Zlost, smutek i strach schovává za čísla. Ví přesně, kdy naposledy viděl svou rodinu i den svého útěku z Bratislavy a přesný počet dní a nocí, které strávil v rakouském úkrytu. Ví také přesně, jak dlouho trvaly jednotlivé diktatury a zuří, že ta severokorejská dosud neskončila.
Na papíře má napsaná tři data a ukazuje na ně dříve, než mu deník SME mohl položit první otázku. Tři data, která rozdělují jeho život: na službu diktátorskému režimu, útěk a zinscenovanou smrt a život na svobodě, ale ve strachu, že ho najdou.
28. říjen 1993, Pchjongjang
Co se stalo v ten den?
To je den, kdy jsem naposledy viděl svou rodinu v Severní Koreji. Od té doby nevím, jestli moje manželka, syn, dcera a vnoučata žijí a jak se jim daří. Nevím, jestli jsou nemocní nebo zda je po mém zmizení neposlali do pracovního tábora či jestli nehladoví. Ani oni nevědí, že žiji.
Jaký život jste do té doby vedl?
Doma jsem měl já i má rodina všechno. Ve všech pokojích jsme měli barevný televizor a ledničku, dobrou od Siemens z Německa. A dolary, když máte dolary, můžete si koupit všechno, i maso. V Severní Koreji chybí tři věci: maso, cukr a olej. V zemi je pět svátků (16. února - narozeniny Kim Čong-ila, 15. dubna - narozeniny Kim Ir-sena, 9. září - Den republiky, 10. října - Vznik strany a 1. ledna - Nový rok), kdy komunistická strana rozdělí všem rodinám kilogram vepřového masa. Na druhý den už není nic.
V KLDR jste patřil k vyvoleným. V komunistické NDR jste vystudoval strojní inženýrství, potom jste 20 let nakupoval v zahraničí pro diktátora Kim Ir-sena a jeho syna Kim Čong-ila vše, co potřebovali. Jak to fungovalo?
Jako diplomat naší ambasády ve Vídni jsem pro oba diktátory v zahraničí nakupoval a přes tehdy neutrální Rakousko dostával k nám i to, co bylo kvůli embargu zakázané: luxusní auta, detektory, nejlepší potraviny, z Československa pistole s tlumiči.
Neměl jste problém zboží vyvézt?
Nikdy. Oficiálně jsem byl diplomat, takže jsem v kufříku přenášel bez problémů obrovské sumy peněz. Vystupoval jsem jako zástupce různých firem, platil jsem v hotovosti. Mnohé firmy, když pochopily, s kým obchodují, si připočítaly 30 procent k ceně a šlo to.
Severokorejský agent pro deník Sme:Celý rozhovor slovenského listu s Kim Čong-Rjulem |
Jako plukovník v Kim Čong-ilově osobní stráži jste měl přístup do jeho vil. Byl jste si vědom poměrů doma?
Když jsem se staral o jeho osobní limuzíny, často jsem potřeboval zajistit náhradní díly do aut, a tak jsem procestoval celou zemi. Viděl jsem, jak strašně lidé žijí a z hladu umírají. Já jsem v Evropě nakupoval vodní filtry do diktátorových paláců a lidé u nás umírali kvůli špinavé vodě. Severní Korea je vězení a peklo na zemi. Auta tam jezdí na dřevěné uhlí, protože nemají naftu. Lidé ve vesnicích hladoví, tři až čtyři miliony zemřely hladem. To je 15 procent lidí, kteří v době míru umřeli kvůli hladu.
Nebouří se?
Nemohou nic dělat. Nevládne jen diktátor, ale i straničtí funkcionáři, kteří diktátorský systém potřebují. Všichni funkcionáři mají zadarmo mercedes, zadarmo dům, všechno zadarmo v zemi, kde nic není. Když se vesnice vzbouří, okamžitě je postřílejí. Všecko zničí. Viděl jsem, jak srovnali ze zemí vesnici s šesti sty obyvateli, všechny zastřelili a domy spálili. A to slyšíte po celé zemi. Jak něco kritizuje stranický funkcionář, okamžitě ho pošlou do pracovního tábora. Lidé mají strach se bouřit nebo jít demonstrovat. A tak trpí, hladoví a snáší to. Takoví jsou Severokorejci.
Co si lidé myslí o Kim Čong-ilovi? Je populární?
Víckrát jsem se s ním setkal a hovořil, to byla má práce. Lidi nechával umírat a sám si žil dobře. Každý má z něj strach, ale lidé ho musí uctívat. Když se někde objevil, museli jsme mu provolávat slávu. Když měl někde promluvit, museli jsme tam být nastoupeni už dvě hodiny předem. Vládne tam mafie, ne vláda.
18. říjen 1994, Bratislava
Kim Čong-RjulNarodil se v roce 1935, v komunistické NDR vystudoval strojní inženýrství, v zemi patři mezi 18 špičkových inženýrů, kteří montovali do diktátorova protiatomového bunkru vzduchový uzavírací ventil. Od roku 1969 byl členem komunistické strany, který musel povinně vstoupit do armády. Stal se plukovníkem Kim Čong-ilovy osobní stráže. V roce 1994 utekl do Rakouska, kde se 15 let skrýval. Letos mu vyšla v Rakousku kniha: Ve službách diktátora. |
Bylo vám 59 let, když jste se rozhodl utéct. Proč?
Hitler vládl 12 let, Stalin 30 let, Mao Ce-tung 27 let, Fidel Castro více než 40 let. Já jsem přežil v diktatuře téměř 60 let a nevypadalo to na žádnou změnu. Už jsem nemohl snést ten tlak a to, že vám řídí život. Například každý člen strany se může oženit jen jednou a na další ženy se nemůže ani podívat, na to je zákon ve straně. Ale Kim Čong-il je ženatý čtyřikrát.
Jak dlouho jste plánoval svůj útěk?
Rok. V ten den už stálo na letišti v Bratislavě letadlo Iljušin s naloženým zbožím, které jsme nakoupili v Rakousku a náklaďáky převezli do Bratislavy. Byla to tři hasičská auta, které diktátor chtěl, aby s nimi mohl rozhánět demonstranty. Vyzkoušel jsem vozy přímo na letišti. Byli se mnou ještě dva kamarádi. Ti chtěli něco nakoupit pro manželky v Bratislavě a já jsem řekl, že musím koupit brýle, které byly u nás nedostatkovým zbožím. Do odletu zbývaly tři hodiny, když jsme se rozešli po obchodech. Vzal jsem si taxi na hlavní nádraží a nastoupil do vlaku, lístek do Vídně jsem si koupil už před třemi týdny. Za dvacet minut jsem byl volný.
Nikdy vás nenašli?
Hledali mě pět dní, v Bratislavě, ve Vídni, Varšavě. Potom poslali lidi ze severokorejské tajné služby, kteří po mně pátrali rok. Po roce řekli, že mě zabili slovenští mafiáni. Před útěkem jsem schválně všem ukazoval, že mám při sobě dvacet tisíc dolarů, proto tvrdili, že mě okradli a zabili. Myslím, že je přesvědčilo, že severokorejskému diplomatovi z Vídně během návštěvy v Bratislavě za bílého dne před budovou policie ukradli luxusní auto. To je utvrdilo, že je to místo zločinu. Musel jsem zinscenovat svou smrt, jen tak jsem mohl ochránit svou rodinu.
25. březen 2010, Vídeň
Podle vašich výpočtů je to dnes 6 633 dní, které jste strávil v Rakousku. Užíváte si svobodu?
To je otázka, politickou svobodu jsem si užíval, ale stále jsem si musel dávat pozor, aby mě nenašli. Žil jsem jako v kleci. Tohle je můj oblek, ve kterém jsem utekl z Bratislavy, všechny kufry jsem nechal v letadle. V tomto obleku jsem začal budovat svůj život od nuly.
Patnáct let jste žil v utajení. Potom jste se rozhodl promluvit. Nemáte teď strach?
Mám a velký. Ve své knize natvrdo kritizuji diktátory, takže teď mě chrání rakouská policie. Nemůžu často jezdit do Vídně, dnes jsem tady jen kvůli rozhovoru.
Nelitujete, že jste promluvil?
Bylo to nejsprávnější rozhodnutí. Jsem už starý, umřu tak jako tak. Kdybych nepromluvil, tak bych byl jen zrádce, protože jsem opustil zemi. Proto jsem chtěl říct, jaký byl život v diktatuře. Po mojí smrti kniha zůstane, pro mého syna, který umí německy, má dcera umí anglicky. I mladí Severokorejci jednou budou svobodní. Ta kniha je můj poslední výkřik. Diktátoři taky nebudou věčně.
