Šestatřicetiletá Petra se narodila zdravá. O zrak ji v dětství připravilo záhadné onemocnění imunitního systému, kvůli němuž se očím nedostávalo živin a vitamínů. Lékaři dodnes pořádně neví, co nemoc způsobilo. Ještě před sedmi lety dokázala rozeznat i barvy, teď už jen tmu a světlo.
„Barevné vidění mi hrozně chybí, oblečení musím kombinovat s pomocí přístroje - rozlišovače barev. Ale je paráda, že se mi dodnes zdají barevné sny,“ přibližuje usměvavá brunetka, zatímco šestiletý Chopper v postroji odpočívá vedle jejího křesla.
Retrívra rasy „flat coated“ má po svém boku čtvrtým rokem. Seznamovali se pouhé dva měsíce předtím, než Chopper ukončil dvouletý výcvik.
„Nebylo by dobré, kdyby se budoucí majitel se psem sbližoval už od štěněte, kdy ještě nemá jistotu, že se opravdu stane vodicím psem,“ ví Petra Bezáková. Zkušenosti předává i na přednáškách.
„Vždy doufáme, že projdou všichni,“ říká o výcviku Lenka Pláteníková ze spolku Vodicí pes, které pořádá dobrovolné „utužovací“ kurzy. „Někdy ale přijde rok, kdy musíme tři čtyři vyřadit. Třeba když nemají úplně v pořádku klouby, přeci jen celý život budou chodit po dlažbě. Potíž je i s bojácností, malým sebevědomím či neschopností se koncentrovat,“ vyjmenovává.
Vodicí pes umí reagovat asi na pětatřicet různých pokynů včetně povelů poslušnosti, je však potřeba neustále vše procvičovat, aby nezapomínal.
Třeba na povel „dveře“ vyhledá ty nejbližší a zastaví hlavou pod klikou. Nevidomý ji pak při pohlazení psa snadno najde a uchopí. Důležitý je přesný tvar slova - když jde o směr, pes reaguje na „doleva“ a „vpravo“. Pokud by majitel říkal „doleva, doprava“, zvíře pokyn kvůli zvukové podobnosti nerozliší.
Chůze s holí se zapomíná snadno
Zájemce čeká na psa v průměru čtyři měsíce. Někdy i déle, má-li specifické požadavky. Poptávka a nabídka je takřka vyrovnaná. Při výběru psa hraje roli nejen věk a povaha člověka, ale také tempo jeho chůze či aktivita.
„Na začátku musí hlavně zafungovat chemie, my si notujeme ve společném klídku. Někteří nevidomí dokážou se psem navázat důvěru za tři týdny. Pak je druhá skupina lidí, do níž spadám i já, kteří dlouho nedokázali pochopit, že můžou věřit psovi, že to s nimi myslí dobře,“ přibližuje Petra Bezáková, které trvalo sžít se s Chopperem v terénu asi půl roku.
Jen s bílou holí by si dřív na méně známé trasy netroufla. S pomocníkem, který se snaží rozpomenout se na dřívější cesty konkrétním místem společně s ní, se cítí mnohem jistější a má v něm psychickou oporu.
Výcvik vodicích psů
|
„Pokud z vás cítí nervozitu a nejistotu, nedaří se mu. Jakmile jsem pochopila, že to zvládá, je šikovný a jenom je potřeba tu důvěru v něj vložit, začali jsme fungovat na úplně jiné úrovni. Pes zrychlí chůzi, zbezpeční, člověk se stane sebejistější a klidnější.“ A až teď coby dřívější nepejskař konečně docenila soužití se čtyřnohým společníkem.
Ve zcela neznámém prostředí se spolu ocitnou výjimečně, jen když musí řešit něco akutního. „Když jsme v místě, kde to neznáme ani jeden, jsme ztracení oba. Pes pracuje na základě mých povelů a když nevím, jaké povely mám dát, neví, co má dělat,“ konstatuje.
Někdy znejistí, zda jde správně, i na známých cestách - stačí když se tam objeví lešení, výkop či cedule. „Když před překážkou zastaví, dám povel ‚vyveď‘ a on by mě měl co nejbezpečnější cestou umět vyvést. Nepřehlednou situaci vyřeší za vás.“
Chopper někdy pracuje v součtu i pět šest hodin denně, pohov má, když mu Petra Bezáková sundá vodicí postroj a obojek s rolničkou. „Což doma dělám ještě předtím, než se vysvleču sama. To je pro něj signál, že může odpočívat nebo si hrát,“ vysvětluje.
Doma vodicí pes pomáhat nemusí. „Ale většina z nich umí užitkový aport čili zvedání věcí ze země. Choppera to baví a je jednoduší využít pomoci psa, než šmátrat po zemi, když mi třeba spadne lžička. Několikrát jsme zkusili aportovat i párek, byla jsem zvědavá, kolik z něj donese, ale to už byla trochu extrémní zábava. Třeba pečivo přinese, protože ví, že ho jíst nesmí,“ směje se.
Orientaci s holí majitelé psů snadno zapomínají
Vodicí psi nejsou potomci talentovaných rodičů, všechny je ještě před předáním majiteli kastrují. Štěňata pocházejí z vytipovaných chovných stanic.
O staré vodicí psy, o něž se už nemůžou postarat původní majitelé ani jejich blízcí, pečuje třeba penzion spolku Vodicí pes v areálu brněnské školy pro nevidomé a slabozraké. „Zůstane tam dočasně, než najde novou rodinu, v níž pak může žít třeba ještě dalších pět let. Řada lidí si žádá o nového psa ještě za života původního, protože si nedokážou představit návrat k holi. Je to velký rozdíl a spousta lidí orientaci s ní zapomene,“ přibližuje Lenka Pláteníková.
Tomu se chce Chopperova panička vyhnout. Přestože jí cesta trvá dvakrát tak dlouho, na nákup se někdy vypraví bez psa, aby si schopnost chodit jen s holí udržela. Lidé podle její zkušenosti rychle zpohodlní a když jim pak pes třeba onemocní, jsou vykolejení a musejí žádat o doprovod.
„Až Chopper dopracuje a nebude mít síly, zůstane u mě odpočívat. Udělal toho pro mě tolik, je mým parťákem a společníkem a nedokážu si představit, že bych ho dala pryč. Začnu zase chodit s bílou holí a pokud si budu moci požádat o nového psa, až Chopper nebude, tak to udělám. Nechtěla bych jeho náhradníka, ale nástupce,“ říká rozhodně.
Že by ji se psem nepustili do obchodu, na úřad či k lékaři, se snad nikdy nestalo. Ve většině řetězců jí naopak k vybírání zboží „zapůjčí“ asistenta. Ochota okolí se však podle ní zásadně odvíjí od toho, jak důsledně majitel naučí svého psa „slušnému chování“ v nejrůznějších prostředích.
Častěji Petra slyší brblat lidi v tramvaji, že pes zabírá místo. „Já se ale opravdu snažím zpacifikovat ho tak, aby co nejméně překážel. Jednou mě ale pořádně namíchli, když tam Choppera začali krmit čokoládou. Vadí mi, že někdo dokáže takto zneužít toho, že to nevidím.“
Hloupost je také na vodicího psa mlaskat nebo hvízdat. „Další velký prohřešek je začít psa bez našeho vědomí hladit, mluvit na něj. Když pracuje a když ho někdo vyruší, přestane se koncentrovat a je to nebezpečné pro něj i pro mě, můžeme zakopnout, spadnout. V takové situaci je potřeba oslovit člověka, ideálně se dotknout jeho paže, aby věděl, že dotyčný mluví na něj,“ radí.
Pomoc člověk s vodicím psem uvítá třeba při přecházení přes přechod. „Spousta lidí si myslí, že moment přecházení určuje pes, což není pravda, jen ukáže začátek přechodu. O přejití rozhodujeme my, na rušném přechodu, kde nejsou klapací semafory, je ideální, když někdo nevidomého osloví, zda nepotřebuje pomoci, případně mu obyčejně řekne, že už může přejít,“ uzavírá.
