"Mám léky na astma, srdeční arytmii, svalové křeče, žíly, bolesti kloubů, ředění krve, dnu," vyjmenovává jedenasedmdesátiletá Ludmila Rozehnalová. Všechny jí předepsal lékař. "Při takovém množství není divu, že ještě bere prášek proti bolesti žaludku," podotýká dcera paní Rozehnalové.
Nová čísla, která zveřejnil Ústav zdravotnických informací a statistiky, potvrdila že Češi berou léků opravdu hodně.
Podle průzkumu nemáme konkurenci ve spotřebě léků na krevní tlak – tam je Česko na prvním místě ze sledovaných zemí OECD. Hodně se u nás polykají přípravky proti bolesti (v nich nás předčilo jen Dánsko a Slovensko).
"U nás doktoři často neřeší příčinu zdravotních problémů, ale rovnou napíšou léky," vysvětluje praktický lékař Zdeněk Vrtala z Pece pod Sněžkou. Zná to ze své ordinace – pacient obejde několik specialistů, od každého se vrátí s receptem a najednou má tablet plnou hrst. "Když říkám, ať tohle a tohle nebere, kouká na mě ošklivě, že mu chci léky vzít," kroutí hlavou Vrtala.
Právě tady vidí příčinu toho, proč Češi polykají tolik léků na krevní tlak. Doktor jim ho změří, a když zjistí vyšší, často rovnou vypíše recept. Neřeší už, proč je tlak vysoký. Přitom to může být jen obyčejnou nervozitou z bílého pláště. Nebo by stačilo upravit životní styl.
"Systém je špatně nastaven. Léčbu by měl koordinovat praktický lékař, měly by se u něj scházet informace o tom, jaké léky pacient dostal jinde. Tak to bohužel není," dodává doktor Vrtala.
Zásoby na roky dopředu
V roce 2008 bylo do zdravotnických zařízení a lékáren dovezeno 317 milionů krabiček léků. Průměrně každý z nás spotřeboval 31 krabiček. Jsou v tom však započteny i léky, které lidem leží doma zbytečně. Vtom jsme také přeborníci. "Pacienti se často chovají iracionálně a dělají si zásoby," potvrdil předseda představenstva Grémia majitelů lékáren Marek Hampel. Máme to v sobě zřejmě od dob socialismu, kdy bylo všechno zadarmo.
Chování lidí se mění – ještě před čtyřmi roky připadalo na jednoho Čecha pětatřicet krabiček – jde to však pozvolna. Lidé začali uvažovat jinak se zavedením regulačních poplatků, navíc se zvyšuje spoluúčast v lékárnách. Podle Hampela je nutné zprůhlednit systém, aby bylo pacientům jasné, kolik musí doplatit.
"Teď je to v jedné lékárně sto korun, v další dvě stě, jinde nezaplatí nic – a efekt poplatků se vytrácí. Pokud budou pacienti dopředu vědět, kolik zaplatí, přestanou si dělat zbytečné zásoby a sníží se spotřeba," domnívá se Hampel. Navrhuje zavést pevnou taxu a k tomu přesně definovanou spoluúčast, která by mohla činit procento z ceny léku.
"Spoluúčast je tady od toho, aby si pacient uvědomil, že léčba stojí nějaké peníze," vysvětluje Hampel.
