Telefonát ze srpna
N: Novotný.
H: Dobrý večer, dobrý večer. Hrubý.
N: Dobrý večer.
H: Dobrý večer ještě jednou.
N: No, dobře... počkejte, já ztlumím televizi, jo.
H: Ano.
N: Abych vás slyšel. No, pane Hrubý, dneska odpoledne mně volal sám velký pan Srba.
H: Aha.
N: V půl čtvrtý.
H: Ano.
N: A, no prostě, řekl mně, ptal se mě, jestli jsem vám ty podmínky vyřídil, já jsem říkal, že samozřejmě ano.
H: Ano.
N: A on říkal, že bohužel, vlastně, zapomněli na jednu věc, a to je na časovej faktor, jo.
H: Aha.
N: A zatímco já jsem si myslel, že jako ten časovej faktor nijak nespěchá, tak on mě dneska jako ubezpečoval, že bohužel časovej faktor spěchá.
H: Ano.
N: A teď jde o to, jak se rozhodnete, jo. On čeká, že zejtra buď obdrží dopis a nebo neobdrží dopis.
H: Ano, ano, ano.
N: A podle toho se rozhodne.
H: Ano. No, já teda pane Novotný prožívám jaksi teda těžký chvíle, že jo, to je...
N: O tom není sporu, to já vám nezávidím.
H: Protože jaksi mám dvacet let práce za sebou... a myslíte si, že opravdu, že není jiná cesta tyhlety věci teda udělat?
N: No, jak já to vidím, jo, podívejte se jako bohužel, vy jste se vlastně, teda ten váš problém, jo, se vlastně dostal do takový tý řekl bych nepříjemný politický a časový souvislosti, že jo, s tím problémem toho Kavana.
H: Ano.
N: A... díky tomu vlastně oni si od toho něco slibujou.
H: Ano.
N: A současně samozřejmně, prostě, je to jako, řekl bych, takový to, že to byl hop nebo trop.
H: Ano.
N: Buď vlastně, když uděláte, řekl bych, to, co se samozřejmě dá nazvat mezi námi dvěma jako vydírání, a to znamená, uděláte ten dopis, jo...
H: Ano.
N: Tak samozřejmě vy máte pokoj, klid a dokonce dostanete i prachy. Neříkám, že zejtra, ale prostě ještě v letošním roce.
H: Ano.
N: Když to neuděláte, nezachráníte ani sebe, ani tu Kněžínkovou, tedy Knížkovou, jo.
H: Já právě nevím, jestli pan ředitel Srba ví, co se vlastně na mně jako žádá, víte ono...
N: No, ne, podívejte se, jako, to si můžeme povídat my, jo, ale pro něj to je alfa omega, on mně mimo jiné řek dneska, že na něj tlačí samozřejmě ministr, já tomu sice dvakrát nevěřil, ale pak jsem se zdržel v práci, proto jsem nebyl ještě před chvílí doma, a tam jsem povídal o jinejch věcech s Mirkem Šloufem... Dnes mě volal Kavan a říkal mu, tak hele, jaks to teda vyřídil, to s tím Štiřínem jo, čekáme na závěry.
H: Ano.
N: Takže jako spíš se potvrdilo, že ten ministr o tom ví.
H: To jsem se právě chtěl zeptat, jestli o tom ví.
N: Ví o tom, jo, ví o tom, jo. Nesporně ví o tom. A teď bohužel není čas jako, řekl bych, věci rozebírat, argumentovat pro a proti, bohužel se musí prostě rozhodnout, jo.
H: Dobře.
N: Vlastně mně řekl asi toto, jo. Když zítra on nebude mít do čtyrech hodin na stole, on tam dokonce ani nebude, ale když tam zítra nebude dopis v tom duchu, jak jsem říkal, a když tam prostě ten dopis nebude ležet, tak on stejně musí jednat, jo.
H: Ano.
N: A samozřejmě to jednání už nikdo z nás neovlivní, jo.
H: Já takhle... Já... pane Novotný, já nebudu komentovat, co si myslím o...
N: No to je zbytečný, jo.
H: Co si myslím o jednání pana Srby...
N: To je zbytečný, jo, to je zbytečný. Oba si myslíme totéž, ale je to zbytečný, jo.
H: Je to pro mě pořád příšerné, nazval jste to vydíráním, ano, je to tak, jo, co si budeme povídat, ale mně nic jinýho nezbývá, zřejmě, než spolupracovat...
N: No dobře, já vám, podívejte se já... mně se to taky tyhle metody nelíběj, ale bohužel, jsme součástí řekl bych nějakého běhu života, nějaké situace a prostě takový je život, jo. Uvědomte si, že když teda to neuděláte, nezachráníte ani sebe, ale ani teda tu kamarádku, jo, která se... tedy tu Knížkovou.
H: No, tak, ono... kamarádka... to se tak nedá nazvat...
N: No tak řekněme...
H: Pro mě je to žena, který si vážím.
N: Ano.
H: Jaksi teda něco udělala, udělala to velice, myslím si, velice jako poctivě... a jsou lidi, kterých si prostě vážím, chápete, jo... já...
N: No dobře, to neznamená, že si jí nebudete dál vážit, ale ona samozřejmě vám to asi teďka nebude chvíli věřit, pochopitelně.
Ne. Já bych řek, kde se to dozví, ona se to nemusí dozvědět, já ještě jako můžu říct, že teda prostě, v podstatě, i když oni teda mně to můžou slíbit, ale nemusejí to splnit.
H: No, jistě, no. Prosím vás, co teda spěchá nejvíc? Jako předpokládám, že ta věc s tím...
N: Zítra by bylo dobré, kdyby tam prostě v sekretariátu u Srby jste doručil ten dopis v tom smyslu, jak jsem vám říkal v pondělí, jo. Pamatujete si to, já...
H: Já jsem si dělal jako stručný poznámky, to znamená, myslíte ten dopis ohledně pana ministra?
N: Moment., já se podívám do tašky, jestli jsem tam nechal ty poznámky, jo, to je ten dopis v tom smyslu, jestliže... teďka nemám ty poznámky před sebou...
H: Ano.
N: V tom smyslu, že vlastně vám ta paní ředitelka...
H: Spěchá ta paní ředitelka?
N: Ano, že před vámi vlastně řekla, že... už to mám, už to mám, ještě si vemu voči, abych viděl, jo, nevím kam jsem je dal...
H: Nějaký veřejný příslib...
N: Ano, ano, ten veřejný příslib. Kde mám ty voči, moment... já je mám asi v tašce, já jsem si ještě ani pořádně nevybalil...
H: Já tady mám poznamenaný, v podstatě, že to je návrh na příslib na navýšení investic v tomto roce a...
N: Ano, že před, vlastně, váma, nebo před více lidmi vlastně řekla, že v tomto roce prostě nedojde nebo, že jo... už se blížím... už se blížím... podej mi ty moje brejle mamko, půjč mi brejle... už, už, tady mám ňáký brejle, už jsem našel i ten papír, jo. Takže jo, víceméně v tom dopise máte napsat, že jako šéf teda toho pracoviště vlastně říkáte, že paní Knížková před vámi, eventuelně před jinými, prostě někdy v letošním roce oznámila, že bude jaksi veřejný příslib navýšení investic...
H: Ano, ano.
N: Navýšení investic, jo, podobně jako se tomu stávalo v minulosti, a proto jste vlastně se rozhodli odložit stavbu trafostanice, z čehož vlastně plynou současné provozní potíže.
H: Ano.
N: A za druhé vlastně, že řekla, že dojde, později že dojde ke zkrácení investic, jo na Kongresový centrum, vaše, tedy jo...
H: Ano.
N: To řekla někdy v polovině roku, a proto jste vlastně neuzavřeli smlouvu na pokračování stavby a nedokončili tu restauraci v nové části dostavby, z toho plynou vlastně vaše letošní potíže.
H: Ano.
N: Jo.
H: To je ten paradox, pane Novotný, že jsou to... přesně jsem já říkal panu řediteli Srbovi... protože on, on mně řekl, že mně je nedá, on to řekl, jako, jo...
N: Vždyť vám povídám, otočil to, dobře, co si budem my dva povídat, ale vycházejme z faktu, jo, že a tedy jako nesporné... podívejte se, já vám fandím, ale jako v dané chvíli, to se nedá udělat jiným způsobem. Bohužel, je to vlastně otázka, kdo z koho, je to velmi smutné, nerad se dostávám do takových situací, ale když toto uděláte, no, nebudu říkat, zachráníte... prostě... on tvrdí, on mi dneska řek naprosto jasně, říká: Já naprosto se pana Hrubýho nedotknu, Kongresový centrum, až vlastně budeme bilancovat, řekněme v říjnu průběh rozpočtu, obdrží to, co potřebuje, aby se stavba úspěšně dokončila a prostě, rozumíme si tak, že vlastně on a jeho kolektiv je v podstatě nedotknutelný, jo.
H: Jak mu mám věřit?
N: Helejte se, že to řek mně a Mirkovi, tak to si asi on netroufne, prostě, to my umíme, řek bych zase ho za to potrestat, jo. A nicméně, jo, neumím pochopitelně, neuměl bych ho potrestat, vlastně za to, kdybyste vlastně se teda zachoval mlčenlivě, to znamená, mlčení je souhlas, nestalo se... ty věci, jo... on by neměl řekněme důvod nějak to hladce promítnout na tu paní Knížkovou, jo.
H: Dobře.
N: Jo, a odkráčel byste i vy, neříkám, že třeba hned, prostě, jo, ale odkráčel, oni, že jo... jsou způsoby, jak to člověku znechutit, ať okamžitý nebo následný, to víte sám moc dobře.
H: To mě jako zarazilo, že...
N: Dá si tam svý lidi, svýho šéfa a vy budete smutně přihlížet tomu, že jaksi patnáctiletá práce se vyvíjí trošku jináč a že dokonce třeba vás ani nepřizvou na slavnostní otevření, jo.
H: No to je, to je... hezký, ale dost mě překvapilo, že vlastně to jeho vyjádření, že nebudu ani v nadaci ani dalších...
N: No né, tak jako, pouze tím on naznačuje, prostě, upřímně řečeno, ani já v tuhle chvíli nevidím do celýho prostě problému. Cítím, že bych to uměl definovat, ale prostě nejsem si jistej, jo. Je to bohužel součást velký hry a teď navíc ještě nemáte ani vlastně časovou šanci se v tom nějak jako dvakrát dál rozebírat, jo.
Je to hop nebo trop, jo. Teprve budoucnost zhodnotí, jestli to bylo dobře nebo špatně. Na druhé straně řekl bych, mou sympatii a podporu neztrácíte, já vás hodnotit za to nebudu, já vím, takový věci prostě člověka poznamenají, jo, jistě vy sám, vy budete hodnotit sám sebe a věci nakonec můžou se vobrátit samozřejmě tak či onak, jo. To je prostě to, co my nevíme, že jo, co bude v následujících dnech. Když to zesumarizuju, bylo by dobrý, prostě takový dopis připravit, samozřejmě s vlastním podpisem a s hlavičkovým papírem a nějakým razítkem, jestli máte a doručit zítra do sekretariátu pana vrchního ředitele Srby a pak jaksi vůči své osobě očekávejte klid a vůči teda Kongresovému centru, řekněme vstřícný postoj.
H: Ano.
N: Vy neovlivníte, co bude, prostě, jaké budou důsledky, to neovlivníte a když to ovšem neuděláte, jo, tak očekávejte důsledky nejenom vůči sobě, ale samozřejmě vůči vaší kolegyni, jo.
H: Ano.
N: Koneckonců samozřejmě, že když odchází šéf, rozpadá se kolektiv, rozpadá se koncepce, znáte to, jo. To vždycky...
H: Pane inženýre, já... právě jsem si myslel, že za mnou je toho tolika, za námi tady... že takový věci se snad ani nemůžou přihodit, víte, protože jsem si říkal, že opravdu ta práce a jakási poctivost, která tady z toho čiší, že by jaksi mohla slavit úspěch, že jo. Nakonec vždyť se tak o tom všade mluví, že jo.
N: No bohužel, jako vycházejte z toho, že tohle jako není normální situace, ani to není nic příjemnýho, pochopitelně, co.
H: Já vím, ale jaksi, svoji věc, jakýsi konflikt s paní ředitelkou neřeší...
N: No ano.
H: Mně taky nepomůže...
N: Víceméně, víte, prostě on využil tu situaci k tomu, aby získal argumenty, který by třeba normálním způsobem pracně shledával, jo. Je to bohužel, je to vydírání, my... co si budeme mezi sebou povídat, je to skutečně vydírání. Ale jaksi z vašeho pohledu je to prostě, řekl bych, skutečně to rozhodnutí z hlediska vlastního svědomí a vědomí...
H: Haló...
N: Ano, slyším, já slyším... že z rozhodnutí vlastního svědomí a vědomí to učiníte. Každý si pak nese, řekl bych, ten svůj osud sám v sobě.
H: Dobře. Já to beru, já...
N: Já jsem teď například mohl to, že bych vám býval dneska třeba to nezavolal, jo, a vy byste ještě měl třeba pocit, že máte čas na rozmyšlenou a tak dále a už by mohlo být v pátek pozdě. Jo, já jsem teda vybojoval ten svůj zápas, že jsem se rozhod, že vám to natvrdo samozřejmě vyřídím, znovu říkám, že když to uděláte, já se domnívám, že pohlídám s tím Mirkem, že skutečně vám se nic nestane a tomu Kongresovýmu centru prostě se zadaří, ale bohužel nezachráníme tímto paní Knížkovou. Když ovšem byste to neudělal, tak nemůžu... skutečně, jo... to já nepřekročím, prostě, to je jaksi vyšší hra a když se do ní zapletu, tak ta hra pohřbí třeba i mě.
H: Dobře
N: No tak, tak to stojí prostě a padá, protože, já taky jsem v tomhle případě, řekněme, já jsem v tomhle případě dvojka, jo, jednička je tady bohužel ten Mirek Šlouf a ten to považuje za takový... že, on to taky tak charakterizoval, přede mnou říkal: No tak hele, podívej se, jo, co si budem povídat, jo, pěkně nám to ten Srba vrátil, jo... ale prostě oni z toho něco vytěžej.
H: Ano.
N: Na to ministerstvo i s tím Kavanem, jo, s tou Opoleckou. Co přesně, v tuhle chvíli nevím, předpoklad, že budou natolik soudný, že z toho nebudou dělat, jako bych řek, prostě personální aférku, jo.
H: Pokud se týká... jak jsme říkali... ohledně té věci, toho, vlastně, bývalého ministra, že jo...
N: To jako bych, že, platí dál, jako... skutečně, objeví-li se tam ten pan ministr, tak snažte se tvářit zdrženlivě, nebo prostě pokud možno...-
H: No jako ohledně těch novinářů...
N: No, né, tak jestliže se tohleto, tam je jako když... se to nestalo, jo, prostě... Jestliže takovou situaci jste vy sám popřel, ten dopis vám... se týká jenom tady toho problému, jo.
H: Ano, dobře.
N: Jo, čili ten pan ministr, to von může se vás třeba zeptat na tohlencto telefonicky, ale, řekněme, že teda jako skutečně nemůžete takříkajíc nic konkrétního definovat, že nenajdete v žádných dokladech, že by vám někdo nařídil, nebo...
H: Právě, ono by to bylo problematický, poněvadž by se muselo... Jací novináři, upravit evidenci, že jo, já tady mám jako kasy... že jo... to znamená, že bysme to museli tu evidenci prostě připravit...
N: Né... vy, vy dobře víte, že se na tom ministerstvu prohledávají úplně všechny faktury, jo.
H: No jistě, no. No tak to můžem udělat taky, že jo.
N: No dobře, tak jestliže třeba, já nevím, v tuhle chvíli máme naznačený, že by se i něco našlo, jo...
H: Ano. Já nevím o ničem, jak jsem teďka uvedl...
N: Nevíte-li prostě, tak se prostě, že skutečně nevíte, prostě, jo... Ale máte-li jistotu, samozřejmě, jestliže nemáte jaksi jistotu, že tak to zkuste, jestli by se něco našlo.
H: Dobře.
N: Jo, můžu vám říct, že prostě, oni se obrátili i na jiné složky toho ministerstva a tam, vy asi sám víte, jaký tam jsou lidi, vy je budete znát líp než já, všichni usilovně, ale řekl bych poctivě hledají, aby něco našli, jo.
H: Ano.
N:Protože ono tady jde spíš o krk tomu Kavanovi, mezi námi děvčaty, jo.
H: No, rozumím, tomu jsem porozumněl, no.
N: No, takže taková je situace, jo.
H: Dobře, takže já jsem tedy, to je opravdu... jako že nepiju, dal jsem si na to teda panáka, se přiznám.
N: Klidněš si dejte dva, tři...
H: Jo.
N: A můžete se jít klidně hnedka pomodlit, to je jako... to je vaše věc, nechci bejt cynik... Já se umím vžít do vaší situace, ale jak jsem říkal, vy si musíte zbilancovat plusy, minusy a jestliže vám vychází plus, jdu do toho, vychází-li minus nejdu do toho, ale musím si bejt plně vědom toho, jaký to má důsledky a následky pro mě.
H: Mně se blokuje ten termín, protože pan ředitel...
N: No, on...
H: On mi dával vzkaz, že to mám poslat nebo nafaxovat do, v podstatě, někdy do osmnáctého, devatenáctého.
N: On mi řekl, že bez toho, jestli to bude nebo nebude, už zítra v šestnáct hodin musí jednat. Možná, že ho ten ministr stisknul, třeba, něčím, nevím, ale prostě, že zítra v šestnáct hodin musí jednat.
H: Ano.
N: Takže bylo by dobré to tam spíš radši doručit jaksi osobně nebo nějakým poslem.
H: No... to je bezvadný...
N: Je to bezvadný... ale bohužel, taková... takový je cynický život, jo.
H: Já vám v každém případě, pane inženýre děkuju za...
N: No nepředstavujte si to všechno nějak jináč, ale... takový je život, jo...
H: Je fakt, že jsem taky si představoval pochopitelně...
N: No né, jo, odehrajou-li se nějaký prostě další třeba zkušenosti a skutečnosti, který to nějak zvrtly, no tak mi klidně zavolejte, já se to budu snažit upravovat, ale do vyšší hry nevstoupím, jo.
H: Ano, já jsem si myslel, že tuhletu šanci mu teda jaksi pan Šlouf nedá, že jo... aby...
N: Ne, on je... on by mu ji třeba za jistých okolností nedal, ale ten Šlouf je, upřímně řečeno, dobrej kamarád s tím Kavanem, jo, a tady si myslím, že drží prostě jako... ruku, poněvadž ten Kavan... on musí vyrobit důkazy, jo. A teď vlastně svým... to je jako jiná kauza, tam mu nepomůžete, ale takříkajíc, on třebas někoho takříkajíc potrestá, že jo.
H: Ano.
N: Jo, takže podle toho se zachovejte a je tady bohužel už jeden den, jo.
H: Dobře.
N: Jako přeju vám, abyste byl statečnej.
H: Pane inženýre, já děkuju.
N: No, nashle.
H: Nashledanou, děkuju, dobrou noc. Pozdravujte paní.
N: Ano.
H: Nashledanou.
N: Nashle.
Telefonát ze září
Novotný: Novotný.
Hrubý: Dobrý večer, pane inženýre, Hrubý.
Novotný: Jé, dobrý večer.
Hrubý: Dobrý večer. Tak já nevím, jestli už víte, jak jsem dopad.
Novotný: No, to víte, že já to odrazem sleduju.
Hrubý: Přesto, že si myslím, že jsem ve všech těch věcech, co se týká paní Knížkové, co se týká pana ministra, panu Srbovi snažil vyhovět, nabídnul jsem mu, že vlastně budu dělat všechno proto, aby nějaké ty důkazy sehnal, i přesto se to všechno otočilo takhle proti mně, vlastně.
Novotný: No, já bych to řek asi takhle, víte. Podívejte se, samozřejmě v tom červnu, když jsme se o tom poprvé bavili, tak nebyla na stole ta aféra s tím Zieleniecem, když to takhle nazvu, jo. A vy jste se vlastně dostal jako nechtěně do tý velký hry, jo. A co si budeme povídat, samozřejmě, prostě teďka vlastně dokonce i ten Srba vlastně bojuje za takříkajíc svůj život, protože vlastně Kavan chce po ně, aby on mu sehnal ty důkazy a on teda to zase chce po dalších svejch podřízenejch, že jo, včetně vás. A v podstatě mně teda on to definoval asi tak, že ten dopis, kterej tenkrát víceméně jsem vám říkal co by tam mělo bejt napsaný, že teda byl zase trošku jinačí, tak já to nechci ani nemíním prověřovat, jo, ale že teda pokud jde o ten problém toho Zieleniece, tak že jste mu nepomohl vůbec, takhle to definoval on. A že vlastně mu přímo Kavan nařídil, prostě, aby teda vás z tý funkce odvolali. Takhle mě to přímo řek, jo. A … co že?
Hrubý: Ne, to jsem úplně…
Novotný: No, dobře, takhle mně to řek, já prostě… Já jsem pak ještě vlastně na to konto, se ptal ještě… vlastně Mirek Šlouf mluvil s Kmoníčkem, s Kavanem, i s tím Srbem, jo, a všichni jako řekli, že bohužel, vlastně, že je to jako řek bych velká hra, nedá se v tom jako nic jinýho dělat, jo. Teď tadyhle do toho bohužel člověk nemůže vůbec zasahovat. Já vůbec takovýhle hry nemám rád a většinou se jich nezúčastňuji, když už teda vlastně jsem se jako teda do toho vašeho problému zamíchal, tak jsem teda chtěl kolem toho pokračovat, ale v podstatě teď je to úplně beznadějný. Takže, skutečně, jak Kavanovi tak Srbovi teče do bot, že jo, oni v poté, řek bych, takový ty důkazy, který by teda hlavně zbaštili ti novináři nemaj, a tak hrajou jakoby trošku o čas a samozřejmě mlátěj kolem sebe. Takhle to prostě vypadá. Já jsem jako na to konto si říkal v duchu, no prostě co se dá dělat, jo, prostě. Je to vyšší moc, já říkám těžko v tomhle tom smyslu můžu pro vás jako něco udělat, jo. To je skutečně jako řek bych vyšší moc dokonce prostě Kavan řek, že mu je úplně jedno, jaksi do na čem má prostě zájem, on prostě tady v první řadě musí jako se zachránit on a ostatní ho nezajímá.
Hrubý: No, a já jsem to tedy odnes úplně naplno, teď se tady ke mně chovají jako ke zločinci, že jo, vyhrožují mně trestním stíháním a kriminalizací. Skončím jako zahradník, to vám teda řeknu, od tohoto týdne, nějak, jo, takže prožívám teda opravdu dost teda hloupý chvíle.
Novotný: No, tak jako já……….
Hrubý: To jste mi ale naznačil, že jo………
Novotný: Samozřejmě, já vám to teda jako nezávidím, a vím, že to není jednoduchý, nicméně máte zase v podstatě dně možnosti, lepší, kdybych neříkal nic, prostě, ale já to přesto řeknu, jo. Máte dvě možnosti vlastně, jo. Buď v podstatě řekněme to teďka jako chvilku vydržet a něco se objeví, já jsem sám zachytil jednu možná lákavou nabídku, zatím je to ve formě jaksi zajímavé nabídky, já jsem o tom říkal Obermanovi, nevím jestli vám to třeba řek už nebo neřek, jo.
Hrubý: Naznačil mi něco, no, ano.
Novotný: No prostě…..
Hrubý: Řekl, abych vám zavolal, no.
Novotný: Předseda představenstva Tabáku je můj kamarád a nedávno mně prozradil, bez jakýchkoliv souvislostí, že prostě oni si vytkli za cíl že vybudujou prostě golfový hřiště pro VIP, těch 27 jamek, jo, a dokonce řek bych nedaleko tam od vás, jo, protože hovořil někde o Jesenicku, jo. A já jsem mu říkal, hele podívej se, kdyby jste opravdu do toho šli, tak znám člověka, kterej je na tyhle věci odborník, můžeš se podívat, co jaksi vybudoval a veď to v patrnosti, bylo by dobrý o tom uvažovat, než budeš shánět někoho jinýho. Tak on mi to slíbil, jo, většinou on svý sliby plní, zatím je to u nich ve stádiu, řek bych, ideovýho projektu, ale v každým případě oni do konce roku se musejí rozhodnout. Protože taky musej samozřejmě na to naplánovat prostředky, a tak u nich není nouze o peníze, u nich je vždycky problém jako přesně určit ten projekt, jo. No a to v podstatě by se dalo zase, řek bych, takříkajíc od píky budovat a dalo by se to, eště by to mohlo být, řek bych jako v konkurenci proti tomu, co je tam vedle. Takže to je věc, kterou on mně slíbil, já jsem mu uvedl vaše jméno, zatím jsem mu nedal spojení, nic takovýho, jo, ale on prostě, jako, říkám, že tohle co skutečně hodlám už delší dobu a to je člověk, kterej plní sliby, jo. Druhá věc je, v podstatě vy byste moh, konec konců řek bych bojovat. No to je jako velmi těžké, souvisí to řek bych s takovým…s osobní statečností, až s láskou, jaksi, protože konec konců, podívejte se já si myslím, že oni vám těžko můžou něco udělat, jo. To jsou jenom výhrůžky planý. Že se třeba o něco budou pokoušet, to je všechno možný, ale oni to nemůžou dotáhnout do konce, protože představte si, že kdybyste vy teďka jako řekněme buď uraženej člověk a nebo vědomě jaksi útočící člověk, jaksi děl médiím, jo, že máte vážné podezření, že jste oběť takovéto prostě aféry, jo, tak samozřejmě v tom okamžiku se vsaďte, protože ta aféra teďka hejbe vlastně novinářskejma… médiem, okamžitě vás vyhledaj, začnou vás zpovídat a rozmáznou to a je z toho prostě nechutenství, jo. Na druhý straně samozřejmě i vy sám byste se dostal do jaksi ostrýho světla, protože novináři za tím musejí jít, jo, protože oni to cejtěj jako řek bych takovou kolektivní, že, prostě, řek bych, prohru, jo, takže tohle by se jim líbilo, kdyby mohli mít člověka, kterej by neustále, prostě by ho zpovídali a vobraceli by to zleva doprava a tak dále, takže vy byste se stal řekněme miláčkem novinářů, nepřítelem zamini a těch svejch známejch, jo, to je prostě, určitě by to tak dopadlo, jo. Ale šlo by to, prostě já jsem spíš si myslel, a to jsem říkal Obermanovi, jo, to je prostě takovýhle věci se daj udělat, řekněme nepřímo, jo. Prostě naznačit, jo. Tady zpracovat, a.. oni si protě musej bejt, prostě jsou podle mě dobře vědomi, že to nemůžou už šponovat, jo. Mimochodem, já sice nevím, jestli to je pravda, ale ten Srba se zmínil, že v podstatě druhej na řadě bude vlastně Fiala.
Hrubý: Vážně?
Novotný: No?
Hrubý: To by mě teda… to mě udivuje… úplně.
Novotný: Protože on totiž teďka ten Srba je jako v těžký situaci, jo. Jako on je šéf hospodářskýho úseku, že jo, a hospodářskému úseku uložil Kavan nalézt ty důkazy, jo. Tak paní Kněžíkový teďka říkají, že nenašla ty faktůry, že jo, o kterejch se hovořilo, a jemu budou říkat, že nenašel důkazy. Takže on sám teďka bojuje, řek bych, já myslím, že je to dřív nebo později smete, jo. Říkám, to jsou věci, který jsou velmi citlivý, nikde bych ty slova neopakoval, co vám říkám, ale taková je situace, prostě no. To se dostalo do prostě, hrozně nepříjemné souvislosti, kterou jsme nemohli předpokládat, když jsme spolu o tom začli komunikovat, jo. A teď bohužel vlastně je to tak, že teče do bot Kavanovi, teče do bot tomu Srbovi, jo. Ten premiér je v tomhle tom hroznej prevít, ten premiér si tu fámu nevymyslel. On mu ji skutečně Kavan řek, neměl to prověřený a Kavan ho vlastně dost dobře nezná. My, když něco před premiérem řekneme, co nemáme prověřený, tak řekneme větu, ale v zápětí dodáváme, ale nemáme to ověřený, jo, a on to nepoužije, kdežto, prostě, on mu tohle to neřek, že to nemá prověřený, jo, a ono se mu to tam někde v tý hlavě uhnízdilo, pak to později ten premiér řek, řek taky, že mu to řek….pardon já se podívám, někdo zvoní… To nám nese nějakou poštu, poněvadž já nebyl celej den doma… Jo, takže, říkám, že prostě, teď jsem ztratil trochu nit, co jsem to povídal naposledy…
Hrubý: No, že…
Novotný: No, že se dostal do těch souvislostí…
Hrubý: No, že se dostal do těch souvislostí s tím….
Novotný: No jistě, a teď vlastně říkám, totiž všichni bojujou o tom, ten Kavan, jak říkám, ten vlastně toho premiéra nedokázal takříkajíc správně přečíst, jo, řek to a nedodal tam ten dovětek a teď se v tom koupe, protože vlastně premiér tam řek, že zdrojem byl Kavan, že jo.
Hrubý: No, rozumím…no.
Novotný: No, to sice hrajou trochu o čas, ale současně rozdávaj bohužel bezmyšlenkovitě rány, jo.
Hrubý: Já vím pane inženýre, ale já jsem tedy oběť, já jsem oběť něčeho, co.. do čeho jsem nikdy se nemontoval, ani jsem se do takovéto jaksi do politiky nemíchal, dělal jsem si svoji práci a dostal jsem se do takovéto hry. No to je neuvěřitelné a přitom já jsem, jak jsem již řekl, já jsem panu řediteli Srbovi jaksi přislíbil tu věc a snažil jsem se, protože co já mohu udělat tedy v té věci pana ministra Zieleniece, já mohu maximálně dát, podívat se co tady je a pokud by něco chtěl jiného, tak jako měl říci, co chce. Já jsem mu řekl, ať mi to řekne.
Novotný: No, oni to ani neumějí pořádně definovat, jo.
Hrubý: No, to je ono.
Novotný: Jo, prostě mně tedy řekl, že vlastně vy jste mu naznačil, že vůbec jako o tom Zieleniecovi vy nic nevíte, a oni teda vycházejí z těch fotografií z těch časopisů, že když tam pan Zieleniec prostě býval, tak že určitě tam musel se jednak s těma novinářema taky scházet a pravděpodobně by je uspokojilo pouze něco takovýho, že by jste třeba vy řekl, ano, já jsem dostal třeba pokyn, já dejme tomu, prostě takový a takový, tady třeba hostit, a něco tak dále, jo. Tenkrát, jak jsme se o tom bavili, já jsem vám to říkal, že cítím v podtextu a nicméně tehdy mně Mirek řek, že prostě stačí ten dopis, kde vůbec vlastně o tomhle nebylo nic, že jo, ale to už jsem stejně v duchu věděl, že to stačit nebude, jo. To mně bylo jasný, že prostě oni přejdou. To je jenom taková jaksi prostě řek bych přípravka, jo. No a takže, kdyby bejval vlastně jste něco takovýho… zase i uvědomte si, byl jste přesně v obráceným extrému, jo. Oni by řekli, pan Hrubý ze Štiřína nám řekl, že skutečně pan Zieleniec… tak po vás jezdila celá ta banda těch novinárů. Byl byste dobrej na ministerstvu, jo…
Hrubý: To jo, ale..
Novotný: Ty novináři by z vás udělali prostě škůdce a možná, že by to byl ještě větší tlak, poněvadž se podívejte, kolik těch médií je, že jo, a byl byste ještě větší vyvrhel.
Hrubý: No jistě…
Novotný: Jo. Takže vlastně řešení by nebylo takový ani makový, jo.
Hrubý: Já jsem si to taky spočítal, pak, co jsem Vám řek v tom prvním rozhovoru, jaksi do takovejchhle věcí, prostě… nikdy jsem to nedělal už z principu.
Novotný: To je skutečně, to bohužel jste se stal, dostal jste se mezi soukolí, jo. A to vždycky prostě takříkajíc dobrého člověka smete, jo. Tak to v takovýmhle soukolí dokáže bejt, řek bych, takovej člověk, kterej takříkajíc nemá žádné skurpule a rozdává rány nalevo, napravo, nekouká prostě, že jo.
Hrubý: A to je bohužel pan vrchní ředitel, no.
Novotný: No, ale ono já myslím, jak vám říkám, to je trochu do času, jo, protože on, když nedostal ten důkaz řekněme tady z toho Štiřína, musí ho nalézt někde jinde, jo, a on v tom asi moc dobře chodit neumí, jestliže takhle rozdává rány, takže nakonec prostě řekne, bude muset pan ministr – tak tys mě zklamal taky, že jo, prostě, jo. To je jenom otázka, řek bych, několika tejdnů, jo. Takže teď jde spíš o to, řek bych, si to rozmyslet a jestliže souhlasíte tak zhruba s tím hodnocením, že, jak říká, že jste bohužel oběť toho mlýnskýho soukolí a ani jedna strana kdyby vyhrála, druhá strana by vám nepřinesla žádnej klid, protože vždycky by ta druhá strana proti vám okamžitě proti vám tvrdě bojovala, jo.
Hrubý: Ano.
Novotný: Tak teď je spíš jako dobrý teda takříkajíc…
Hrubý: Dát se do Tabáku.
Novotný: No, za prvé teda jako, nějak si uspořádat ty poměry tak, aby se to dalo chvilku vydržet, v nějakým postavení, poněvadž oni vás, že jo, nevyhodili úplně, že jo.
Hrubý: Ne, budu dělat zahradníka.
Novotný: No, dobře, vidíte, a teď máte dokonce šanci, že, já teďka nevím ani koho pověřili, nebo už jmenovali?
Hrubý: Pověřili pana doktora Jiřího Zoufala.
Novotný: A to je kdo?
Hrubý: Kamarád Fialy.
Novotný: A do dělal před tím, nebo…
Hrubý: Bývalý poslanec za ODS a bývalý ředitel Orbisu.
Novotný: No, jo, má úcta, no, tak (ha ha) tak já už vím, kdo to je, no.. no.. dobře.. Tak vy máte třeba teď tu šanci,, že v podstatě vy nemusíte nikomu předat přeci ty svý zkušenosti, a řekněme, že i takový ty věci, který jsou… předejte papíry. Vždyť papíry předat musíte, že jo.
Hrubý: Ano. Ty jsem předal.
Novotný: No a tak se uvidí, jak ten člověk bude jako schopnej a co se to.. udělá a jestli mu… oni dneska třeba už ani nemusej mu dát ten rozpočet, kterej třeba slibovali vám, jo. No ne, to může, na příští rok skutečně my musíme výrazně ty rozpočty seškrtat, takže on s tím bude mít problémy a vy tvařte prostě jako teďka tak, že to … teď vy byste to bejval dokončil, teďka je to na nich, že jo. Teď oni..
Hrubý: No jistě.
Novotný: Teď oni s tím budou mít fůru svých starostí. Nehledě na to, že vy byste navíc…Vždyť v tý nadaci je spousta zajímavejch a dobře postavenejch lidí, jo, no tak ti by v podstatě mohli s tím problémem ty trošku jako něco udělat, ale říkám lepší je s tím dělat jenom nepřímo, protože vlastně přímo to skoro nejde, jo.
Hrubý: Hm, hm.
Novotný: Jo a mezi tím jako říkám, já tu myšlenku sledovat budu, jo, oni se zřejmě opravdu říkám musejí v tom rozhodnout, považuju, aspoň mě to vyprávěl, že to považujou za takový dost prvořadý, oni chtějí omezit sponzoring, trošku jako, nebo snížit, jo, a tohleto by chtěli považovat prostě za jaksi zajímavou myšlenku, jo. Pozemky jsou, mají údajně vyhlídnutý, jo, tam je ta obec, snad je dává k dispozici. Předběžný jednání už nějak vedli, to je, já nevím co je tam ještě sousední obec směrem k dálnici, takže mezi tou Jesenicí to má bejt, jo. A no a pak musejí hledat odborníky, tak s tím už by se dalo pracovat, no.
Hrubý: To vlastně… já se obávám, že podle toho, co jsem tady slyšel, že to spíš směřuje do nějakého pronájmu ten Štiřín a že se všechno dělá proto, aby … že toto nemůže fungovat pod státem, že jo, že jsem to všechno dělal špatně a že jsem tady…
Novotný : No dobře, tak to už je třeba věc, se kterou se pak dá skutečně například v médiích pracovat, vždyť to můžou, já nevím, ty články může skutečně někdo publikovat z tý nadace, ne.
Hrubý: Ano, to určitě, to určitě.
Novotný: No…
Hrubý: Dobře, já vás nebudu pane inženýre zdržovat, já vám děkuju…
Novotný: No, ale, tak jako mě to moc netěší, že vlastně dneska bych, já jsem vlastně tu roli nesehrál, ale skutečně jsem ji nemoh sehrát, že, to už jako jsem pak viděl, že se to dostalo do jiných jaksi dimenzí, já jsem si z toho udělal taky svý určitý poučení a můžu vám říct, že třeba dost se mi trošku pan ministr Kavan jako zvošklivil, jo, prostě, říkám to otevřeně mezi námi dvěma, jo, prostě, nepotěšilo mě to, ten Srba je dál pro mě hroznej floutek, ale samozřejmě, já těžko můžu taky bojovat Kavan mě prostě odbyl, řek, že neobhajuj to, prostě, tam jsme mohli ty důkazy mít, prostě pan ředitel ty důkazy odmít jaksi dát, takže prostě já se s ním musím vypořádat, jo.
Hrubý: Ano, ano.
Novotný: No, takže, a vy si myslíte, že byste bejval nějaký ty důkazy měl, nebo našel?Hrubý: No.
Novotný: Vy jste sám říkal, že těžko, asi.
Hrubý: Těžko, no.
Novotný: No, takže i kdyby jste je našel, tak vám říkám, tak představte si, že byste je skutečně našel a předal, jo.
Hrubý: Ano, ano.
Novotný: V tomto okamžiku po vás jedou všechny ty média… Vám tam zvoní mobil..
Hrubý: Mobil, no..
Novotný: No, dobře, tak to můžeme ukončit, a když budete mít nějaký problém, klidně zavolejte. Jináč já tu myšlenku budu sledovat, jo, jak se to objeví nějak aktuálně, no a vy se snažte tak nějak v klidu přežít, no.
Hrubý: Dobře.
Novotný: Jo, zatím nashle.
Hrubý: Pane inženýre, děkuju.
Novotný: Dobrou.
Hrubý: Dobrou.
