Případ Leskovice
Když se v květnu 1945 v Leskovicích na Pelhřimovsku ujal moci revoluční národní výbor, vypadalo to, že vesničané mají to nejhorší konečně za sebou. Tragicky se mýlili. Přestože do konce války chybělo pár dnů, němečtí vojáci vtrhli do obce, zabili šestadvacet lidí a vypálili jedenatřicet domů.
Nejmladší obětí byl teprve třináctiletý Josef Vaverka. Za akci byl mimo jiné odpovědný jistý Walter Hauck, SS-Hauptsturmführer. Jeho pamětní spis objevil nedávno reportér TV Nova Stanislav Motl v pražském archivu.
A co víc, našel i svědkyni, která byla přítomna hlášení, kdy poddůstojník SS hlásil Walteru Hauckovi, že rozkaz vyhladit Leskovice byl splněn.
"Mluvil jsem s Hauckovou ženou. Říkala, že bojoval s teroristy. A já se ptal, jestli za teroristu považuje i třináctiletého kluka, který tam uhořel," popisuje Motl.
Walter Hauck bydlí v Německu. Podle informací, které si nedávno z Německa vyžádala česká policie, je stále na živu, i když jeho zdravotní stav není příliš dobrý.
Walter Hauck toho měl na svědomí ovšem víc. Před masakrem v Leskovicích se účastnil akce ve Francii, kde po něm zůstalo přes osmdesát mrtvých u městečka Ascq.
V dubnu 1944 francouzští odbojáři přerušili železniční trať ve chvíli, kdy tudy projížděl vlak s příslušníky dvanácté obrněné divize SS Hitlerjugend. Bylo jim kolem devatenácti let. Velitelem vlaku smrti byl šestadvacetiletý nadporučík Walter Hauck.
Ačkoli výbuchem nebyl nikdo zraněn, rozzuření hitlerovci pod vedením Haucka postříleli šestaosmdesát rukojmích a zřejmě by vraždili dále, kdyby popravy nebyly na rozkaz velitelství v Lille zastaveny.
Po válce Francouzi Haucka dopadli a odsoudili k trestu smrti. Později rozsudek změnili a už v šestapadesátém roce byl propuštěn.
V roce 1969 však do Německa dorazí žádost o potrestání Haucka z tehdejšího Československa kvůli jeho roli v Leskovicích. Němci dostávají podklady, ale statní zastupitelství ve Stuttgartu podnět zamítá. V roce 1977 putuje z Prahy nová žádost o obnovu řízení. I ta je odmítnuta.
Právě skutečnost, že německá justice o Hauckově osudu už jednou rozhodovala, může být nyní problém při jeho vydání či jeho souzení v Německu. "Může to být vyhodnoceno tak, že se jedná o věc už rozhodnutou," říká jihočeský krajský státní zástupce Petr Dušek, který případ dozoruje.
Vraždy ve Velkém Meziříčí
Ani Velkému Meziříčí se na konci války nevyhnulo vraždění. Mezi lidmi se pohybovali mladí provokatéři ve službách zanikající nacistické říše, sledovali, jak se kdo chová.
Dne 7. května, kdy už i sám vůdce Hitler byl po smrti, přišla odplata. Více než padesát místních civilistů bylo zavražděno. Mezi účastníky komanda smrti byl i Rudolf Malik, jeho matka byla Češka, otec Rakušan.
Malikovi bylo tehdy sice sedmnáct, ale byl členem Hitlerjugend a vycvičen pro záškodnické akce. Do ruky dostal pistoli a podle svědků zastřelil nejméně dva lidi. On sám později tvrdil, že sice pistoli měl, ale ta mu nevystřelila.
Podle odborníků i Stanislava Motla je právě u Malika největší šance na to, aby se jeho případ dostal před soud. I když není vyloučeno, že by to bylo v Německu.
"Postupovalo by se cestou právní pomoci," říká vyšetřovatel Igor Crha z jihomoravského krajského oddělení policie. "Malik mě jako jediný zaujal tím, že projevil něco jako lítost," připomíná Motl, který s ním v Německu mluvil.
Dojička Hildegarde
V roce 1942 si bývalá dojička krav Hildegarde bere Herberta Mendeho. Oba mají v té době "zajímavé" povolání: jsou dozorci v Terezíně.
Podle jedné z reportáží, které natočil Motl, patřili k nejhorší sortě tamních dozorců. Mende, který už nežije, se prý účastnil poprav na samém konci války.
K jeho manželce objevil Motl následující svědectví: "Koncem ledna 45 přišla na celu číslo 27 asi pětadvacetiletá vězeňkyně české národnosti z Prahy, které dala Mendeová facku. Od té doby byla tato žena neschopná choditi a musela být podpírána. Když šla podepisovat do kanceláře zatýkací rozkaz, Mendeová ji znova uhodila do hlavy, a od té doby tato žena stále chřadla, takže ji bylo nutné dát do nemocnice. A když se po několika dnech vrátila, tak na cele umřela." To vypověděla jistá Emilie Schiferová.
Motl připouští, že může být obtížné dokázat souvislost mezi smrtí vězeňkyně a zásahem Mendeové. Ale materiály o minulosti obou manželů byly do Německa zaslány ještě před pádem komunismu. S nimi putovala žádost o vyšetřování.
"Byla tu však železná opona, rozdělené světy, demokracie versus totalita. Spolupráce při pátrání po nacistických zločincích nemohla být dobrá," vysvětloval Motl v jedné ze svých reportáží.
A po pádu opony dlouho na stíhání nacistických zločinců nikdo nemyslel. Šance se tak objevuje nyní. Je to současně šance poslední.
