Tisíckrát a jednou jsem v posledních pětatřiceti letech psal či musel vysvětlovat, jaký smysl má říkat pravdu i tehdy, kdy se to krutě nevyplácí.
Normalizační tóny, které dnes slyším, či známá "ideologie zapomnění", kterou v nejednom hlasu rozpoznávám, mne sice nedonutí obsáhle vysvětlovat tolikrát vysvětlené, nicméně několik drobností bych si přece jen dovolil znovu připomenout: to, co vykonala například jen Charta 77, významně ovlivnilo spád věcí, i když možná nepřímo, tedy způsobem, který technokratický posuzovač není schopen exaktně změřit, a tudíž připustit jako myslitelný.
Vždyť třeba jen ty stovky dokumentů o skutečné situaci v nejrůznějších oborech společenského života, které Charta v průběhu třinácti let vydala a které po celou tu dobu vycházely ve světovém tisku, ukazovaly jasně demokratickému světu, jak se u nás věci skutečně mají a že není dobré nechat se mást tím, že všichni volí ve volbách vládnoucí stranu a jeví se navenek jako spokojení občané.
Analogické "disidentské" či opoziční skupiny existovaly ve všech či většině komunistických zemí, věděly navzájem o sobě, byly si solidárními partnery a byly stále zřetelněji i rovnocennými partnery mnoha demokratů na Západě, ať už z prostředí establishmentů či různých antiestablishmentových hnutí.
O této solidární síti lidí, kteří se rozhodli nazývat věci pravými jmény bez ohledu na často tvrdé následky, věděly samozřejmě i desetitisíce našich spoluobčanů, kteří o jejich práci slyšeli téměř denně z českých vysílání západních rádií či později o nich četli v samizdatu.
Práce této opozice tedy nejen pomáhala k sebereflexi naší společnosti, bez níž není jakákoli smysluplná budoucnost myslitelná, nejen významně doplňovala obraz našich poměrů ve světě a pomáhala udržovat povědomí o zbytcích občanské hrdosti v nás, nejen vytvářela jakýsi mravní, či skromněji, občanský horizont, k němuž se bylo možno vždy nakonec, byť třeba i nevědomě vztahovat, ale měla naprosto zřejmý vliv i na změny, které koncem osmdesátých let probíhaly ve všech zemích sovětského bloku i v Sovětském svazu.
Samotní disidenti samozřejmě nesvrhli předchozí režim, v tom hrálo roli mnoho víceméně souběžných dějů (byly o tom napsány celé knihy!), nicméně bez dlouholetého opozičního působení by přinejmenším jeden z těchto faktorů chyběl a vše by bylo mnohonásobně složitější.
V žádné zemi komunistického bloku by například v rozhodující chvíli nebylo zřetelného, známého a důvěryhodného partnera, s nímž by vládnoucí moc mohla jednat. Co by to znamenalo? Zřejmě jen chaos a možná i nejedno krveprolití.
A ještě dvě poznámky: nevzpomínám si, že by někdy nějaký chartista vytýkal většinové společnosti, že se v té či oné míře (v Polsku například méně, u nás víc) přizpůsobuje poměrům a pokouší se bez velkého utrpení přežít.
To je cosi, co - jak jsem si mnohokrát všiml - chartistům nejčastěji podsouvají ti, kteří sami v sobě skrývají výčitku svědomí, že mohli dělat víc, a tímto agresivním způsobem se obhajují sami před sebou.
A zadruhé: ke známé komunistické nadávce "intelektuál". Stále nevím, co se tím myslí. Myslí-li se tím vzdělanec, člověk studující či vystudovaný, vědec či akademik vzděláním a povoláním, pak nutno říct, že naše opozice byla značně neintelektuální. Většinu signatářů Charty tvořili například celoživotní dělníci, jen menšinu tvořili dělníci dočasní (po éru normalizace nebo i déle).
Pokud se tím označením ovšem myslí člověk, který dnes a denně nepředpojatě zkoumá hlubší souvislosti jevů, neusíná v pohodlné podušce nějaké hotové doktríny, nebojí se myslet kriticky a zároveň chová nějaké ideály, pak chválabohu, že tu mezi námi ještě nějací intelektuálové jsou.
A budu rád, budu-li mezi ně počítán.
ČTĚTE TAKÉ:
Klaus se pře o revoluci 89
