Silnice z ukrajinského Lvova na jih se úží. Čím víc na venkov, tím víc ubývá respiračních roušek a přibývá děr v asfaltu. Z monotónnosti ukrajinské roviny vás vytrhnou co chvíli chrámy se stříbrnými kopulemi, těmi, co se tvarem podobají cukrovým indiánkům.
Občas se za oknem auta mihne chátrající sídliště nebo obří skládka. Na tenhle konec světa včera řeckokatolický kněz Rostislav Strojvus osobně dovezl českou humanitární "proti chřipkovou" pomoc.
Na vršku v zapadlé ukrajinské vesnici Bortniky totiž stojí 140 let stará usedlost, kde bydlí 22 kluků bez mámy a táty. Chřipkovou pandemii, které na Ukrajině podlehlo už nejméně 144 lidí, tu připomíná jen gáza, kterou jsou omotané kliky.
"Napustili jsme ji dezinfekcí. Dotkne se jí každý host, který chce vstoupit dovnitř," vysvětluje ředitel dětského domova pro kluky od sedmi do sedmnácti let Ruslan Markiv.
Kluci jsou zatím očividně zdraví. Pobíhají venku jen ve svetrech a hrají si se svými psy.
"Od pátku jsem na cestě a objíždím ukrajinské dětské domovy, v Česku zatím probíhá sbírka. V oblasti kolem Terno pilu už děti stůňou.
Bortniky jsou naštěstí tak izolované od civilizace, že sem nemoc ještě nedorazila. Ale i tak vezu sirupy, vitaminy, ibuprofeny a paraleny," říká kněz Strojvus, který pochází z Ukrajiny, od roku 1991 však žije v Česku a pracuje pro olomouckou charitu.
Dobře, že přivezli léky
A ředitel domova nabízenou pomoc jen vítá. "V lékárnách jsou teď léky drahé, asi se někdo na té nemoci snaží vydělat. Takže taková pomoc se tu nikdy neztratí. Stejně tak se hodí i náplasti a obvazy. Kluci jsou kluci, občas si tu někdo rozbije koleno," říká.
Ostatně křesťanská komunita Miles Jezu, která domov pro kluky provozuje, dbá na to, aby děti dostávaly i čerstvé vitaminy. Na přilehlých polnostech si chlapci pěstují obiloviny, kuchařka z vesnice jim chodí vařit boršč a brambory.
Ale to, že bydlí daleko od města, má i jiné výhody než jen fakt, že se tu chřipka nešíří tak, jako v přeplněných lvovských maršrutkách.
"Tady jsou kluci dál i od nástrah města. Víte, dřív jsme sem přijímali i starší hochy. Ale ti vyrůstali na nádražích, na ulici. Žebrali, pili alkohol, nechtěli se učit ani pracovat, neposlouchali. Nemohli jsme je ukočírovat. Proto teď bereme hlavně malé, tak sedmileté děti.
Doufáme, že jednou někdo z nich půjde studovat a bude z něj třeba učitel nebo právník," říká Markiv. Tak třeba osmiletý Voloďa nechal všeho a doprovázel nás na každém kroku. Dostal se sem nedávno s bratrem. Tátu neměli a máma se už jako mladá upila k smrti.
Nebo Roman, tichý kluk s brýlemi. Když jsme si prohlíželi třídu, kde si kluci kreslili s psychologem, stál za prosklenými dveřmi, vždycky na ně dýchl, něco napsal a zase to rychle smazal. "Je tu už čtyři roky a za tu dobu ho nikdo nepřišel navštívit," vypráví Markiv.
Postele z Olomouce
Ať jsou příběhy těchto dvaadvaceti chlapců jakkoli smutné, přesto mají ještě kousek štěstí. Na Ukrajině jsou i dětské domovy, kde na jednom místě bydlí i tři sta dětí.
"Chceme, aby to tu bylo aspoň trochu jako doma. Rodiče jim nahradit nemůžeme, ale tak třeba podívejte, tyhle dřevěné postele nám zaplatila olomoucká charita, s níž spolupracujeme už od roku 2000. Dřív tu bývaly ty těžké kovové. Nebo jim Češi posílají i vánoční dárky," říká Markiv.
Až klukům, kteří vyrostou na statku v Bort nikách, bude osmnáct, budou muset odejít. Kam? To osmiletí Saša a Miša, kteří v čepicích na hlavách sedí na zemi nad stolní hrou, na níž je obrovská mapa světa, zatím neřeší. Když se jich anglicky s ředitelem domova ptáme, jak se mají, bezstarostně odpovídají: "I am fine".
Jen ten nejmladší a nejmenší kluk z ukrajinské usedlosti na kraji světa se někam vytratil. Už se pomalu setmělo. Před statkem svítí jen česká poznávací značka našeho jinak po střechu zabláceného auta.
Někdo ji očistil. "Baf," vyhrkne prcek, který tu čekal schovaný mezi fošnami aspoň dvacet minut, jen aby se s námi mohl ještě rozloučit.
