Z těchto osobních spisů lze například vyčíst údaje o rodinných poměrech, vzdělání, zvláštních schopnostech a znalostech, handicapech, ale i charakteristiku osobnosti někdejšího vojáka včetně jeho zdravotního stavu či sexuální orientace.
Na Slovensku jsou tedy mimo jiné i údaje o bývalém vojínu českobudějovického ženijního praporu a nynějším prezidentovi Václavu Havlovi, který je ovšem zároveň vrchním velitelem českých ozbrojených sil. Rovněž i o ministru zahraničí Janu Kavanovi, který dnes kromě jiného koordinuje zpravodajské služby, či ministru obrany Vladimíru Vetchém.
Ani jeden z nich přitom netuší, že jejich osobní spis vlastní cizina.
"Představa, že osobní spisy o lidech jednoho státu má cizí moc, je naprosto absurdní," prohlásil bývalý šéf civilní kontrarozvědky Stanislav Devátý.
Prezidentův mluvčí Ladislav Špaček, jehož osobní spis je mimochodem také v trnavském archivu, nepřisuzuje celé záležitosti příliš velkou závažnost. "Jde o problém až na šestnáctém místě a já kvůli němu nehodlám volat prezidentovi na dovolenou do Chorvatska," uvedl.
Bezpečnostní experti mu však oponují. Nejde totiž podle nich jen o členy vlády, poslance či senátory, nýbrž také o šéfy významných zbrojovek, vlivné finančníky, ekonomy nebo osoby, které dnes působí v diplomatických, zpravodajských či jiných zvláštních službách, například v Útvaru pro boj s organizovaným zločinem či Útvaru rychlého nasazení.
Spisy jejich ředitelů Jana Kubiceho, Libora Lochmana či šéfa Bezpečnostní informační služby Jiřího Růžka jsou rovněž na Slovensku.
"Podobný archiv by leckterá zpravodajská služba vyvážila zlatem," komentuje situaci jeden z členů speciální policejní jednotky. Tvrdí navíc, že díky fotografiím z těchto osobních spisů a s pomocí speciálních počítačových technik lze snadno identifikovat osoby působící ve zvláštních službách.
Tudíž i ty, kteří mají důvod maskovat svou skutečnou identitu krycími jmény. Například kvůli své bezpečnosti, ochraně rodiny či proto, že na jejich anonymitě má republika mimořádný zájem. Nikomu není asi koneckonců příjemné, že jeho osobní spisy se bez ohledu na jeho vůli ocitly v zahraničí.
Bývalý ředitel civilní kontrašpionáže Devátý je přesvědčen, že ten, kdo je za archivování osobních spisů téměř celé mužské populace na Slovensku odpovědný, by měl jít do vězení. "Ten ministr obrany, který to měl tehdy na starosti (Vilém Holáň pozn. red.), by měl jít do kriminálu. Samozřejmě, že to je zneužitelné. I vzhledem ke vztahům, jaké měly ještě nedávno slovenské tajné služby s Ruskem.
Prostě ty informace, které jsou v dokumentech, mohly být proti konkrétním lidem použity. Třeba tak: když neuděláš to a to, my zveřejníme, co jsme se dočetli v tvých záznamech," popisuje Devátý scénář možné manipulace s dokumenty.
Překvapen byl například spolupracovník Vojenského obranného zpravodajství, jenž chtěl nahlédnout do vojenských spisů osob, které jsou stíhány kvůli závažné trestné činnosti, a zjistil, že jejich dokumenty jsou na Slovensku. Šok pak prožil, když se dozvěděl, že i jeho spisy archivuje Trnava.
Exministr obrany a dnešní poslanec Holáň však tvrdí, že problém dělení archivu československé armády se mu vůbec nedostal na stůl: "Opravdu jsme to takhle rozdělili? Nechci se vymlouvat, ale pokud bych to řešil já, tak bych minimálně přemýšlel o rizicích toho, že osobní spisy celé mužské populace zůstávají v cizím státě. Když se totiž dostanou do rukou expertů, dokážou z nich asi 'vytáhnout' hodně choulostivých informací." Podle Holáně si důsledky rozdělení vojenského archivu neuvědomovala ani tehdejší vláda. "A navíc archivy nebyly tehdy - jakkoliv to po vašem odhalení zní absurdně - prioritou. Soustředili jsme se na redislokaci armády, její ekonomiku, ale i přípravu na vstup země do NATO."
SLOVÁCI TVRDÍ, ŽE ÚDAJE NEBUDOU ZNEUŽITY
Ředitel Vojenského ústředního archivu plukovník Jan Koňarik nicméně říká, že meziministerský protokol mezi Českou a Slovenskou republikou zaručuje, že tyto spisy s osobními daty většiny mužské populace Čechů nebudou zneužity. Rovněž slovenský zákon 52/98 a stejně tak tamní občanský zákoník prý spolehlivě chrání osobní dokumenty českých občanů. "Dohodnutá pravidla se dodržují, což si my na Slovensku, ale i Slováci v Praze pravidelně prověřujeme," ujišťuje Koňarik.
Stejně tak tiskový mluvčí slovenského ministerstva obrany Pavol Vitko ubezpečuje, že nyní, ale ani v dobách vládnutí premiéra Vladimíra Mečiara, kdy slovenská kontrašpionáž udržovala přátelské vztahy s ruskou rozvědkou, nebyly osobní dokumenty českých občanů zneužity.
"Dodržujeme zákony a mezinárodní úmluvy. Tato záležitost je pro nás věcí profesionální etiky a cti, takže spisy českých občanů nikdo nezneužil a nezneužije." Reakce mluvčího ministra obrany Milana Řepky je výstižná: "Vyhrabali jste hrozného kostlivce." Potvrzuje sice Koňarikova slova, osobně mu však není příjemné, že i jeho osobní spis je uložen v jiné zemi. "Pokud vím, tak v něm například stojí, že rozvracím socialistickou morálku vojenské jednotky," dává k dobru Vetchého mluvčí.
VÝBUŠNÝ MATERIÁL PRVNÍHO STUPNĚ
Psycholog Slavomil Hubálek a soudní znalec, jenž i s pomocí studia osobního spisu trestně stíhaných lidí analyzuje jejich slabé či silné stránky, srovnává uložení dokumentů většiny mužů na Slovensku s výbušným materiálem prvního stupně. Ten, kdo totiž podle psychologa disponuje při obchodních, politických či vojenských jednáních citlivými osobními informacemi o lidech na protější straně stolu, má vždy navrch. "Někdy stačí jen nicotný detail, poznámka jen tak mimochodem, jíž si nezasvěcený nevšimne, avšak vás to při důležitých rozhovorech vyvede zcela z koncentrace. Zahraniční partner, s nímž třeba domlouváte důležitý obchod, získá tak navrch, takže vy neuspějete podle svých představ," nabízí Hubálek další variantu zneužití dokumentů.
"Jako vojákovi v základní službě mi jednou nadřízený důstojník v jakési dobromyslné chvilce nabídl: 'Pojď, ukážu ti tvůj spis, abys věděl, co všechno se tam o tobě píše. Pak poznáš, jaké jsou lidi svině'," vzpomíná Hubálek.
JSOU TO KILOMETRY DOKUMENTŮ
Archiv československé armády, který obsahoval spisy osob ještě z dob Rakouska-Uherska, byl po dlouhém zvažování rozdělen tak, že se Praha s Bratislavou dohodla na zachování statu quo. To jest: osobní spisy ročníků 1906 až 1992 zůstanou tam, kde jsou - na Slovensku. Dokumenty ročníků 1905 a starších si naopak podle stejného klíče ponechá Praha.
"Tenkrát se nenašlo rozumnější kritérium, podle něhož by se archivy rozdělily," vysvětluje pracovník Vojenského ústředního archivu Pavel Minařík. Jiná kritéria dělení archivu (například podle národnosti, místa narození či občanství) by prý vnesla do dokumentů zmatek, čímž by se znemožnila práce s těmito spisy.
"Jde totiž o kilometry dokumentů," objasňuje expert.
Avšak tvrzení českých odborníků o dodržování smluv nejsou již tak kategorická, pokud se řeč stočí na ne tak dávnou dobu, kdy Slovenská informační služba (po jejím bývalém řediteli Ivanu Lexovi pátrá nyní policie) udržovala nadstandardní přátelské vztahy s ruskou Federální bezpečnostní službou. "Nemáme ani náznak informací o tom, že někdo zneužil osobní data českých občanů, jejichž spisy jsou uloženy v Trnavě," dušuje se přesto ředitel Koňarik. A dodává, že pokud by ministerstvo obrany pojalo jen stín podezření, že Slováci nedodržují smlouvu, má možnost ji ihned vypovědět.
"Konkrétní osoby si kromě toho mohou své osobní spisy z trnavského archivu vyžádat," jmenuje Koňarik namátkou další pojistku proti zneužití citlivých osobních dat Čechů, jež jsou uložena v cizině.
Potíž je nicméně v tom, že oslovení politici, ekonomové či šéfové strategických podniků (například Aera Vodochody) byli sdělením, že jejich spisy leží na Slovensku, velmi překvapeni. "A sakra! To jsem tedy nevěděl," zareagoval jeden z šéfů vodochodské zbrojovky, která vyrábí letoun L-159, s jehož vývozem se počítá i na Slovensko.
Stejně jako manažer z Vodochod se zachoval exministr vnitra a nynější senátor bezpečnostního výboru Jan Ruml, jenž sice v armádě ze zdravotních důvodů nesloužil, avšak i senátorův osobní spis (v němž se detailně analyzuje Rumlův zdravotní stav, jeho blízké nevyjímaje) byl v dobách společného státu se Slováky odeslán do Trnavy. A i když dnes Ruml říká, že je mu osobně jedno, kde jeho spis leží, přiznává: "V principu jde o velmi vážnou věc, z níž mohou vyplynout nemalá bezpečnostní rizika.
Mělo by se s tím proto něco dělat."
