Moje zranění? Hodně pochroumané vazy v pravém koleni, do masa rozříznutá noha pod levým kolenem, nicméně jen obvaz a šití, žádná sádra ani operace: zkrátka důsledky pádu na lyžích. Zdůrazňuji, byl jsem svědomitě vybaven cestovním pojištěním; jenže v té ordinaci před třemi lety čekali ve frontě u pokladny a platili všichni, i Francouzi...
Obraz se mi vybavuje v posledních týdnech často; to když čtu o stížnostech českých pacientů na nově zavedené poplatky ve zdravotnictví. Zvláště mě fascinují hněvající se socialisté a s nimi spřízněné osoby. Copak režisérka Věra Chytilová, signatářka petice proti poplatkům ve zdravotnictví, nebyla nikdy v cizině? Že by další příznivec protestu, světoběžník Jiří Dienstbier, nevěděl, jak to ve zdravotnictví mnoha západních zemí chodí?
Zajisté šlo v mém případě o soukromou francouzskou ordinaci. Taktéž mi veškeré náklady rychle uhradila pojišťovna (za mou spoluúčast se však dá považovat předem zaplacené připojištění). Rád bych jen věděl, zda by takový příběh vyprávěli pánové socialisté Paroubek a Rath, kdyby jej zakusili – a nemuseli by hned lyžovat, stačilo by, aby platili za ošetření.
Nedoneslo se totiž ke mně, že oba politici kdy v tomto směru jasně uznali realitu. Tedy že ve Francii, která je nepochybně stále sociálním státem (možná až příliš sociálním), platí pacienti lékařům poměrně velké peníze – většina lidí se proto sama na tyto případy ještě pojišťuje. A tamní systém se považuje za jeden z těch lepších.
I já musím kvalitu péče, kterou mi za ony velké peníze tehdy ve Francii poskytli, chválit. Nevím, zda tady jde o přímou úměru: čím vyšší platba, tím lepší výkon (když si však letos před Vánocemi jedna moje oblíbená osoba na sjezdovce v Itálii zlomila ruku, platila na rozdíl od mého incidentu pouze pár eur – a v Česku jí končetinu museli coby špatně zafixovanou lámat znovu).
V každém případě docela znám neblahou situaci další, taktéž západní země, kde však pacienti za ošetření neplatí nic. V anglických novinách jsem už četl dost smutných příběhů, jak lidé léta čekají na operaci kolenního kloubu a někteří se jí nedočkají a umřou; vlády zatím do veřejného sektoru lijí z rozpočtu další a další peníze, aniž se cokoli významně mění.
Rozhodně netvrdím, že náš ministr Julínek dokázal svůj systém poplatků veřejnosti přesvědčivě vysvětlit. Netroufám si ani říci, zda jde o schéma ve všech detailech správné, či nikoli. České stížnosti se však přece ve skutečnosti netýkají formy poplatků: jde o celkový odpor proti tomu, že se něco vůbec musí platit. A mně na základě zmíněných osobních zkušeností přijde, že částečné poplatky za zdraví jsou principiálně správné. Pacientovi nakonec prospívají.
