Husákův režim nebyl tak brutální jako ten Castrův, máme ale v mnoha ohledech podobnou historickou zkušenost.
Koncem 80. let sice začínala ostýchavá perestrojka, ale ještě v létě 1989 padaly některé drastické rozsudky. Například František Stárek dostal v červenci 1989 za publikování časopisu Vokno dva a půl roku.
Víme své o dvojí tváři rozpadající se totality. Na Kubu dnes proudí západní turisté, stavějí se hotely, do světa jezdí kubánské kapely...
Víme také dobře, že husákovský režim nezacházel nejhůř s tzv. poprednými disidenty. Úplně nejtěžší to vždy měli odpůrci režimu z venkova, které vůbec nikdo ve světě (a často ani v Praze) neznal.
Většinu těch před týdnem odsouzených na Kubě svět také ještě před čtrnácti dny neznal. Zpravidla ani nejsou z hlavního města. Bývalí českoslovenští političtí vězni také mohou vyprávět, jak moc je důležité, když o vás svět ví.
Pak je tu i tradice české politiky vůči Kubě v 90. letech. Zlobivý velvyslanec Přibík, který se zastával disentu, byl z Kuby doslova vyhnán. Naše republika předkládala opakovaně proticastrovské rezoluce v Radě bezpečnosti OSN a před dvěma lety si na Kubě poseděli Ivan Pilip s Janem Bubeníkem.
Většina odsouzených Kubánců se "provinila" nezávislým šířením informací. Není to tak dávno, kdy jsme ani my ještě neměli svobodný tisk. Zkusme si tedy oživit paměť.
