Rozhodnutí bývalého íránského prezidenta Mohammada Chátamího nekandidovat znovu na prezidentskou funkci znovu obnažilo, jak je dnes íránská prezidentská politika zamotaná. Nejdůležitější otázka, kterou je třeba mít na paměti při snaze z tohoto zmatku vybřednout, nezní, kdo bude zvolen, nýbrž: Co tato volba prozradí o záměrech nejvyššího vůdce země, ajatolláha Alího Chameneího? Nejpravděpodobnějším výsledkem bude bohužel pokračující proměna islámské republiky ze země s civilní vládou v kasárenský stát, v němž významnou roli při rozhodování o politických a ekonomických záležitostech bude hrát armáda.
Nelze předvídat, kdo nakonec vyjde z hlasování jako vítěz, avšak nikoliv proto, že je Írán demokratický. Ajatolláh Chameneí, který je také nejvyšším velitelem ozbrojených sil, dohlíží na instituce, jež budou volby (uskuteční se 12. června - pozn. red.) organizovat: na Strážní radu a ministerstvo vnitra, které budou dozorovat volební proces, ale i na milice Basídž a Revoluční gardu (IRGC), jež neoficiálně kontrolují volební urny a přepočítávání hlasů.
Zatím nejsou lidi
Poslední průzkumy ukazují, že rostoucí neoblíbenost současného prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda pramení převážně z jeho hospodářské politiky. Ačkoliv ceny ropy dosáhly v roce 2008 historického maxima, nezaměstnanost a inflace (ta momentálně činí 31 procent) se vymkly kontrole a vláda čelí rozpočtovému schodku ve výši 44 miliard dolarů. Zhruba 80 procent ekonomiky představuje veřejný sektor, který se spoléhá zejména na dnes prudce klesající příjmy z ropy, zatímco íránské banky čelí úvěrové krizi a guvernér Íránské centrální banky Mahmúd Bahmání odhaduje celkovou výši nesplacených závazků na 38 miliard dolarů.
Ahmadínežádova neoblíbenost však nemusí nutně oslabit jeho naděje na znovuzvolení. Několik měsíců před volbami se totiž žádný ze dvou hlavních politických proudů, konzervativní a reformní, neshodl na svém kandidátovi. Na straně reformního křídla zůstává ve hře deklarovaný reformátor a bývalý předseda madžlisu (parlamentu) Mehdí Karrúbí. Očekává se, že do souboje vstoupí také bývalý premiér Mir Husajn Musáví a bývalý ministr vnitra Abdalláh Núrí.
Na straně konzervativců je zatím Ahmadínežád sám. Řada konzervativců se však staví proti jeho hospodářské politice i stylu řízení. Mnozí z nich opakovaně tvrdí, že je podpora Ahmadínežáda připraví o hlasy a zesílí hospodářskou krizi.
Rozčarování konzervativců z Ahmadínežáda je zjevné v současném madžlisu, který je převážně konzervativní. Madžlis odmítl vládní ekonomické návrhy a opakovaně obviňuje nebo napadá ministry Ahmadínežádova kabinetu.
Hlavní výzvy: USA a ekonomika
Hlavní diplomatický úkol Íránu se bude soustředit na jeho jaderný program a vztahy se Spojenými státy. Protože nemá prezident v těchto otázkách žádné pravomoci, veškeré neshody mezi nejvyšším vůdcem a budoucím prezidentem postaví prezidenta do obtížné pozice bez jakékoliv reálné moci.
Pokud jde o domácí politiku, bude hlavní výzvou pro příštího prezidenta ekonomika. Přehnaná závislost na ropných příjmech, dopad dlouhotrvajících mezinárodních sankcí a neochota zahraničních společností investovat v Íránu zhoršily strukturální problémy íránské ekonomiky.
Jedním z nejvýznamnějších aspektů stagnace Íránu může být skutečnost, že velkou část ekonomiky kontrolují Revoluční gardy, které nepodléhají vládním regulacím. Má-li jakýkoliv budoucí prezident úspěšně zvládnout hospodářskou krizi, nesmí pouze změnit hospodářskou politiku, nýbrž si také bude muset zajistit dostatek politické moci, aby byl schopen bránit zásahům Revolučních gard a dalších organizací do tvorby hospodářské politiky.
Nejvyšší vůdce je nejvyšší vůdce
Počáteční rozhodnutí bývalého prezidenta Chátamího kandidovat na tuto funkci znovu vzbudilo pozornost mezinárodního společenství. Případné Chátamího vítězství by však změnu nezaručovalo. Jako prezident čelil kritice reformátorů - podle nichž nedokázal odolat vlivu celé řady mocenských skupin, které sabotovaly hospodářské reformy a zlepšení vztahů mezi Íránem a Západem.
Chátamího organizační talent se od té doby příliš nezlepšil. Zatím postrádá dokonce i mediální platformu pro svou frakci. Kritici z řad reformátorů jsou přesvědčeni, že mají-li se lidé mobilizovat, nestačí pouze vést kampaň proti Ahmadínežádovi. Má-li ve volbách zvítězit reformátor, musí prokázat, že dokáže strhnout íránské politické struktury směrem k reformní agendě.
Reformátoři si však kladou otázku: pokud nejvyšší vůdce nepovolí Chátamího frakci ani vlastní noviny, dopustil by poté, aby se Chátamí případně stal prezidentem? A i když se stane prezidentem reformátor, dokáže překonat své spory s nejvyšším vůdcem?
Spekulace o výsledku voleb jsou zajímavou salonní hrou. Neměly by nás však odvádět od základů íránské politiky. Příští prezident možná bude mít prostor k úpravám hospodářské či sociální agendy. Ve velkých otázkách zahraniční politiky, vztahů se Západem a jaderného programu však na osobnosti prezidenta nezáleží. O těchto otázkách bude rozhodovat muž, který v červnu na žádný úřad nekandiduje, avšak jeho moc je jistá: íránský nejvyšší vůdce, ajatolláh Alí Chameneí.
© Project Syndicate, 2009.
