"Majitel si peníze nechává sám. Ospravedlňuje to tím, že přece potřebuje peníze na úplatky, aby měl pro nás práci," popisuje Pavel.
Petře Kameníčkové dal zase zaměstnavatel přesný seznam věcí, které smí mít na pracovním stole, a které už ne. A také jí nakázal, že do kanceláře si nesmí přinést květinu ani pověsit obrázek na zeď. Za porušení příkazu jí hrozil vyhazov. Raději odešla sama.
Oba příběhy volali do MF DNES čtenáři, kteří si přečetli o supermarketu, kde chtěli po pokladních s menstruací, aby nosily červené čelenky. - více zde
Zatímco v supermarketu se tento záměr nepodařilo uskutečnit, je v Česku podle čtenářů firma, kde tento systém skutečně funguje. V jiných továrnách zase zakazují dělníkům se při práci opírat nebo si sednout. MF DNES nyní tyto podněty prověřuje.
"Jediné, čím můžu všechny nespravedlivě vyhozené lidi uklidnit, je to, že když se s tím nesmíří, dá se vždycky něco dělat," říká odborový předák Svazu pracovníků obchodu Alexandr Leiner. Vysvětluje, že lidé mají ve sporech se zaměstnavateli velkou naději na úspěch. "Soudci jsou totiž v takových případech většinou na straně zaměstnanců," říká.
Práce pokladní? Hrůza a děs
Téměř neuvěřitelné historky o šikaně lidí, kteří pracují v supermarketech, jsou zřejmě jen slabým odvarem skutečného stavu věci. Vyplývá to z ohlasů čtenářů, kteří se ve čtvrtek se svými zkušenostmi na téma šikana v práci svěřili MF DNES poté, co si v listu přečetli reportáž o tom, jak jeden ze supermarketů uvažoval o zavedení "menstruačních čelenek".
"Stálých pracovnic je málo, většinu práce dělají brigádníci a ti nestíhají. Takže nápad zavést pro pokladní v supermarketech pleny, aby mohly chodit na záchod, či nařídit červené čelenky pro menstruující ženy, aby si častěji mohly odskakovat, je chvályhodný. Ono se totiž často stává, že ženy za pokladnou se nedostanou na záchod ani pro jídlo celých osm hodin. Znám to z vlastní zkušenosti," říká Jan Svůrný z Liberce.
Všechny supermarkety a další obchodní řetězce se přesto dušují, že svým prodavačkám a pokladním umožňují chodit na toalety, jak potřebují. A stejně tak lidem, kteří mají zdravotní problémy.
Ale nejen v supermarketech se dá setkat s ponižováním. "V podniku, kde jsem pracovala, se lavina potíží rozjela vydáním nového pracovního řádu. Byly tu body, kde se psalo, jaký počet tašek můžeme mít u stolu, co vše může být na stole nebo že nesmíme mít v místnostech květiny či obrázky na zdech," popisuje Petra Kameničková z Prahy.
"Samozřejmě jsem pravidla odmítla podepsat. Ředitel si mě pozval k sobě, kde mi dal dvě možnosti: podepsat, nebo jít. Tak jsem šla. Podnik, kde se takto zachází se zaměstnanci, už nikdy nechci zažít," říká rezolutně.
Také Ladislava Bejdáková míní, že vždy záleží na tom, co si člověk nechá líbit. A možná častěji, než si lidé myslí, se vyplatí, nenechat si nadřízené "skákat po hlavě". Sama to poznala teprve poté, co se ohradila, že alespoň jednou musí skončit práci přesně načas, protože si potřebuje zařídit úřední věci spojené se svatbou.
"Vedoucí prohlásila: Vy nevidíte, kolik je tu lidí? Potřebuji, abyste zůstala přesčas," popisuje žena. Výhrůžka, že když nezůstane, pozná to na výplatě, však mladou ženu rozlítila. "Řekla jsem, že těch dvě stě korun navíc mě nespasí, a šla jsem," tvrdí.
"Nevím, jak poradit ostatním, ale je fakt, že od té doby na mě vedoucí nic podobného nezkoušela. V té chvíli pro mě byla nejhorší představa, že když zůstanu, tak budu stejně jen zbytečně běhat po place a přerovnávat zboží v regálech. To jsou totiž ty jejich nutné přesčasy."
