Podobnost s rokem 1948 je lákavá: demise ministrů, sblížení KSČM a ČSSD, vytvoření zbrusu nové koalice politickým jednáním a zásadní změna politických poměrů - obojí bez voleb a voličů. Nejen Gottwald, i Hitler přišel takto k moci. V tom je slabina koaliční demokracie, že může produkovat politické mocenské dohody a pakty bez voličů.
Kolik českých voličů dalo sociální demokracii v roce 1948 a v roce 2002 hlas pro to, aby se spojila s komunisty? Kdo ve volbách takový vývoj bral v potaz? Kolik lidí by dalo hlasy koalici KSČM a ČSSD, kdyby tato šla k volbám?
Dnes se na to nikdo neptá koalice se může udělat na základě minulých voleb.
Tandem KSČM a ČSSD má dohromady dost hlasů nejen na společné vládnutí podle ústavy, ale i na zásadní změny té ústavy. Objevitelé této technologie moci, Hitler či domácí Gottwald, mohou se v pekle radovat objev platí dodnes a má dost učňů.
Podobnost s únorem 1948 je i v bezradnosti a sobectví středopravých odpůrců. Každému z nich jde především o maximalizaci svého prospěchu to v součtu může znamenat společné zničující minimum. (Po Únoru ve vězení a emigraci.)
Často se zdá, že komunismus je náš domácí vynález. Nikde ve světě se nedrží s takovou přilnavostí, nikde nemá tolik propagátorů a nikde nejsou jeho bludy přijímány tak samozřejmě.
Spojení KSČM a ČSSD má svou logiku: strany jsou si blízké nejen myšlenkovým arzenálem, ale i personálně. Kolik dnešních socialistů je komunistického školení?
Společná koalice je lákavá. Má svou sílu, dává moc, jen slepé levičáky nepřitahuje.
Problém mají jediný: socialisté věřili patnáct let, že komunisty pozřou. Dnes je to opačně, komunisti mohou pozřít socialisty. A to je těžko stravitelná situace.
Gross včera překročil socialistický Rubikon. Pokud ho nechají jít dál, rozloží svou stranu definitivně. Ale i to má logiku: co ČSSD nabízí klopýtavě, zmateně, v náhlých útržcích, to mají komunisti v kompaktní a tvrdé líbivější podobě. Socialistická klopýtavost však mate voliče: co vlastně ti socialisti chtějí a dělají?
Co nabízí KSČM, je jasné a známé: antikapitalismus a nesvobodu. Nabídka je to bezesporu přitažlivá. Čechy nesvoboda baví.
Prožíváme patrně nejhlubší krizi demokratické politiky po roce 1989. Nabízejí se jen toporná a pracná řešení. Jak při nich zachovat svobodu a postupovat ústavně? Česká politika může snadno selhat ráda se podřizuje partikulárním a dočasným výhodám a nechává se strhnout personální nenávistí.
Kalousek nechce Grosse, koalice prý může trvat. Ale nejde o Grosse, nýbrž o dlouhodobou neschopnost vlády. Ta Kalouskovi nevadí. Nejschůdnější řešení pro koalici je položit vládu a udělat novou bez Grosse. Vzniklo by nové hejno 101 starých ptáků. Komunistům by přece jen ujel ten zlatý kočár, nám ostatním další dva roky života.
Na obzoru je však nejhorší řešení: Gross plus komunisti. A tomu se levicový puč už říkat musí. Kolik socialistů to Grossovi spolkne? Všichni?
1. dubna 2005 8:51
