Potkáváme je na ulici, v metru, občas se o nich něco dozvíme v médiích. Jsou jiní. Na první pohled. Odlišovat se od ostatní většinové společnosti je pro ně zásadní. Pokud je cíleně neignorujeme, můžeme je rozpoznávat jako punkery, emaře, hiphopery... Ve společenských vědách se pro ně vžilo pojmenování subkultury a byli definováni jako ti, kteří sdílejí odlišné vzory chování a alternativní hodnoty, odlišující je od společenského mainstreamu.
V hrnci změny necítíme
Náš svět se dramaticky mění, a protože přítomnost prožíváme jako život ze dne na den, obvykle nejsme schopni dobře postřehnout proměny, které se kolem nás právě odehrávají. To se dá dobře ilustrovat na metafoře žáby v hrnci, v němž se pomalu ohřívá voda: podmínky se mění, žába si ničeho nevšímá – a najednou se uvaří.
Postupná proměna podmínek je nám obvykle zřejmá až poté, co nastane změna tak výrazná, že ji nelze nepostřehnout. Například klasik teorie komunikace Marshall McLuhan v 70. letech 20. století prohlásil, že město, takové, jak jej studovala po dlouhá desetiletí sociologie, již neexistuje a že přetrvává pouze jako kulturní přízrak pro turisty.
Ilustrační foto.
Vkrádá se tedy otázka, zda na počátku 21. století vůbec ještě existují subkultury – respektive, jak tomuto pojmu v současnosti rozumět. Pro zjednodušení uveďme, že zatímco subkultury minulého století byly studovány a popisovány jako příklady skupinové opozice k převládajícím hodnotám ve společnosti, doba přelomu tisíciletí shledává současnou západní společnost jako tu, která většinu svých hodnot již opustila. Proti čemu a jak se tedy vyhraňovat? Prostředkem odlišení se dnes primárně – a často pouze – stává přijetí specifické vizuální identity, nedoprovázené změnou životního stylu. Je příznačné, že ono přijímání vizuální identity je zpravidla realizováno nákupem značkového oblečení a doplňků a je spojováno s preferencí hudebního stylu a s charakteristickými prvky chování.
Desetiletí, kdy přišlo emo
Jednou z výrazných subkultur, které se objevily na počátku jedenadvacátého století, je emo – globální subkultura převážně náctiletých, kteří se vizuálně velmi výrazně odlišují od ostatních dospívajících: charakteristické pro ně jsou tmavě nabarvené vlasy sčesané do patky zakrývající jedno nebo obě oči, úzké kalhoty, typické piercingy, tmavě podmalované oči, celkové ladění do temných barev. Ale černá barva není podmínkou – nejnázornější nejspíš bude, pokud si termín "emo" zadáte do internetového vyhledávače.
Ilustrační foto.
V České republice se vyznavači této subkultury začali významněji vyskytovat po roce 2005. Můžeme konstatovat, že nejen vizuální identita emo je výrazně odlišná od obecně zažité představy o šťastném a radostném dětství: symbolika emo je prosycena krví, objevují se v ní zubožená plyšová zvířátka, stylizované obrázky prostřelení si vlastní hlavy, pořezaných zápěstí, milostné dopisy psané krví, malůvky obličejů s vydloubnutýma očima nebo obrázky milenců podávajících si vytržené srdce i oběšenců držících se za ruce. Podobně texty písní oblíbených interpretů jsou plné příběhů nešťastných lásek, kamarádské zrady, bolesti, umírání a smrti. Morbidní estetika a svět záhrobí jsou dokonalým kontrastem estetiky barevného dětského pokojíku.
V České republice je s touto subkulturou spojen ojedinělý fenomén, jehož součástí je značně hysterická medializace, jejímž vrcholem bylo začátkem roku 2008 odvysílání negativně laděné reportáže celoplošné soukromé televize v hlavních večerních zprávách. Jak tedy vnímá široká veřejnost tuto výraznou dětskou subkulturu první dekády 21. století? Tak, jak emo zprostředkovala mnohá masmédia: jako přecitlivělé, zbabělé, plačící, sebepoškozující se jedince, kteří mají blízko k sebevraždě.
Pražská vysoká škola psychosociálních studií, na jejímž oddělení vědy a výzkumu působím společně s kolegy Karlem Balcarem a Radkem Trnkou, právě dokončila mezinárodní výzkumný projekt mapující subkulturu emo. Výzkum subkultury emo spadal do programové oblasti, stanovené a financované Norskem, Lichtenštejnskem a Islandem. Tyto státy systematicky podporují studium životních podmínek dětí, vedle výzkumných projektů například v oblasti zdravotnictví nebo ochrany životního prostředí.
Ilustrační foto.
Pokusím se maximálně stručně vyjádřit, co jsme zjistili. Především, že emo je značně jiné než o něm obecně zažitý obraz.
Je potřeba oddělit od sebe tři zásadně odlišné roviny:
1. čím a jak se emaři sami navenek prezentují;
2. s čím se vnitřně ztotožňují;
3. jak jsou interpretováni médii.
K prvním dvěma bodům lze poznamenat, že vnější póza apatie a skepse představuje specifický způsob vymezení se vůči většinové společnosti ženoucí se za materiálními požitky a věčným mládím, popírající smrt, smutek a distancující se od neúspěchu. Emaři se vnitřně ztotožňují s tím, že není potřeba skrývat emoce smutku, pociťování bolesti, prožívání neúspěchu apod. Zjistili jsme, že subkultura emo nabývá formy spontánní psychoterapeutické skupiny. Je zajímavé, že komplex emo artefaktů (značkové oblečení a doplňky) a symbolických obsahů (krvavé obrázky, texty písní) identifikovali sami emaři jako komerční polotovar, který se zhruba s dvouletým zpožděním rozšířil do České republiky ze Západu.
Subkulturám patří pochopení
Emo nemá žádné psané ani jiné zásady a po tuzemském internetu kolující soupiska více než padesáti pravidel (např. o stříkání si repelentu do očí, řezání si zápěstí, pokoušení se o sebevraždu) nepochází z dílny žádného emaře. Nicméně, tato medializovaná pravidla celou subkulturu značně stigmatizují a pro nejmladší sympatizanty, kteří nejsou schopni poznat nadsázku, představují nebezpečí zejména vzhledem k proklamovaným sebepoškozovacím aktivitám.
Ocelová špička, hodně dírek, těžká podrážka: Doc Martens byly původně botami punks a skins, poté si ale zjednaly oblibu napříč společností
Přitom je důležité neslučovat symboly sebepoškozování s činem samým. Podle zdravotnických statistik (USA, Velká Británie) je sebepoškozování problémem sedmi až deseti procent dospívající populace – bez jakékoliv souvislosti s emo. Pokud se tedy dospívající člověk stane emařem, namísto hysterické a odsuzující reakce je žádoucí projevit snahu o porozumění jeho motivaci.
Pokud bychom charakterizovali současnou konzumní společnost západního typu jako společnost bez základních hodnot a řídící se pouze ekonomickými hledisky (větší hodnotu má to, co má cenovku s vyšším číslem), lze konstatovat, že jakýkoliv způsob vyjádření jiného postoje vytváří potenciál pro vznik subkultury.
Možnost jednoduše se odlišovat od většiny a zároveň někam patřit nám nabízí – trh. Jeho prostřednictvím jsme součástí konzumního sociokulturního mainstreamu. Naši individualitu pak realizujeme nákupem artefaktů, volnočasových aktivit a služeb, přičemž některé formy jejich sdílení můžeme považovat za subkulturní: vyznačují se loajalitou ke značce, stylu, klubu a týkají se širšího kontextu společenských i životních událostí. Očekáváme pak – a marketingová komunikace v nás toto vědomí posiluje – že se tak naše životy stanou prostými chmurných stránek, na rozdíl od subkultury emo, která vyjadřuje celé spektrum emocí, i těch, jejichž projevování většinová společnost potlačuje.
Martin Kuška, Je kulturolog, působí na Pražské vysoké škole psychosociálních studií a dále přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a na Mezinárodním institutu podnikatelství a práva. Specializuje se na problematiku procesů globalizace.
