Podle všeho se má totiž skutečně jednat o bojovou akci, jež bude prováděna často i v týlu nepřítele. Může tedy jít o životy. Životy mladých mužů. A lidské ztráty se nedají nijak zlehčovat, i když armády s nimi ve svých plánech dokonce počítají.
Rozhodnutí politiků je přitom v tomto směru daleko jednodušší, neboť o jejich životy nejde.
Politici ostatně nebudou ani ti, kteří přijdou utěšovat rodiče, sourozence a manželky v případě, že někdo z vojáků přijde o život. Když tedy ministr obrany Jaroslav Tvrdík hovoří o 120 vojácích, kteří mají odjet do Afghánistánu v rámci akce Trvalá svoboda, je potřebné se zamyslet i nad možnými důsledky a souvislostmi.
Na jednu stranu jde o příslušníky speciálních sil, výsostné profesionály, kteří se kromě obrany učí také zabíjet a dobře vědí, jaká nebezpečí jim hrozí. Ostatně je to pro ně povolání a na podobnou akci musí být připraveni a musí s možnými následky počítat.
Je však česká společnost připravena a psychicky vybavena, aby unesla případné ztráty na životech svých vojáků? A dokonce ve vzdálené středoasijské zemi? Mnoho lidí na to připraveno není.
V Afghánistánu je pak situace z bezpečnostního hlediska nadále nestabilní, téměř každý muž v této zemi vlastní nějaký ten kalašnikov a místní obyvatelé cizí vojáky nikdy nemilovali. Navíc výsledky už rok trvající operace jsou nejednoznačné: Usáma bin Ládin polapen nebyl a o osudu Al-Kajdy se toho moc neví.
Samozřejmě, teroristé mohou znovu udeřit kdykoli a jakkoli. I v České republice. Bojovat proti nim je proto nutné. Ale je nutné se připravit také na obrovská rizika - včetně smrti našich vojáků.
