Eva Rolečková se probírá archívem fotografií. Snaží se nalézt snímky z posledních pěti let, kde jsou ještě pospolu. Na jednom z doby o dost předtím zpovídá Luxe jako reportérka, na druhém mu sedí po boku jako tisková mluvčí KDU-ČSL.
Kdy to přesně bylo? "Podle té kravaty... to musí být takový devadesátý čtvrtý pátý rok, spíš pátý," odtuší.
Vy to poznáte podle kravaty?
Jak by ne? Vždyť jsem byla zároveň jeho imagemaker, tak to přece musím vědět! S modrou barvou, kterou měl nejradši, jsem se musela smířit, i když se k jeho hnědozeleným očím zrovna moc nehodila. A mnohé věci, jež jsem zpočátku považovala za chybu, se později ukázaly jako klad.
Například?
Ten jeho zvláštní slovník: kombinace vět a slov načerpaných z klasických venkovských románů, které četl jako dospívající, trošku archaických, do toho východočeský dialekt a někdy naopak naprosto hovorové spojení, a potom zase jakýsi politický slovník. Nejdřív mi to vadilo. Pak jsem zjistila, že ta mixáž naprosto přesně charakterizuje jeho osobnost, plnou kontrastů - tichou a zároveň výbušnou. Jako imagemaker máte dvě možnosti: buď se snažíte politika nacpat do své utkvělé představy, jenže s tím bych u Josefa Luxe nepochodila, nebo se pokusíte pochopit, co je charakteristické a to nechat vyniknout.
Snažila jste se na něm vůbec něco změnit, prostě jako na mužském, který si třeba nevezme tu správnou kravatu?
Přivezl si vždy dvě tři kravaty z Chocně a z nich já vybírala, když se zeptal na můj názor. Ale jinak jsem respektovala, že člověk se musí cítit v určitých vypjatých situacích sám sebou, i kdyby měl zrovna na sobě pomačkané kalhoty. Možná, ale opravdu jen možná, se mi podařilo trošku utlumit jeho sklon k didaktičnosti, který jako otec šesti dětí měl.
Říkala jste, že byl výbušný. On? Člověk spojovaný s výrazem klidná síla? Hádali jste se?
Naše konflikty byly jen o drobnostech, v zásadních věcech si na žádný střet napamatuji. Ale křičet on uměl velice moc, nicméně rychle se zkorigoval a za pět minut o ničem nevěděl. I já někdy vykřikla a on mi vždycky radil, abych něco rozbila. Josef Lux byl skutečně hodně temperamentní člověk. Dokázal se velmi radovat, velmi křičet - ale ve svých státnických aktivitách se krotil.
Že by v tom byla ta italská krev předků, o nichž se veřejnost dozvěděla, když se hledal dárce kostní dřeně?
Já myslím, že ano.
Jak jste se dali dohromady?
My jsme se nedali dohromady. Viděli jsme se poprvé v době, kdy se ve federálním parlamentu mluvilo o referendu k rozdělení federace. Lidovci tehdy sdělili, že nepodpoří žádnou otázku do referenda. Lidé hned volali do redakce Lidové demokracie, kde jsme pracovala v kulturní rubrice, že zruší předplatné, kolegové říkali, že se budeme muset od strany distancovat. Já byla ještě mladá a průbojná, tak jsem namítla, že by bylo lépe se nejprve předsedy KDU-ČSL zeptat, jak to vlastně myslel. Řekli mi, ať si jdu ten rozhovor udělat. Zjistila jsem, že to s referendem byl velmi rozumný návrh a že Lux je velmi rozumný člověk. Na nic si nehrál a trpělivě mi vše vysvětloval, nebyl v tom žádný nadřazený vztah politika k ne zcela informovanému novináři. O rok a půl jsem u něj začala pracovat, nejprve jako poradce, pak jako mluvčí strany.
Jak mohl člověk jeho ideálů a křesťanské víry vydržet v politice?
Měl postavení, kde si mohl normy určovat. Alespoň ve vztahu k sobě. Vadily mu fauly, účelová tvrzení, situace, kdy nic neplatí.
Tuto pověst si však nesl on sám, stejně jako onu jedovatou přezdívku "had na tři"...
To bylo velké nepochopení, velmi špatný výklad jeho vůle ke kompromisům. On nebyl kompromisník bez názoru a bez zásad, byl pouze přesvědčen, že lidi se mají nějak domluvit - ne souhlasit se vším, co dělá ten druhý, ale také ne zadupávat toho druhého do země. Tak to přece není jen v politice, ale i v životě, v rodině. Asi tomu ostatní nerozuměli. Já mám pocit, že ho podezírali, že i to s tou leukémií je geniální tah Josefa Luxe, který se vrátí z Ameriky jako vítěz a bude zase obrovským politickým soupeřem. Ale on ten zápas bojoval opravdu! Když si teď čtu ta krásná slova, co o něm píše Václav Klaus v Lidových novinách, říkám si, že to asi myslí upřímně, ale přece jen to všechno chápe jinak - sklání se před bojovníkem, ale tak to Lux nikdy nechápal. Sklonit se před velkým bojovníkem je gesto, určené někomu jinému, než byl Josef Lux. Jeho takový boj nezajímal.
Nemáte ho přece jen poněkud zidealizovaného?
Ne. Samozřejmě měl chyby, jen nevím, jestli je dobré mluvit o nich teď - nicméně někdy býval nepozorný, někdy v něm zvítězilo fanfarónství, někdy možná někoho seřval úplně zbytečně a nepočkal, až se to vyjasní. Sám sebe nechválil, a tak ani nechválil lidi kolem sebe, což možná někomu mohlo chybět. Nevnímala jsem však tyto nedostatky jako zásadní.
Jako muž - byl galantní?
To já ani nechtěla. Když jednou dvakrát zaplatil oběd, potřetí jsem zaplatila já. To byla zase otázka mé důstojnosti, kterou jsem si hodlala ponechat.
Nosil třeba ženám květiny?
Ano, ale kytky objednávaly sekretářky a vozili je šoféři, takže první a poslední květinu jsem od něj dostala nyní, když už neměl ani šoféra, ani sekretariát. Přinesl mi ji osobně k narozeninám a já měla radost.
To už byl nemocný - jak nesl tuto krutou zprávu?
Působil, jako obvykle, vyrovnaným dojmem. Pomáhala mu víra i podpora lidí, kteří na něj mysleli. Cítil, že je potřebný a řekl si, že to zkusí.
Stejně klidně, aspoň navenek, zvolil riskantní transplantaci. Proč?
To mohu říci za něj velmi snadno, často jsme o tom mluvili. Nikde není psáno, že kdyby podstoupil konzervativní léčbu, žil by pět let. To byla možnost, ne jistota. Transplantace byla cesta k vyléčení, tamto udržování bez záruky. Zvolil cestu možného vyléčení. Jedinou. Nerada mám jedinou cestu, ale někdy je to tak.
Josef Lux velmi zhubl. Byl to už projev nemoci - nebo byla nemoc následkem hubnutí?
Nevím, zda to spolu vůbec souvisí. Sám chtěl zhubnout, protože jej začaly bolet kyčle a lékaři konstatovali, že by jim bylo dobré odlehčit. Když přestal s dietou a přesto hubnul dál, šel k lékaři a ti objevili leukémii.
Myslíte, že jeho zdraví ovlivnil stres z politiky?
Myslím, že ano. Uměl se s tím vyrovnat, ale nebylo snadné se sžít s nenávistí, kterou cítil. Byl velmi citlivý člověk a trápilo ho to.
Přesto on sám nyní řekl: Nebrečte a usmívejte se.
To neřekl, ale napsal, když byl na dýchacím přístroji. Ten vzkaz byl delší a Josef Lux jej napsal těsně před tím, než odešel. Vlastně nevím, zda to psal jen své rodině nebo nám všem, ale i děti byly rády, že jsem tato slova tlumočila, tak snad jim to nevadí.
Odnášíte si z toho všeho i něco dobrého?
Když už Josef Lux neměl šoféra a jezdil sám, jela jsem s ním párkrát do rádia. Byl strašně úzkostlivý řidič, dvě stě metrů před přechodem brzdil a všechny pouštěl. Říkala jsem mu, jestli to až nepřehání, a on odvětil, že ho to naučil jeho bývalý řidič Petr Poncar. A já si teď uvědomuju, že to dělám taky. Kdybychom se všichni nějak snažili dělat všechno opravdově, nebrat levné výmluvy, prostě dělali to, co on chtěl, bylo by to dobře. Vy mi zase řeknete, že ho idealizuju - ani jemu se to nedařilo vždycky, mnohokrát ulítnul, ale snažil se o to.
Vy jste věřící - co teď Josef Lux dělá?
Já doufám, že se na nás dívá.
Co ho těší a štve?
Jako vždycky, těší ho každý lidský projev dobré vůle a štvou ho ty plané politické hrátky, kdo s kým - a ne o čem. To ho musí štvát strašně.
