Letos však byla udělena především za budoucnost, za to, co se ještě stane a má stát. Paní Šírín Ebadíová, íránská bojovnice za lidská práva, totiž zosobňuje procesy, jejichž význam přesahuje - a vždy bude přesahovat - hranice její země.
Symbolizuje touhu po změně, snahu rozlomit zvůli mocných, volání po větší roli žen, bourání společenských předsudků a vůli podpořit roli muslimů v budování světa postaveného na spravedlnosti a respektu.
Její jméno málokomu na světě něco řeklo, ale i v tom je možné nalézt skrytý význam. Každý ví, kdo je papež a co činí. Ale Írán je pro Západ většinou jen záhadnou skvrnou na mapě mezi Irákem a Afghánistánem. Podivnou skvrnou, která je nemusí příliš zajímat.
A nyní se o Íránu bude hovořit tak jako nikdy v uplynulých letech. Zasloužená pozornosti lidí, kteří nyní zvědavě pátrají na mapách po zemi paní Ebadíové, je dobrou zprávou, Írán si zaslouží více pozornosti. V tom dobrém i v tom špatném.
V tom dobrém se bude opakovat, že Persie vždy měla svoje nezaměnitelné a vlivné místo na mapě mocných říší i na mapě kolébek civilizace. V tom špatném vítězství paní Ebadíové připomene, že Írán je zemí, v níž vládnou náboženští radikálové, zemí, která si vysloužila přívlastek říše zla.
Je to však především říše čekající na mohutnou změnu. Každý cizinec si tam po několika dnech musí všimnout, že lidé v Íránu jsou velcí optimisté, kteří si zaslouží pověst nejpřátelštějšího národa světa. A nesmírně se těší na den, kdy budou opravdu svobodní, kdy vláda fanatiků odejde do historie, tak jako zmizely režimy komunistických bossů na východě Evropy.
Bude to mimořádně významný den. Pak jednou přestane existovat Írán-říše zla a vrátí se Írán-země dávných kulturních tradic. Nobelova cena stávající režim v Teheránu nesvrhne. O několik krůčků však nejspíš přiblíží jeho neodvratný pád.
