Na stanici Al-Džazíra a dalších arabských zpravodajských kanálech byla reakce na bin Ládinovu smrt smíšená. Muže, který byl na Západě považován za masového vraha, pokládají někteří lidé za ikonu a ani jeho smrt a pohřeb do moře z rukou amerických vojáků tento obraz v očích sympatizantů nenaruší. Bývalý egyptský muftí, šajch Nasr Faríd Wasil, už dokonce označil bin Ládina za mučedníka, „protože byl zabit z rukou nepřítele“. (Stojí za to připomenout, že šajch Wasil nemá žádné vazby na al-Káidu, není známo, že by vůči ní choval jakékoliv sympatie, a reprezentuje diametrálně odlišnou myšlenkovou školu islámu.)
Demonstrace v Pákistánu
Role vůdce
Odhlédneme-li od smíšených reakcí na internetu, ve virtuálním světě, pak klíčová otázka zní, zda odstranění bin Ládina znamená počátek skutečného pádu al-Káidy. Některé teroristické organizace se samozřejmě po smrti svého charismatického vůdce rozpadly. Na mysl se dere třeba případ Šókó Asahary, zakladatele japonské skupiny Óm šinrikjó, která v roce 1995 zorganizovala útok sarinem v tokijském metru.
Spolehlivějším ukazatelem konce takových organizací je však dopadení a souzení jejich násilných vůdců – přičemž pravděpodobnost takového výsledku se zvyšuje, když tito vůdci odvolají své názory a vyzvou své stoupence ke složení zbraní. Abimael Guzmán, šéf maoistické Světlé stezky v Peru, a Abdullah Öcalan, předseda Kurdské strany pracujících (PKK) v Turecku, jsou nejznámějšími příklady. Naopak zabití charismatického vůdce nepřáteli ani zdaleka nevede k zániku ozbrojeného hnutí, ale může proměnit tuto postavu v mučedníka. Che Guevera byl pro násilný levičácký radikalismus mnohem cennější po smrti než za života.
Nejslavnější potrét kubánského revolucionáře Che Guevary.
Záleží mimo jiné na hierarchii
Ozbrojený islamismus má samozřejmě svá specifika, ale některé důležité charakteristiky jsou pro něj a tyto skupiny společné, mimo jiné i vztah mezi fyzickou eliminací vůdce a přežitím organizace samotné. Decentralizované organizace s výraznými ideologiemi, které působí v kontextu plném vhodných podmínek pro ozbrojenou akci, obvykle ztrátu vedení přežijí, zatímco hierarchicky uspořádané organizace podobné kultu často nikoliv.
Al-Káida má od 11. září 2001 k hierarchicky uspořádané organizaci podobné kultu daleko. Irácká odnož al-Káidy pod vedením Abú Músá Zarkávího je dobrým příkladem: z náborových a propagandistických důvodů se této skupině říkalo v Mezopotámii „al-Káida“, avšak organizačně a operativně byla zcela autonomní. A když bin Ládinův blízký spolupracovník Ajmán Zavahrí požádal Zarkávího, aby si nebral na mušku šíity, Zarkáví místo toho násilí proti nim eskaloval.
Americký voják ve Fallúdže kráčí kolem zdi s nápisem "Pryč s al-Zarkávím"
Abú Músá Zarkáví
„Franchisingový“ model al-Káidy funguje i v Alžírsku, Jemenu, severním Mali a v Somálsku. A podobně jako guerillová hnutí v minulosti, rovněž al-Káida používá taktiku „ideologické fronty“: malé městské buňky a/nebo zranitelní jednotlivci se hlásí k její ideologii, sami vstupují do jejích řad, případně sami zakládají příbuznou buňku. Ve všech těchto decentralizovaných formách existence hrál bin Ládin převážně roli inspirativního vůdce a symbolické ikony – a tuto roli bude hrát lépe po zabití americkými zbraněmi než za života, kdy se před nimi ukrýval.
Dobrý příklad z historie
Vzpomeňme na Sajjída Katba, islamistického intelektuála, který ovlivnil bin Ládina i další. Egyptská diktatura Gamála Abd an-Násira nechala Katba v srpnu 1966 popravit, aby se pokusila snížit jeho vliv. Tato taktika se ošklivě nevyplatila. Z 98 spoluvězňů z řad Muslimského bratrstva, s nimiž Katb v roce 1964 diskutoval o své nové konfrontační ideologii, ji 35 silně podporovalo, 23 se stavělo silně proti a 50 váhalo.
Navzdory svému intelektuálnímu postavení a prestiži se tedy Katbovi nepodařilo přesvědčit ani většinu podobně smýšlejících spoluvězňů nacházejících se v podmínkách útisku. Sotva však byl intelektuál Katb popraven, zrodil se mučedník Katb. Jeho stoupenci se zakrátko počítali nikoliv na desítky, nýbrž na tisíce a Katb se stal inspirací nejen pro jednotlivé vězně, ale i pro celé generace. Katba navíc nechal popravit arabský nacionalistický muslimský vůdce, zatímco bin Ládina zabili příslušníci speciálních amerických jednotek. A to je v muslimském světě podstatný rozdíl.
Nastínění vazeb Muslimského bratrstva dle stránek www.faithfreedom.org - článek, u něhož je tato ilustrace, má výmluvný titulek: Muslim Brotherhood Tactics, and Connections to world wide Islamic terrorist Organisations
Zajetí bývá lepší než zabití
U několika džihádistických skupin se věznění s následným zřeknutím se násilí stalo téměř trendem. Konkrétně to platí o dvacetitisícové Egyptské islámské skupině, o některých frakcích egyptské Organizace al-Džihád nebo o menších uskupeních, jako je Libyjská islámská bojová skupina. Čelní postavy ozbrojených islamistických hnutí po několikanásobném pobytu ve vězení nejen přestaly používat politické násilí, ale navíc ho delegitimizovaly coby nástroj vedoucí ke společenské a politické změně. Například Sajjíd imám al-Šaríf (rovněž známý jako „dr. Fadl“), jenž byl deset let ideologem al-Káidy, vydal po několika letech ve vězení vícero knih, v nichž - na základě teologických i taktických argumentů - odsoudil ozbrojený aktivismus.
Totéž platí pro Islámskou skupinu, která byla v 80. a 90. letech zapletená do násilných činů zhruba v deseti zemích, mimo jiné i do ozbrojeného povstání v Egyptě, pumových útoků ve Spojených státech a Chorvatsku, do pokusů o atentát v Etiopii nebo do provozu výcvikových táborů v Afghánistánu. V prvních letech nového tisíciletí však uvězněné vedení skupiny vydalo více než 25 knih, v nichž se pokusilo delegitimizovat politické násilí jako metodu vedoucí ke změně.
Pákistánci u sídla teroristy Usámy bin Ládina v Abbotábádu (5. května 2011)
Odstranění „duchovního rádce“ (na rozdíl od organizačních vůdců) radikální ozbrojené skupiny by určitá vláda mohla krátkodobě vnímat jako politické vítězství, avšak rozsáhlý proces deradikalizace se v důsledku tohoto kroku zřejmě stane méně pravděpodobným a nebude nutně znamenat konec dotyčné organizace. Z hlediska dlouhodobých výsledků je zajetí téměř vždy účinnější než zabití.
Omar Ašúr je docentem blízkovýchodní politiky a ředitelem programu blízkovýchodních studií na Katedře arabských a islámských studií britské Exeterské univerzity. Kromě toho je autorem knihy The De-Radicalization of Jihadists: Transforming Armed Islamist Movements (Deradikalizace džihádistů: Jak transformovat ozbrojená islamistická hnutí).
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
