěně zkoumají zemi, a když vrtule skoro líže skálu, vypálí ostrou dávku. Zkouší, jestli se kulomet nezasekl. Nebo tam byl bojovník Talibanu? Dost nevlídná země.
Země česká, domov můj... Přinejmenším na několik let.
Tenhle kus Afghánistánu má totiž zvelebit Česko. Je to celá provincie a jmenuje se Lógar.
Už tam čekají. A dost zoufale.
Operační prostor Diablo
Major Funck z americké 82. výsadkové divize je sice uprostřed pouště, ale v ruce má laserové ukazovátko a na mapě ukazuje ohrožené oblasti: "Severní část Lógaru je nejhorší. Východ je geograficky těžký. Na jihu je to podobné jako na severu.“ Na mapě je vidět, že jeden z úseků nese název "operační prostor Diablo". Zní to dost příznačně.
Pár dnů před naším příjezdem tady unesli Bangladéšana, zemědělského experta, který radil rolníkům. Povstalci také podřízli místního tlumočníka. Pracoval pro USA.
Mohammed Shaaib Qaumi, mladý muž s tmavými brýlemi posazenými na temeni hlavy, je rovněž tlumočník. Právě překládá na schůzce guvernéra provincie s americkými důstojníky. "Nebojíte se, že vás potká něco podobného?" Vyhrne rukáv trička a ukáže dvě jizvy po průstřelech. "Už se stalo," řekne suše.
Vypadá to hrozivě? Ale to je Afghánistán. Lógar není dětský park, ale na druhé straně je bezpečnější než některé z provincií, jejichž obnovu mají na starosti jiní Evropané.
Když se zeptáte guvernéra Abdulláha Wardaka, jaká je bezpečnostní situace, mile se usměje a odpoví: "Není špatná. Stále se zlepšuje. Den po dni je lepší." Vše však myslí v afghánských poměrech.
Co byste vlastně chtěli od provincie, která byla baštou Talibanu, přestože lidé ho tady moc nemilovali? Co byste chtěli od provincie, kde měla své výcvikové tábory Al-Kajda, a která leží jen pár kilometrů od skalního bludiště Tora Bora, kudy v roce 2001 vyklouzl bin Ládin?
Incidentů přibývá. Nedávno zneškodnili pod jedním mostem, po němž jezdí koaliční jednotky, tři na dálku odpalované nálože.
Před pár dny dopadlo několik raket na místní rozhlasovou stanici.
"Nepřátelé míru a vlády", jak úřady označují povstalce, také nakrátko obsadili jeden z okresů provincie a unesli šéfa místní správy. Přibývá rovněž zpráv o útocích na policejní stanice, občas přímo v hlavním městě provincie Puli Alam.
Ve stanu na základně v Kábulu jsem nechtěně vyslechl rozhovor dvou Čechů. Jeden bojoval na jihu půl roku s Talibanci muž proti muži. Teď říkal: "Mluvil jsem s jedním Američanem od speciálních sil. Lógar zná. Prý jsou to neprůchodné hory a nepřehledná pole. Povídal, že to tam není dobrý."
V jedné lógarské vesnici skončila střelbou svatba: ozbrojenci přišli a vyzvali svatebčany, aby zastavili muziku z DVD. Je to prý neislámské. Ti odmítli, a tak vypukla přestřelka, po níž zůstali čtyři mrtví. Dnes se svatby raději obejdou bez hudby a DVD se přestaly prodávat.
Snad nejhorší chvíle pro Lógar přišla v létě. Dva muži na motocyklu si počkali, až z jedné přecpané školy budou vycházet žačky, a když byly v bráně, vypálili do nich dávku. Dvě dívky zemřely, další byly zraněny. Vzkaz: dívky do školy nepatří. Výsledek: spousta žaček přestala školu navštěvovat. Taliban dosáhl svého. Prosadil svůj vliv.
A proto, aby ho ztratil, přijdou Češi. Nebudou s ním bojovat, od toho je tam 82. výsadková.
Půjdou na to oklikou.
"Potřebuju 400 lidí"
Generál Martin Schweitzer to má v hlavě srovnané. "Zabíjeli jsme talibance, ale nebojovali jsme o lidi. Teď budou naším těžištěm oni. Oddělíme je od povstalců, aby viděli, že s námi budou žít lépe."
Američané tomu poeticky říkají bitva o srdce a mysli.
"Taliban jim říká, aby neposílali děti do školy, protože je mohou vypálit a děti zabít. My jim říkáme, aby posílali děti do škol, které stavíme, a chodili do zdravotních středisek, která otvíráme,“ vysvětluje generál. "Pomáhejte nám a my vám budeme moci dodat silnice a elektřinu, a to zlepší vaše životy."
Češi si vezmou pod křídlo obnovu celé provincie. Vytvoří rekonstrukční tým. Mají zkušenosti s podobnou prací na klidném severu země, kde však byli součástí německého týmu. Čím by měli začít tady?
"Mám zde čtyři zemědělské experty, ale potřeboval bych jich 400. To je šílené," vyhrkne Schweitzer.
Kdysi byl Lógar zásobárnou Kábulu. Lógarské melouny, pšenice, kukuřice, meruňky, zelenina a broskve byly vyhlášené. Dneska se musí i sem potraviny dovážet z Pákistánu. Všechno je rozvrácené. Rolníci nemohou vydělávat, protože než dorazí na trh do Kábulu, je ovoce už nahnilé.
A tak Schweitzer hledá lidi, kteří se vyznají v zavodňování, naučí místní, jak vypěstovat víc, a ještě vymyslí, jak dopravit úrodu na trh, aby rolníci vydělali.
Důležitá je elektřina a voda. Většina vesnic ji nemá. Žije jako ve středověku. Stejně tak důležité jsou školy, zdravotní střediska, kanalizace. Města a vesnice mají -jen s malou nadsázkou řečeno - vzduch s nejvyšším obsahem fekálií na světě. Lidé konají potřebu venku nebo mají otevřené stoky.
V extrémně suchém počasí výkaly vyschnou rychle na troud a vítr je rozfouká. "Pak si jen olíznete rty a je to,“ dodává jeden český lékař.
V Lógaru je i příležitost pro klasické podnikání. Je tam elektrárna, která potřebuje rozchodit, doly na mramor a údajně jedno z největších ložisek mědi na světě. Nejsou to nejisté podniky, protože neplatí Afghánci, ale česká vláda.
Obtížný lidský terén
Z jedné strany snad třicet metrů vysoký val z hlíny, z druhé zeď. Kolem strážní věže, hlídky a žiletkový drát. Pak vyprahlá planina poblíž hlavního města Puli Alam.
To je předsunutá operační základna Shank, kde má žít český rekonstrukční tým.
Američané už mají všechno vymyšlené. Major Ratashak na plánu ukazuje, jak by základnu rozšířili, kde by byly české ubytovny, kde autopark. "Rekreační oblast bychom měli společnou," říká.
Základna je uprostřed ničeho, je předsunutá, ale i zde je veškerý americký vojenský komfort: teplé sprchy, splachovací záchody a jídelna s nabídkou hotelové restaurace včetně dvou druhů zákusků.
Podplukovník Randolph Gilhardt by byl rád, kdyby Češi přišli už teď. Dělá v malém totéž, co budou dělat oni ve velkém. "Víte, tady je nejhorší terén na světě. Neprůchodný a neschůdný. A lidský terén je často stejný," říká.
"Občas místní nebudou k vaší pomoci příliš vstřícní, na to buďte připraveni." Vtip je v tom přesvědčit je, že pokud budou s vámi, bude to pro ně lepší.
Někdy to může být opravdu složité. Jeden důstojník zaobaleně podotýká, že jsou místa, kde rekonstrukční týmy nemohou kvůli bezpečnosti působit dlouhodobě.
Gilhardt dodává, že je nutné dobře promyslet, čím začít. "Zdravotní středisko je skvělé. Ale k čemu je, když nejsou lékaři? Nabízím trik: zeptejte se nejdřív Afghánců, co vlastně potřebují. Oni to vědí lépe."
S čím by tedy měl český rekonstrukční tým začít? Bylo by taktické začít s něčím, co půjde obnovit rychle a udělá to velkou službu... Gilhardt se zarazí nad slovem "obnovit". Pak řekne, že název "provinční rekonstrukční tým" je v Lógaru vlastně omyl.
"Tady je to konstrukční tým. Nic nerekonstruujete. Není co. Všechno musíte postavit znovu."
