Něco takového mělo být už dávno, neboť konkrétní odpovědi na konkrétní otázky lze určitě měřit lépe než silně amorfní "bezpodmínečnou spolupráci". Pak bude vývoj záviset pouze na Saddámovi, nikoliv na různém a často politicky motivovaném vidění skutečnosti.
Ale má to samozřejmě háček. Ten spočívá v čase. Francouzi budou chtít ultimátum co nejdelší, Američané co nejkratší. Bylo by však nešťastné, aby na tom britský pokus ztroskotal. Obě země se vzájemně zahnaly do kouta a nemají příliš na výběr. Měly by naskočit na loď, která shodou okolností i z nezbytnosti zrovna pluje okolo.
Američané už vědí, že hlasování v Radě bezpečnosti by nevyhráli. Mohou sice vést válku sami, ale škody samostatného postupu by je bolely, byť si to jediná supervelmoc nerada připouští. Navíc je zřejmé, že britský návrh jim otevírá cestu aspoň k získání více hlasů v Radě bezpečnosti: v podstatě odráží to, po čem dost dlouho volali nestálí členové.
A Francie jistě přijde na to, že pokud je válka nevyhnutelná, je i pro ni lépe, když Amerika boj povede s mezinárodním požehnáním než bez něho. Čas vyjít ze zákopů nadchází.
