Starý pořádek, který začal na Blízkém východě náhle a prudce mizet, nezahrnuje pouze bývalé režimy. Transformací prochází celý hodnotový systém regionu – tedy politická kultura utvářená letitou autokracií. Arabští muži a ženy se zbavili pocitu ponížení a méněcennosti, který jim despotismus vnucoval a přiživoval jejich zoufalství, vztek, agresivitu a úzkoprsost.
Wadáh Chanfar Autorem článku je bývalý generální ředitel katarské televize Al-Džazíra. |
Tato transformace sice zdaleka není kompletní – může docela dobře trvat celá léta –,ale přesto už začala přinášet ovoce. Kdyby k povstáním v roce 2011 nedošlo, byli bychom dnes svědky dalšího roku autokracie a dalších řečí o dynastickém nástupnictví. Znamenalo by to další ponížení obyčejných lidí, kteří nejvíce trpí rostoucí korupcí, zatímco vládní činitelé a jim naklonění západní kapitalisté dál odsávají veřejné zdroje.
Arabské sdělovací prostředky by dál nekriticky chválily místní prezidenty a jejich rodiny, přestože by tito lidé plenili rozvojové programy. Školství by dál stagnovalo a arabské společnosti, rozdělené podle sektářských, kmenových a regionálních linií, by ve stále větší míře zakoušely pomstychtivost a násilí. Nechvalně proslulé "čluny smrti", na nichž stovky mladých mužů ze severní Afriky rok co rok riskovaly životy ve snaze najít si zaměstnání a lepší život v zahraničí, by dál dopravovaly ty, kdo plavbu přežili, na břehy nevstřícné Evropy. A rozhněvanost Arabů by dosáhla nevídané úrovně a způsobila naprostou destrukci.
Poděkujme arabské mládeži
Arabská mládež zachránila arabský svět od tohoto osudu. Její zásadovost a nadšení obnovily v lidech sebedůvěru. Odpůrci starých režimů projevili statečnost, aniž by byli lehkomyslní, a různost názorů, aniž by byli bigotní.
Viděli jsme, jak islamisté, liberálové a levičáci stojí bok po boku v odporu. Viděli jsme, jak se muslimové a koptové v Káhiře navzájem chrání. V Jemenu jsme byli svědky, jak se příslušníci místních kmenů nechávají v boji za svobodu vést ženou, nositelkou Nobelovy ceny míru Tawakkul Karmánovou. A viděli jsme, jak arabská média podporují zralou debatu o demokracii, ústavnosti a roli islámu v moderním státě, místo aby šířila dezinformace a hrubou propagandu.
Transformace se tím však nesmí zastavit. Nové a staré politické síly by měly zahájit dialog s cílem dosáhnout dohody o pravidlech politického angažmá. Lidé se stávají vlastními pány a ti, kdo se v tomto procesu nebudou angažovat, se nakonec ocitnou bez politické moci.
Porevoluční vlády potřebují podporu
Z Egypta mizí kapitál, slíbená pomoc se zatím nekoná. Vyhlídky do budoucna příliš světlé nejsou.
Ostatní země v regionu i jinde by měly přijmout arabské jaro za své. Zejména členové Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu by měli přestat váhat s podporou porevolučních vlád. Změny, k nimž dochází v arabském světě, totiž nakonec přispějí k hospodářské prosperitě a politické stabilitě v celém regionu.
Tunisko a Egypt dnes procházejí hlubokou hospodářskou krizí. Před tuniskou revolucí bylo například bez zaměstnání půl milionu z 3,6 milionu práceschopných obyvatel a tento počet se od té doby zvýšil na 700 tisíc. Egypt zaznamenal
v posledních měsících odliv kapitálu v objemu zhruba devět miliard dolarů. Podle egyptského premiéra Kamála Ganzúrího poskytli arabští "bratři" jeho zemi zatím jen jednu miliardu z 10,5 miliard dolarů pomoci a úvěrů, které slíbili.
Tunisko a Egypt navíc až dosud neobdržely žádnou částku z 35 miliard dolarů přislíbených státy skupiny G 8. A vzhledem k současné světové hospodářské krizi není pravděpodobné, že tyto prostředky v blízké budoucnosti přijdou.
Kde vzít investice
Nově se rodící demokracie v regionu naléhavě potřebují arabskou iniciativu, která by připomínala Marshallův plán – program zaměřený na přilákání rozsáhlých investic do infrastruktury, průmyslu a zemědělství (a také do bohatých a dosud nevyužitých technických dovedností obyvatel), čímž by se zvýšila zaměstnanost. Taková iniciativa by měla zároveň podporovat volný pohyb zboží a osob v rámci regionu tím, že by zrušila celní omezení a složité procedury bránící bilaterálnímu i multilaterálnímu obchodu. Založení regionálních rozvojových bank a vybudování Středozemní expresní železnice z Alexandrie do Rabatu by tomuto cíli posloužily.
Dlouhodobé investice však nevyřeší bezprostřední krizi. Egypt a Tunisko potřebují okamžité hotovostní vklady a granty a nově zvolená vedení těchto zemí by neměla být tlačena k tomu, aby se uchylovala k žebrání. Země z okolí Perského zálivu v minulosti Egypt a Tunisko podporovaly. Dnes je v nejlepším zájmu Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu podpořit je znovu i při jejich přechodu ke svobodě.
Spojené státy a Evropská unie by si zatím měly uvědomit podstatu a hloubku probíhajících změn. Arabská veřejnost si je plně vědoma, jak těsné spojenectví existovalo mezi Západem a dnes již nefunkčními despotickými režimy, a přesto nedala najevo žádnou touhu po pomstě nebo odplatě vůči Západu.
Je nejvyšší čas, aby Západ akceptoval vůli arabského lidu a přestal zveličovat nepříznivé důsledky změn. Místo toho musí podpořit skutečnou demokracii v arabském světě. Bude-li arabské jaro zmařeno, nepovede to ke vzniku diktatur loajálních vůči Západu, ale spíše k přílivové vlně hněvu, která neušetří nikoho. Není nic nebezpečnějšího než zmařené sny, zvláště když tyto sny mohou být poslední příležitostí ke změně.
Copyright: Project Syndicate, 2012.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
