Češi hlavy neklonili, měli statisíce hrdinů, ukazuje se 65 let po válce

Jak se chovali Češi v druhé světové válce? Nebyli to žádní Švejci, ale jedni z nejaktivnějších bojovníků proti nacismu. Bez rozpaků se mohou srovnat s jinými evropskými národy. Jednoznačně to vyplývá ze statistiky, kterou na požádání MF DNES sestavili odborníci z Vojenského historického ústavu i Ústavu pro studium totalitních režimů.

Vojenský historik Eduard Stehlík váhá, protože se prý určitě vystaví kritice umíněných vyznavačů odvěké zbabělosti Čechů. Nakonec ale mávne rukou. "Podíváme se na to," slibuje, načež několik desítek minut pečlivě počítá.

A výsledek je víc než překvapivý: každého druhého československého generála nacisté kvůli odboji popravili, umučili anebo věznili v koncentračním táboře, což se téměř vždy rovnalo smrti. Každý pátý důstojník generálního štábu padl v boji anebo byl popraven. Takhle nevypadají skloněné hlavy vojáků.

Doma zůstávali jen zbabělci?

Stehlík kromě toho upozorňuje i na další klišé v hodnocení českého protinacistického odboje. Diskuse o boji Čechů proti nacismu vedou podle něj často ke zkreslujícímu závěru: hrdinové byli prý jen ti, kteří bojovali proti hitlerovcům ve Franci, Velké Británii či v Sovětském svazu. Doma měli zůstávat jen zbabělci a kolaboranti.

"Leckoho možná překvapí, že i vojáci, kteří odešli do zahraničí, považovali domácí odbojáře za mnohem větší hrdiny než byli oni sami," připomíná historik.

Těsně před okupací Československa důstojníci generálního štábu pečlivě zvažovali, kdo odejde a kdo zůstane. A drželi se kritéria: nemohou odejít všichni – i doma musí zůstat schopní lidé. Bez jejich pomoci by se například později neobešli parašutisté vysazovaní do protektorátu z Británie, ale i Sovětského svazu.

Počty padlých v letech 1939 až 1945

Počet Čechoslováků v boji
Východní fronta - 32 000
Západní fronta - 12 000
Střední východ - 1 000
Domácí odboj - 100 000 (partyzáni a členové odboje)

Oběti z řad Čechoslováků
Celkem padlo, bylo popraveno nebo zavražděno 350 000 lidí
Východní fronta - 5 620
Západní fronta a Afrika - 1 200
Partyzáni - 9 000
Slovenské národní povstání - 18 000
Oběti poprav - 8 500
Koncentrační tábory a holokaust - 307 680

Zdroj: VHÚ (čísla se dodnes upřesňují)

Historici odhadují, že v létě 1939 sdružovala nejsilnější odbojová organizace Obrana národa, jež zle zatápěla nacistům, 100 000 Čechů a Moravanů.

Atentát na Heydricha je symbol

Badatel Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara připomíná, že například atentát na třetího muže nacistické říše Reinharda Heydricha patří k nejvýznamnějším akcím odbojářů v okupované Evropě.

"Na Heydrichově zlikvidování se podílelo sedm československých parašutistů, kteří si pak po mnohahodinovém boji vpálili v bezvýchodné situaci kulku do hlavy. Raději než zajetí a spolupráci s nacisty zvolili smrt. Tohle je symbol, na který bychom neměli zapomínat. A mohli by se z něj poučit i do krve rozhádaní politici, jimž ani náhodou nejde o život," domnívá se Čvančara.

Oběti spojenců
(v % k počtu obyvatel)
Země	vojáci a partyzáni	civilisté	celkem
ČSR	0,23	2,19	2,42
Británie	0,59	0,19	0,78
Francie	0,60	0,98	1,58
Belgie	0,15	0,72	0,87
Nizozemí	0,43	2,06	2,49
Dánsko	0,04	0,07	0,11
Norsko	0,26	0,07	0,33
Jugoslávie	1,75	4,73	6,48
Polsko	1,21	15,95	17,16
SSSR	5,39	8,08	13,47
USA	0,30	0,01	0,31
Mnohé země (Rakousko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Lucembursko, Finsko či Itálie) byly spojenci Německa.

A do třetice ještě jedno klišé o protinacistickém odboji v Česku. Často se zapomíná na tisíce žen, které skrývaly, ošetřovaly a krmily zraněné bojovníky.

Nejeden partyzán dodnes vzpomíná, že jeho skupina přežila jen díky obětavosti žen. Ty přitom riskovaly vyvraždění svých rodin, včetně dětí. Podle Stehlíka i Čvančary se přitom stačí pozorněji podívat třeba na fotografie z Pražského povstání, kde mámy od rodin staví barikády a jako ošetřovatelky odnášejí pod prudkou palbou na nosítkách zraněné muže.

Zapomenutí hrdinové

Pravoslav Řídký

Podobizna Pravoslava Řídkého se ke konci války dostala na sérii poštovních známek, které byly vydány v Londýně. Řídký se ocitl ve společnosti Otakara Jaroše, Josefa Gabčíka či Aloise Vašátka. Kapitán je na známce zachycen v britské přilbě, jak líbá lem praporu své jednotky. Dnes ale patří k neznámým českým hrdinům.

Už před válkou byl Řídký ceněn jako bezkonkurenční odborník na obrněnou techniku i její nasazení v bojích. Jeho schopností si cenili i Britové, takže ho poslali do severní Afriky, kde sváděli s německým Afrika Korpsem urputné střety. Kapitán se zúčastnil i legendární bitvy u El Alameinu. Byl vážně raněn, jakmile se ale jen trochu zotavil, "utekl" nedoléčený na frontu. Padl v lednu 1943 při německém náletu na britské jednotky.

Řídkého přítel Karel Lukas vypátral po válce kamarádův hrob, aby splnil slib, který mu dal u El Alameinu. Jméno bylo ještě čitelné a tak upevnil na dřevěný křížek v korytu pouštní úžlabiny plechový praporek v československých barvách.

Ferdinand Otto Miksche

Když v roce 1941 vyšla v Londýně kniha "Blitzkrieg", vyvolala ve velení spojenců explozi údivu. Jméno autora Ferdinand Otto Miksche nikomu nic neříkalo a tak si všichni mysleli, že jde o pseudonym britského generála, jenž přichází s novátorskými zásadami vedení války.

Ještě větší poprask nastal, když vyšlo najevo, že tím stratégem je československý poručík ve službách francouzského generála Charlese de Gaulla. Z poručíkova pera následovaly stovky dalších studií, které svět přesvědčily o zrození významného vojenského teoretika, jenž po válce ovlivnil strategii NATO. Miksche se podílel i na organizování francouzského podzemního hnutí a přípravě invaze do Francie. Po únoru 1948 emigroval, přednášel na válečných školách NATO, jeho knihy jsou opakovaně vydávány ve Francii, USA, Británii i Německu.

Když v roce 1993 zemřel, objevila se v novinách zpráva: "Důstojník Čestné legie Miksche si klade za čest Vám oznámit, že byl povolán na věčnost. Bez květin a slz."

Josef Horák

Dva dospělí muži z nacisty vyvražděné obce Lidice zůstali přece jen na živu. V době poprav nedaleko lidické školy sloužili totiž Josef Horák s Josefem Stříbrným v britském Královském vojenském letectvu (RAF).

Horák odlétal nejprve jako palubní střelec 311. čs. bombardovací perutě dvě stě povinných hodin operačního turnusu, což je 35 nočních náletů. Až potom se mu splnilo jeho dávné přání stát se pilotem. Vysněná pilotní křídla si po přeškolení přišil na stejnokroj v lednu 1942. Se posádkou bombardéru pak zvládl další čtyři desítky operačních letů při protiponorkových patrolách v Biskajském zálivu.

Po jednom z těchto letů ho ohromila zpráva, která šokovala celý svět – nacisté srovnali jeho rodnou obec Lidice se zemí: muže popravili, ženy čekal koncentrační tábor a jen devět dětí vybrali k převýchově. Osmaosmdesát jich zavraždili.

"Začal jsem se modlit, aby žádná z našich pum nepadla za humna, ale jen tam, kde dokáže zabíjet," vzpomínal později Horák. Z příbuzenstva se po válce setkal jen se sestrou, kterou nacisté ušetřili kvůli těhotenství.

Další ránu zažil, když mu Češi vyčetli, že je zodpovědný za vyvraždění Lidic. To už nečekal na nic a po únoru 1948 emigroval. Vstoupil do RAF, v roce 1949 zahynul při zkušebním letu.

Bohuslav Ečer

Málokdo již dnes tuší, že u kolébky Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. ale i Mezinárodního soudního dvora v Haagu stál český právník a generál justiční služby Bohuslav Ečer. Po válce byl jmenován náčelníkem pátrací služby, která v Německu hledala válečné zločince. Do Prahy tehdy dostal například bývalého německého státního tajemníka v protektorátu K. H. Franka.

Ečerovu slibně rozjetou kariéru soudce v Haagu a šéfa československé delegace v Norimberku ale ukončil únor 1948. Komunisté ho jako bývalého "zápaďáka" odstranili. Duševní vypětí se nakonec podepsalo na jeho zdraví, podlehl těžkému infarktu.

Ke Státní bezpečnosti se zpráva o jeho smrti ale nedostala a o den později ho přišli zatknout. Když se nepodařilo zatknout jeho, odnesla to Ečerova rodina, manželce se sice podařilo ukrýt v psychiatrické léčebně, obě dcery ale byly zatčeny a mladší Jarmila odsouzena ve vykonstruovaném procesu na dvanáct let.

Karel Jindřich Procházka

Jedním z mužů, jejichž jména měla po únoru 1948 navždy zmizet z národních dějin, byl i Karel Jindřich Procházka, který se v první polovině padesátých let stal jedním z nejobávanějších protivníků StB. Tou dobou měl za sebou pestrou kariéru u dělostřelectva, která ho během druhé světové války zavedla až do Indie, kde pracoval jako bezpečnostní poradce vlády.

Jeho vojenskou kariéru ukončil komunistický puč, po kterém byl odvolán z funkce velitele dělostřelecké brigády. Na nic dalšího nečekal a v srpnu 1948 odešel do exilu. S generály Ingrem a Kudláčkem vytvořil v USA, Velké Británii a Francii zpravodajské organizace, které přinášely západoevropským vládám informace o dění za Železnou oponou. Tato činnost byla bezesporu úspěšná. Svědčí o tom i fakt, že StB Procházkovu CIO (Czech Intelligence Office) považovala za velmi nebezpečného protivníka.

Karel Lukas

Když se v květnu 1949 konal na bubenečském hřbitůvku v Praze smutný pohřeb, sešla se smutečních hostů jen hrstka. Kromě příbuzných muži u vchodu k hrobu téměř nikoho nepustili. Ten den pohřbívali hrdinu dvou válek, plukovníka generálního štábu Karla Lukase.

Během války byl vojenským pozorovatelem u britských jednotek v severní Africe a Itálii, jeho mimořádné jazykové znalosti mu v roce 1944 zajistily post československého vojenského atašé v USA a v Kanadě. Domů se vrátil až v roce 1947, komunisté ho ale po únoru 1948 zbavili činné služby. Byl pro ně nespolehlivý a byl orientován na západ, takže mu nemohli svěřit vyšší funkci, stálo v jeho posudku.

Přestože měl ve Spojených státech zázemí, odmítl Lukas odejít do exilu. V březnu 1949 ho zatkla StB a o dva měsíce později ho při výslechu bestiálně ztýrali a dva týdny mu neposkytli lékařskou pomoc. Nakonec ošetření přišlo, pro Lukase už ale pozdě.

Jaroslav Šustr

Jméno Jaroslava Šustra se hojně objevuje v publikacích věnovaných atentátu na Reinharda Heydricha. Stál totiž v čele londýnské skupiny pro zvláštní úkoly, která vybírala a cvičila parašutisty vysílané na území protektorátu k plnění mimořádných nebezpečných úkolů. Ve funkci dispečera je pak doprovázel až nad samotný protektorát a vysadil i skupinu s označením Anthropoid.

Po únoru 1948 požádal v Berlíně o politický azyl, za což byl v Československu prohlášen za zběha a degradován na vojína v záloze. Šustr pak přes Velkou Británii odešel Do USA, kde i v důchodu příležitostně pracoval pro FBI jako odborník na východoevropskou problematiku. Zemřel v roce 1988.

Otto Wagner

V květnu 1976 odvysílala francouzská televize v rámci večerních zpráv informaci, že v Památníku Cizinecké legie v Puyloubier byla slavnostně uložena urna s popelem českého plukovníka Otto Wagnera. ČTK tuto zprávu ignorovala, stejně jako o dva dny dříve informaci o hrdinově smrti.

Wagner působil jako důstojník 13. polobrigády Cizinecké legie v severní Africe. Podílel se s ní na legendární obraně Bir Hakimu. Za své zásluhy byl jako jeden ze čtyř Čechoslováků vyznamenán Řádem osvobození.

V armádě působil ještě do roku 1951, kdy ho označili za "politicky nespolehlivého" a byl přeložen do výslužby. O dva roky později byl zatčen a později odsouzen na dva roky za hromadění zbraní a navádění k útěku. Na svobodě pracoval jako pomocný dělník. Zemřel náhle v květnu 1974. Nebýt jeho knihy "S cizineckou legií proti Rommelovi", jeho jméno by dávno zmizelo v zapomnění.

Zdroj: Eduard Stehlík
Fotografie: Archiv Eduarda Stehlíka

Jsou Češi zbabělejší než jiné národy?

Hlasování skončiloČtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 31. května 2010. Anketa je uzavřena.

NE

58 %(2393 hlasů)

ANO

42 %(1768 hlasů)