"Zahynuli s největší pravděpodobnosti kvůli takzvanému hlubinnému opojení," řekl iDNES.cz v telefonickém rozhovoru ze Šibeniku Robert Kramarič. "To nastává, když se potápěč dostane nepřipraven do příliš velké hloubky. Červené krvinky tam začnou místo kyslíku vázat dusík a člověk ztrácí postupně vědomí. Domnívám se, že to celé bylo hlavně z nezkušenosti. Navíc se potápěli na místě, kde to není povoleno," uvedl Kramarič.
Těžko říci, zda by se podařilo vyzdvihnout těla našich potápěčů bez nezměrného úsilí české konzulky. Veronika Honcová narychlo odjela ze Záhřebu do Šibeniku a nejprve se pokoušela s pomocí českého velvyslance Petra Buriánka zajistit podmořského robota, který by těla potápěčů vyzdvihl. Zjistilo se však, že stroj je porouchaný. Proto nakonec domluvila díky svým kontaktům plavidlo Národního parku Kornati, špičkového potápěče Roberta Kramariče a konečně i nutný souhlas chorvatského ministerstva vnitra, námořnictva i centrály Záchranné služby.
"Musela jsem udělat maximum. Vždyť je to moje práce. Ale také kvůli mamince jednoho z utonulých, která sem ihned přijela. Matka má morální, etické právo pochovat svého syna," řekla iDNES.cz v telefonickém rozhovoru z Šibeniku Veronika Honcová.
Nebyl to lehký úkol, řekl chorvatský potápěč
Sedmatřicetiletý Robert Kramarič, jeden z nejzkušenějších chorvatských potápěčů, se ve čtvrtek dvakrát ponořil až do hloubky více než 60 metrů, aby objevil a poté i vyzdvihl těla dvou českých potápěčů, kteří na dně Jadranu našli smrt. "To nikdy nebývá lehký úkol, zvlášť když zachraňujete ty, které už nelze zachránit", řekl iDNES.cz v telefonickém rozhovoru z Šibeniku muž, který se potápí už 20 let.
Jak ta záchranná akce probíhala?
Měla dvě fáze. Nejprve jsem ve čtvrtek 9 hodin vyrazil z Murteru na Kornatech ještě s jedním kolegou, abychom se aspoň pokusili objevit těla českých potápěčů. Když jsme dojeli k ostrůvku Purara - je to vlastně jen takové skalisko - nejprve jsme odhadovali, kde přibližně bychom mohli těla najít. Je tam prudká stěna, která padá hluboko na dno moře. Čekali jsme, že budou v její blízkosti, ale zároveň jsme se báli, že těla by mohla být klidně i v hloubce kolem 100 metrů. Nakonec jsem je celkem velmi rychle objevil.
Byl jsem na hranici 60 metrů a oni byli ani ne deset metrů pode mnou.
Proč jste je hned nevytáhli?
Chtěli jsme nejdříve informovat úřady. A pak to ani nešlo. Neměli jsme dostatečné vybavení, dost dlouhá lana, museli jsme se prostě vrátit. A nahoře vše dobře připravit. Druhý ponor během jediného dne do takové hloubky je už mnohem riskantnější. Navíc jsem nešel pod vodu s tou správnou směsí kyslíku s héliem. Víte, ono potápění je z 80 procent o perfektní přípravě na hladině. Těch zbývajících dvacet procent jsou už jen dovednosti a zkušenosti pod vodou.
Jaký byl druhý ponor?
Začal jsem ve čtyři odpoledne. Abych snížil rizika na minimum, musel jsem vše zvládnout co nejrychleji. Dole jsem byl za tři minuty. Jeden z potápěčů byl obličejem otočen ke dnu, druhý ležel na boku - v hloubce 67 a 69 metrů. Navázal jsem je na lana, pak jsem kvůli dekompresi stoupal hodinu nahoru.
Proč zahynuli?
"Moře je zrádné a může překvapit i zkušeného. Ale podle mě jim scházelo víc zkušeností. Domnívám se, že šli příliš hluboko a dostali takzvané "hlubinné opojení". V takové situaci člověk ztrácí vědomí a začíná jít o vteřiny.