Zdejší vojáci jej zavedli do "podivného" bunkru v Míšni- Borovně.
Na otázku, k čemu několikapatrový objekt v podzemí sloužil, neuměli ministrovi přesně odpovědět.
A na poznámku reportéra MF DNES, že může jít o sklad jaderných hlavic, reagoval podrážděně jeden z důstojníků: "Co to říkáte za nesmysly? Nemáte jediný důkaz. Jsou to jen vaše spekulace."
I přítomný generál Ivo Zbořil jen krčil rameny na otázku, co se mohlo skrývat za obrovitými pancéřovými vraty maskovaného a klimatizovaného skladiště. Existenci jaderných bunkrů však potvrzuje Pavel Minařík z Vojenského ústředního archivu.
"Vojákům nezazlívám, že o nich nevědí. I šestnáct let po odchodu Střední skupiny sovětských vojsk z Československa o tom může kvalifikovaně hovořit jen několik odborníků," říká.
Začalo to v roce 1965
S výstavbou bunkrů se začalo už v dubnu 1966 a po jejich dokončení je měla převzít Sovětská armáda. Z tehdejší Československé lidové armády věděl o jejich existenci nanejvýše ministr obrany a šéf generálního štábu. Ale vstup do nich měli zakázán i oni.
Kontrola těchto supertajných objektů byla v kompetenci pouze nejvyššího představitele velitelství vojsk Varšavské smlouvy při československém ministerstvu obrany.
Minařík tvrdí, že okupace v roce 1968 s již dokončovanými jadernými sklady nesouvisela.
Tři objekty pro jaderné hlavice
Čechoslováci celý projekt několik let financovali a první sklad také přesně podle plánu Sovětům v prosinci 1968 předali. Tyto utajené objekty dokonce ani při vpádu spojeneckých jednotek nikdo neobsadil, aby se nenarušilo jejich dokončení.
Výstavbu skladů jaderné munice v Československu odstartovalo jednání Varšavské smlouvy v březnu 1965 v polské Lehnici.
"Shodli se na tom, že v Československu vzniknou tři objekty pro jaderné hlavice v Míšni-Borovnu, Bílině a v Bělé pod Bezdězem," vysvětluje historik Minařík.
Celkové náklady se vyšplhaly na 174 milionů korun, což byla tehdy astronomická částka.
Měla Československá armáda jaderné zbraně?
Nabízí se otázka: měli Čechoslováci ve výzbroji jaderné zbraně? Pavel Minařík to vylučuje. Sověti, stejně jako Američané nebyli ochotni dát jadernou munici z rukou.
Svým spojencům by ji vydali jen za určitých okolností. Například při reálném riziku válečného konfliktu.
Byly tudíž tyto ničivé hlavice na území Československa ve třech speciálních skladech pod dozorem Sovětské armády, aby mohly být rychle vydány?
Historik Minařík je přesvědčen, že i ony měly být "zaplněny" až při vyostřujících se vztazích mezi Moskvou a Washingtonem.
Distribuce raket měla přísný scénář
"Ten itinerář byl přesně takový," souhlasí bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý.
Poukazuje navíc na vysoce přesná dozimetrická měření v roce 1990, která neprokázala zvýšenou radioaktivitu v českých jaderných skladech.
I Šedivý říká: "Československá armáda neměla podle mých informací jadernou munici a na své rakety či letadla by ji od Sovětů obdržela až při vzrůstající mezinárodní krizi."
Distribuce jaderných hlavic ze sovětských skladišť pro Československou lidovou armádu měla podle odborníků velmi přísný scénář, který prý nebyl nikdy uveden v život.
Měření ještě nic nedokazují
Diskuse kolem záhadných skladišť provokuje nicméně další otázku: lze opravdu s jistotou tvrdit, že v nich jaderná munice nikdy nebyla, jen na základě dozimetrických – byť vysoce přesných – měření?
Předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová říká, že měřením nelze zjistit vůbec nic. Jaderná munice není totiž příliš radioaktivní a má ke všemu natolik speciální obaly, že po sobě nezanechává žádné stopy.
"Spolehlivou odpověď nám mohou dát jen moskevské archivy, jakkoliv se i já domnívám, že nukleární zbraně v těch skladech asi nebyly."
