Od deseti do patnácti let se musel skrývat, aby ho Němci neposlali do koncentráku. Osudy jeho i jeho rodiny zmapovali nyní v projektu Chlapec, který tu zůstal, hrádečtí školáci.
"Připomínám si to každý den, protože bydlím pořád ve stejném domě," říká dnes téměř osmdesátiletý Wiener. "V pokoji, kde se dnes dívám na televizi, jsem z okna pozoroval kluky, jak se honí. Tak strašně jsem chtěl být s nimi."
Školáci mapovali příběh tři roky
Příběh nejznámějšího hrádeckého Žida a jeho rodiny objevovali po tři roky žáci ze Základní školy v Lidické ulici v rámci projektu Pocta dětským obětem holocaustu. Ten si budou lidé na celé světě připomínat na konci příštího týdne.
Už dnes si mohou o rodině Wienerů lidé přečíst na panelu s fotografiemi a dobovými dokumenty ve vstupní hale školy. Další stejný panel obohatí putovní výstavu o obětech holocaustu, která by měla obejít celou Evropu a zavítat i do zámoří.
"Je to výsledek našeho několikaletého pátrání po archivech i osobního vyptávání," říká učitel dějepisu František Menšík, který děti do projektu přihlásil.
"Tenkrát to byli osmáci a deváťáci a mně připadalo, že je to ideální forma, jak je seznámit s obdobím 2. světové války, kdy nacisté systematicky vyvražďovali Židy."
Do projektu, který vyhlásily Vzdělávací a kulturní centrum Židovského muzea v Praze a sdružení Zapomenutí, se nakonec zapojilo 15 dětí.
"Byli u mě, povídal jsem jim o tom, co jsem zažil," vzpomíná Wiener. "Sice pozorně poslouchali, ale moc se neptali. Připadalo mi, že se ostýchají. Nevím, jestli jim to vůbec něco říká," zapochyboval.
V tom se ale mýlil. "Největší dojem na mě dělala setkání s těmi, kdo to zažili, když líčili své pocity a postřehy. To je něco, co z knížek nevyčteme," přiznala Lenka Augustová, dnes studentka libereckého gymnázia v Jeronýmově ulici, která se do pátrání zapojila.
Proč si děti vybraly právě rodinu Wienerů? "Pátrali jsme po židovských rodinách v Hrádku a vyšel nám z toho jednoznačně on jako všemi uznávaný a vážený člověk, čestný občan města. Jeho osud je výjimečný," poznamenal učitel Menšík. "Patřil k těm šťastnějším, jeho základní rodina zůstala naživu."
Matka ho schovala domku německého hostinského
Walther Wiener se narodil v říjnu 1928 v Liberci jako nejmladší ze čtyř synů v rodině Němky a Žida. V roce 1938 z obavy před nacisty otec, tři starší bratři a většina příbuzných opustili Liberec. Matka se s desetiletým Waltherem "uklidila" do Loučné v Hrádku nad Nisou.
"Otce poslali do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, zázrakem přežil a dostal se do Palestiny a pak do československé armády," říká Wiener.
Přežili i bratři, i když každý někde jinde. Jeden vstoupil do anglické armády, druhý do československé a třetí žil pod falešnou identitou v Praze. "Jeho zachránilo to, že se narodil v Litoměřicích, kde matka zrovna pobývala. Podle místa narození tedy Židem nebyl, a to ho zachránilo před lágrem," vzpomíná Wiener.
Desetiletého Walthera odvezla matka s sebou do Loučné v Hrádku nad Nisou a schovala v podkroví domku místního německého hostinského.
"Co mi nejvíc chybělo? Určitě kamarádi," přiznává Walther Wiener, poslední žijící ze čtyř bratrů. "Četl jsem knížky o přátelství, ale byl jsem sám. Vysnil jsem si vlastní svět dobrodružství. O něm také byla moje první knížka, bylo mi dvanáct let. Jmenovala se Trojlístek a pojednávala o příbězích tří kluků, kamarádů," říká.
Pět let pobýval v podkroví domu pod nosem nacistů a policie. "Řada lidí o něm věděla, ale nikdo to neudal," říká učitel Menšík.
"Měli ho za bláznivého synovce hostinského. Mysleli si, že trpí záchvaty, a proto je pod zámkem. Výhodou bylo i to, že přítel jeho matky pracoval na městském úřadě v Hrádku a veškeré dotazy a informace, které se malého Walthera týkaly, nechal zmizet."
Na vlak do Terezína přišel schválně pozdě
Z úkrytu se dostal až v roce 1944. "Šel jsem do učení na cizí papíry, ale nakonec to prasklo a poslali mě do sběrného tábora v Hrádku, kde jsem ještě s dalšími třemi mladíky čekal na transport do Terezína," vzpomíná Wiener. Tomu nakonec unikli.
"Vsadil jsem na to, že Němci jsou přesní a když se naschvál opozdíme k vlaku, odjedou bez nás. A to se také stalo. Strašně na nás řvali, ale pak nás poslali zpět, že pojedeme příště."
Na to už ale nečekal a utekl, dostal se až do Chemnitz, ale pak se vrátil zpátky. "Jedna německá hostinská poznala, že jsem uprchlík, ukázala mi hlouček lidí svázaných drátem, které Němci hnali puškami před sebou. Takhle dopadneš, řekla mi a já dostal strach a vrátil se. Bylo mi patnáct," říká Wiener.
"Cestou zpátky jsem ještě zažil největší nálet na Drážďany. Byl jsem zasypaný, ale vyhrabali mě a já šel zpátky do internačního tábora do Hrádku."
Po skončení války se setkal se svými bratry a pak se oženil a odstěhoval se na nějakou dobu do Izraele. "Nakonec jsme se vrátili zpět, ale tady na nás koukali jako na zrádce," dodal.
Zatrpklý ale není. "Ničeho nelituji, jen mě mrzí, že od dob, jako byla tato, lidstvo moc nezmoudřelo."
