"Vy si zase ušetříte spoustu trapasů. Tak například kluk pozve dívku na kafe a ona si objedná husu. V Česku by zaplatila holka, ale u nás? Kluk poběží na toaletu volat kamarádům a ti mu rychle a tajně přivezou peníze," směje se Anna.
Kavkazané, kteří žijí v zemích, kde se léta bojuje o sporná území (Abcházie, Jižní Osetie, Náhorní Karabach), však na Češích hlavně obdivují jejich mírumilovnost.
"Vysoce oceňuji, jak se Slováci a Češi dokázali rozdělit bez boje. To svědčí o vysoké úrovni obou národů," míní Marina Konašvili z Tbilisi, která se rovněž vdala za Čecha. Její manžel, jenž sedí vedle a popíjí gruzínské víno, se hrdě usmívá.
Lidé z Kavkazu však mají i pocit, že Češi jsou na svou zemi nezvykle málo hrdí. A ne všichni by za ni položili život. "Proboha, buďte víc hrdí! Copak jste nečetli Kosmovu kroniku?" rozčiluje se Eduard Sarkisjan, který žije střídavě v Praze a v Arménii. Odpověď, že ani to nás zvláštní pýchou na Česko nenaplnilo, na něj působí jako červené plátno na býka. Musíme změnit téma.
Kavkazané, kteří Česko navštívili, si občas odvážejí pocit, že Češi nemají rádi cizince. "Když jsme v metru mluvili rusky, lidé nás propichovali očima," říká Marina, která plynně mluví pěti jazyky. S gruzínštinou, arménštinou, ázerbájdžánštinou to prý na Čechy nezkoušela. Nakonec uspěla s angličtinou.
Ovšem ten dojem v nich může vyvolat i to, že Češi mají ve srovnání s Kavkazany co dohánět v pohostinnosti. "Máme v Gruzii termín 'soused-dveře'. To je ten, co bydlí naproti, je to napůl příbuzný. Vztahy fungují jako mafie v dobrém slova smyslu. Když nemáme jídlo, dá nám ho soused. Češi, hlavně ve městě, mají problém zazvonit na souseda a říct si o něco k jídlu," míní Tbilisanka Anna.
A stejně pohostinně se Kavkazané chovají i k cizincům. Například arménský taxikář. Povídá si s kamarády, i když mu už čtvrt hodiny sedíme v autě. Když pustíme z hlavy nervózní evropskou poučku – náš zákazník náš pán, vezme nás k sobě domů, potřebuje si totiž "něco nutného" vyřídit.
Mezitím však jeho žena vaří kávu a nabízí hroznové víno. Teprve pak jedeme tam, kam jsme původně chtěli. Návštěvě vždy na stůl snesou kdeco, i kdyby měli čtrnáct dní hladovět. "Tady se slaví, i kdybychom si měli vypůjčit. Čech by raději neslavil, protože nemá dost pantoflí, musel by mýt podlahu nebo nádobí. To Gruzíni klidně po svatbě položí novou podlahu, když ji hosté protančí," říká Anna.
"Češi myjí i nádobí!"
Jinak si však Gruzínky a Arménky české muže nemohou vynachválit. "Odklízejí ze stolu, myjí nádobí, nechají ženskou sednout v autě dopředu. A když jdu pro vodu, přinesou mi ji. Arméni by se na mě jen dívali," pěje ódy Arménka Angin, která spolupracuje s českými humanitárními pracovníky.
"Mají úplně jiný přístup k ženám. Když chci jít na návštěvu, nemají nic proti. Kavkazan by buď šel se mnou, nebo by mě nepustil," dodává Marina, šťastně vdaná za Čecha.
Arménce Angin se zase líbí, že v Česku spolu mohou lidé před svatbou chodit, i když jí občas vztahy v našich geografických šířkách připadají až příliš uvolněné. "Tady není možné si někoho najít. Jakmile jdeš jen s někým po ulici, hned se tě ptají, kdy bude svatba. A ty proto nemáš šanci toho druhého, než si ho vezmeš, poznat. U nás se lidé nerozvádějí tak často jako v Česku, takže je to rozhodnutí dvakrát tak závažné," míní zatím svobodná Angin.
A ještě něco Kavkazankám imponuje. "Snaha vymyslet něco, co ušetří čas i peníze. Gruzín koupí do koupelny ty nejdražší kachličky, ale nedodělá mezi nimi spáry. A zřejmě tam potečou kohoutky. To totiž není práce pro chlapa. Čech nekoupí to nejdražší, ale bude tam mít spoustu až cimrmanovských zlepšováků. Češi – to jsou fascinující kutilové," míní Anna.
