Žádného z těchto cílů se zatím nepodařilo dosáhnout. Na vině přitom není ani tak nedokonalé provedení akce, jako spíše její sporná ideová východiska.
Neokonzervativci věří, že hlavním nástrojem zahraniční politiky je vojenská síla. Vyjednávání, zvláště ve vztahu ke státům nesdílejícím ideál liberální demokracie, považují za projev slabosti, jemuž je třeba se vyhnout. Kladou důraz na prevenci, tedy odvracení nebezpečí dříve, než se objeví.
Jsou také přesvědčeni o zvláštním poslání elit a o možnosti exportovat koncepce vytvořené v jedné oblasti do oblastí jiných. Právě s touto myšlenkovou výzbrojí zahájili irácké tažení, jež mělo potvrdit oprávněnost jejich hypotéz. Nepotvrdilo.
Za prvé, úder proti státu údajně vlastnícímu zbraně hromadného ničení nevedl další členy tzv. Osy zla k závěru, že by bylo lepší přenechat jaderný monopol USA a jejich spojencům. Naopak. Pár týdnů před pádem Bagdádu oznámila Severní Korea, že odstupuje od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.
V únoru 2005 se pak přímo prohlásila za jadernou mocnost. Své zbrojní programy zintenzívnil po roce 2003 také Írán. Důvod? Irácká zkušenost prý učí, že "kdo chce odvrátit úder a ubránit svou zemi, musí mít mocné nástroje odstrašení". Rogue states lekci zjevně pochopily jinak, než jak byla míněna.
Za druhé, válka v Iráku nezasadila tvrdou ránu globálnímu terorismu a státům, jež jej podporují. Události v Madridu či Londýně potvrdily, že nestátní aktéři typu organizace Al-Kajdá jsou velmi flexibilní a mají schopnost ve zdraví přečkat útok proti jednotlivým státům. Dokonce mohou z takové situace i těžit.
Zloba a nenávist vyvolaná ozbrojeným zásahem, okupací a civilními oběťmi představují často živnou půdu pro nábor nových přívrženců. Přesně jak se to děje v Iráku. I v tomto bodě se, zdá se, neokonzervativci přepočítali.
Konečně, útok proti Iráku nezahájil na Blízkém východě vlnu demokratizace a nezajistil nástup proamericky orientovaných režimů. V minulých letech sice v oblasti proběhly několikery svobodné volby, jasně se však ukázalo, že ty samy o sobě pro přechod k fungující demokracii nestačí.
A že jejich prostřednictvím se navíc mohou k moci dostat síly, jež rozhodně nemají zájem na rozvíjení přátelských vztahů s USA a budování společnosti podle amerického vzoru. Poslední záměr tedy neokonzervativcům také nevyšel.
Válka v Iráku, jak je zřejmé, nenaplnila žádný z obecných cílů, které pro ni byly vytčeny. Ani nemohla, její "tvůrci" totiž vycházeli ze sporných ideových postulátů. Přecenili význam vojenské síly a mylně předpokládali, že plán vymyšlený elitami na jednom konci světa musí být bez výhrad a s nadšením přijat masami na konci druhém.
Nic bohužel zatím nesvědčí o tom, že by si duchovní otcové iráckého tažení svou chybu uvědomili. Svět se tak brzy může stát svědkem jejího opakování, které z něj, v rozporu se sliby neokonzervativců, stěží učiní lepší a bezpečnější místo pro život.
