Známkou toho, jak nám na Romech záleží, je už sám fakt, že se o jejich situaci začíná mluvit vždy až tehdy, když teče do bot celé společnosti. Například až ve chvíli, kdy to musíme při cestě do Montrealu vzít přes kanadskou ambasádu ve Vídni.
Ani po 20 letech života v demokracii jsme nepochopili, že neexistuje my a oni, že všichni jsme občany se stejnými právy a povinnostmi. A to, že tento řád nefunguje, není chyba obyčejných lidí, ale nekvalitní správy státu. Místo nenávistného syčení nad tím, jak Romové zneužívají sociální dávky, bychom se spíše měli ptát, jak je možné, že je někdo vůbec může zneužívat?
Nechci tím tvrdit, že výtky vůči některým Romům jsou neoprávněné, jen se dívám na věc z odlišného úhlu, bez nesmyslné generalizace. Hledejme odpověď na otázku: Jaké to je, být Romem v ČR?
Škola základ života?
Vše začíná už ve škole. Vzdělání tvoří pevný základ pro úspěšné zakotvení ve společnosti. Rozšiřuje obzory, usnadňuje komunikaci, zvyšuje možnost pracovního uplatnění. Jakou má tedy u nás Rom šanci na kvalitní vzdělání? Za vše mluví čísla ministerstva školství: bývalé zvláštní školy nebo třídy se speciálními osnovami navštěvuje 26,7 procenta romských dětí, u ostatních toto procento činí pouze 2,17.
Odpověď na otázku, proč to tak je, je velmi složitá, ale už sama existence takto výrazného rozdílu odhaluje děsivou nedostupnost základního vzdělání.
Přes hrozivá čísla lze navíc předpokládat, že je dnešní stav o poznání lepší, než byl před rokem 1989. A právě zde hledejme příčiny toho, proč někteří Romové neposílají děti do škol. Ze zkušenosti svých rodičů, ze zkušenosti své i svých vrstevníků cítí, že to prostě "nemá cenu". Řešení to je sice osudově nesprávné, ale bohužel v mnoha případech pouze reflektuje realitu.
Tento názor lze vypozorovat především u lidí, kteří dlouhodobě žijí v sociálně vyloučených lokalitách. Kdo může za jejich vznik? Paradoxně opět my, naše neschopnost společného soužití. Jakou má asi šanci mladá romská rodina získat byt v domě, kde jinak žije pouze majorita?
Nulovou, naše xenofobie je vyžene někam do litvínovského Janova či ústeckých Předlic. Dost často k lidem, pro které je jejich tíživá situace dobrou příležitostí k výdělku.
Že bydlet vedle některých Romů připomíná horor? Nepopírám, ale ptám se: to neexistují žádné orgány veřejné správy, které mají udržování veřejného pořádku na starosti?
Jak je možné, že nejsou situaci schopny řešit? Odpovědi určitě nejsou jednoduché, ale hloupé zobecnění na problém etnicity nám je nepřinese.
Nechtěj makat?
Podobně "přívětivé" prostředí existuje i na trhu práce. Vše navazuje na nedostatečné vzdělání romských žadatelů, ti pak často končí buď na dávkách, nebo si hledají nelegální práci například ve stavebnictví.
Tam berou neadekvátní mzdy, tedy pokud jim zaměstnavatel vůbec zaplatí. Jak je možné, že stát vůbec dovolí existenci této šedé ekonomiky? Je téměř zázrak, když Rom žijící v severních Čechách neskončí na úřadu práce. A opravdu za tím stojí jeho lenost? Nebo nepřátelské prostředí nedávající relativně obstojnou šanci uspět? Bohužel mnoho z nás má jasno: "Prostě nechtěj makat".
Kořeny problémů sahají hluboko do minulosti a řešení celé situace vyžaduje dlouhodobou koncepci. Ani sebelepší strategie však nepomůže beze změny myšlení každého z nás. Právě sebereflexe je tím prvotním zážehem v motoru celého plánu. A zde by měla stát v čele politická reprezentace. To je však pouhá utopie, být xenofobem je u nás politicky výhodné. Jiří Čunek, Liana Janáčková, Ivana Řápková o tom vědí své.
Romové prostě nestojí na stejné startovní čáře jako lidé z většinové společnosti. A připočteme-li k tomu všudypřítomnou nenávist či neustálý strach z toho, že moje dítě bude mít prostě smůlu a potká na ulici partu neonacistů, je odpověď na otázku, jak se žije Romům v ČR, velmi jednoduchá. Špatně. A na rovinu říkám, že být Romem, také bych o emigraci uvažoval.
PS: V rakouských obchodech kdysi visely nápisy "Češi, nekraďte!" Zvedla se proti tomu vlna protestů poukazujících na to, že přece ne každý Čech je zloděj a že takovýto způsob generalizace je nejen urážlivý, ale především hloupý. Má poslední otázka zní: A neděláme my v souvislosti s Romy úplně totéž, co se nám tenkrát nelíbilo u Rakušanů?
