Boja byla v zadní části klubu, mimo hlavní sílu výbuchu. Když začala hořet a hroutit se střecha z listí, uvědomila si, že se musí nějak dostat ven. "Uviděla jsem bambusovou stěnu a přelezli jsme přes ni," vzpomíná si. "Všechno hořelo a žár byl hrozný." Utíkala pak přes dvůr k rozbitým kovovým dveřím. Prorazila si přes ně cestu ven.
"Ulice byla plná skla i lidí a lidé kolem spekulovali o tom, že se nějaký místní gang pokusil vyhodil Sari Club do vzduchu. Utekli jsme na pláž a teprve pak jsme si uvědomila, jak jsme šťastní, že jsme v pořádku." Boja utrpěla menší řezné rány a odřeniny na nohou. Uvědomila si, co prožila, až příští den, kdy její přátelé přišli do hotelu a viděli plný rozsah zničení v televizi.
"To je naprosto neuvěřitelné," řekla, když slyšela o počtu mrtvých. "Bylo to tak blízko, nemohu věřit, že jsme to dokázali". Po pozdější návštěvě scény výbuchu má dosud potíže vypořádat se s tím, že vyvázla životem. "Nemohu jíst, nemohu spát, nemohu odpočívat," vysvětluje.
Stejně jako mnoho dalších zahraničních turistů Boja prchá z Bali a míří domů do Austrálie k lékařskému ošetření a prohlídce. "Kde je teď bezpečno?" táže se. "Myslela jsem, že posledním místem, kde by se něco takového mohlo stát, je Bali. Nemohu pochopit, proč lidé dělají takové věci. Je to zvrácené."
